Havrani

2. května 2018 v 22:57 | Lili
Pomalu se plouží v rytmu dovlávajících cárů dní.
Tmaví a mokří. Jeden jak druhý. Pochodují.
Pohledy vykroucené k útrobám hlíny.
Ocas havrana bezcílně táhnoucí za hlavou.
Konec? V jediné nekonečné vteřině.

Soucit, žal, ztráta, tíseň, beznaděj!
Cos čekal? Co? Že tě hrana nedožene?
Blázne! Jsi jen nicotné peří ocasu,
které za sebou vláčí černočerný pták.
Povláváš, jsi loutka na provázku!

Křest konce děje se tíživým skutečnem,
a přesto, nikdo ni na okamžik neuhne.
Všichni stojí vstříc pravdě, statečně.
Dokud stojí na nohou, mají naději,
zatímco nebožtíka polyká hrob...

*Lili*
 

Sedmero sester

12. dubna 2018 v 7:50 | Lili
S bolestí haleny pěnou, krabatí se dávno svraštělé tváře starých žen. Stojí, nuceny zírat hodiny a hodiny do dálek nekonečna.
Hasnoucím životům mouhou jen tiše přihlédnout, aniž by daly poslední sbohem. Pak vysají jiskřičku duše a hladově ji vtáhnou do svých nenasytných útrob.
Skoro šílené očekáváním, kdy jedn z troufalců, jež táhnou po jejich hlavách, rozhodne se okusit hlubinu a ony zas schlamstnou další vychladlý život.
Krutá nádhera čeká neopatrné poutníky, kteří vkročí vedle. Darmo varovat před ukročením z cesty. Ten, koho stařeny chtějí, jejich chřtán neopustí.
*Lili*

Snová dovolená

17. března 2018 v 18:00 | Lili
Jo. Sláva! Konečně se letos ten můj chytil za nos a koupil nám k výročí dovolenou u moře. All inclusive, pět hvězd, pláž na dohled od hotelu. No, řeknu vám, ráj na zemi. Nejlepší na tom bylo, že děti odjely na tábor a my mohli po deseti letech mít pár dní jen pro sebe. Deset let, deset dní- co rok, to den. Táborovou pohotovost jsme předali babičce a vyrazili.
Brzy jsem pochopila, proč se můj manžel tvářil tak hloupě, když jsem balila do letadla a hlídala gramáž kufrů. Letadlo se totiž nekonalo a můj miláček se rozhodl odřídit celou cestu, až do Andalusie sám. No, tak to je paráda! Představa toho, že dřepím tři dny v naší stoletý Felicii, se mi ani trochu nelíbila. Ale manžel? Ten měl radost z toho, že si může dokázat, že je king na silnici. Co na tom, že usmaží manželku… Nechce se mě náhodou zbavit?!
Opravdu jsem cestou málem lekla. Celé dny pařilo sluníčko a v noci se nadalo v rozpáleném autě spát. Ale přežili jsme. Po necelých třech dnech jsme dorazili na místo. Ani jsem nechtěla pomýšlet na návrat. Další tři dny toho pekla? No, potěš koště!
Ubytovali jsme se v hotelu a manžel navrhl, že si prohlédneme město. No, tak fajn. Moje představa sice byla, že sebou praštím o postel a budu spát až do oběda druhého dne, a pak se vyvalím u moře a nikdo se mnou nehne. Ale to mi jaksi nemohlo vyjít. No, nevadí, každý máme jinou představu o relaxu. A třeba ten můj něco chystá… Nechtěla jsem mu to kazit remcáním.
Místo vybral parádně- Alsia byla krásné městečko s ještě hezčím mořem. To se mu povedlo. Stavili jsme se v turistickém centru, kde nám pěkná prsatá a od mého drahouška málem poslintaná slečna poradila, ať si zajdeme "tady kousek" na sopku. Že si aspoň zmapujeme terén. A my? My jsme šli.
To "tady kousek" bylo nakonec šest kilometrů a výšlap jak blázen. No horor! A já? Frajerka, v pantoflích! A můj manžel? S blaženým výrazem na tváři šlapal vstříc vrcholu. Co na tom, že kousek od něj je už podruhé jeho milovaná jen kousek od smrti.
Zírala jsem, když pak nahoře zaplatil bez keců přemrštěný vstup. Snažil se, tak nebudu remcat. Prsatka měla pravdu. Výhled stál za to. Vzala jsem telefon a cinkla babi, co doma. Prý všechno oukej, tak fajn.
Strašně dlouho jsme pak s manželem seděli na vrcholu sopky a dívali se na moře. Manžel se na mě díval, jako ještě nikdy. Povídali jsme si. Šeptali si do ouška a byli znovu jako poprvé zamilovaní. Ani bychom si nevšimli, že začalo pršet. Déšť byl stále intenzivnější. Paní z pokladny na nás volala, ať se jdeme schovat do bufetu. Poslechli jsme ji až v momentě, kdy se zablýsklo a mohutný hrom otřásl zemí. Jak jsem vstávala, podklouzla mi noha. Viděla jsem zděšený výraz svého muže a cítila vítr v zádech. A pak byla tma.
Když jsem se probrala, nebe zmizelo. Byla jsem v nemocnici. Naštěstí se nestalo nic vážného: pár modřin a zlomená noha. Pak manžel zavolal taxi a jeli jsme na letiště. Domů jsme naštěstí letěli letadlem a auto si nechali přivézt.
A tak skončila moje vysněná dovolená, která trvala přesně deset hodin- co rok, to hodina.
 


Deníky

28. února 2018 v 23:00 | Lili
Když nahlížíme do cizího deníku, měli bychom si uvědomit, že je to víc, než čtení toho, co někdo, ať už ten, koho známe nebo úplně cizí, napsal. Je to kus jeho života. Do deníků nevkládáme jen střepy minulých událostí, své pocity a myšlenky, ale vkládáme do nich kus své duše.
Náš deník, to jsme my sami. Nazí. V té nejopravdovější podobě, jakou můžeme kdy na světě nabýt.
Většinou nečekáme, že by se taková věc dostala do ruky někomu jinému, a proto jsme schopni se odhalit sami před sebou. Být bezmocní. A čekat na samosoud. To, co se do deníku napíše, mělo by tam zůstat. Všechny ty úryvky myšlenek, beznaděje, sny, střepy depresí... Papír přece snese všechno. Papír v deníku ještě víc. Tvoříme si vlastní knihu života, neurčenou pro cizí oči.
A proto, pokud se nám dostane do rukou deník někoho cizího, neměli bychom ho bez dovolení otevírat, vlastně ani brát do rukou. A je-li nám dovoleno deník otevřít, musíme si uvědomit, že se nám právě dostalo té největší důvěry. Ale, jsme skutečně připraveni číst a listovat v cizím životě? Dokážeme si nasadit boty toho, kdo touto cestou šel a vidět svět jeho očima?
Nesmíme takové lidi soudit. Nikdy. Hlavně ne podle sebe. Kdo ví, jak by oni, ti druzí, soudili nás, kdybychom je nechali nahlédnout...
Často se setkávám s názorem, že je to "jen" deník. Že psaní deníku je symbolem dětinskosti. Zásadně nesouhlasím. Co jiného je psaní deníku, než boj? Je to boj s životem, boj s překážkami a boj se sebou samým. Je to bolest i radost, utrpení i naděje, smutek i zlost, hloupost i moudrost, a to vše v jednom svazku papírů.
Je hrubým porušením lidskosti, pokud jeden sebere druhému deník, ba co víc, když ho pro pobavení ostatních začne nahlas předčítat, a oni se smějí, a smějí. Zašlapávají hluboko do země toho, komu deník patří. To je jedna z největších zrad. Narušení toho nejniternějšího soukromí, jaké člověk má. Kde je respekt? Kam zmizela lidskost a pochopení?
"Milý deníčku, je mi z dnešního světa opravdu moc smutno."
*Lili*

Přichází

24. ledna 2018 v 22:05 | Lili
Lány času zmizly, ty,
které se táhly vstříc
těm dnům, co dodnes
jak záclony ovívaly mlhy.

Světlo zmřelo v tmě,
která jak malinu
spolykala ho naráz,
jak století nekrmená zvěř.

Teplo z nitra srdce,
které dávalo naději,
vychládá, sfouknuté,
jak oheň noční bouří.

Vzduch, chladný a jemný,
který živil hladovou duši,
si pohrává nad němými rty,
jak kotěcí střapec na gumě.

Tajemná, která rozhoduje,
pomalu a zlehka kráčí,
tobě vstříc s náhrobkem,
jak sýček hlásí, že nastal konec.

Domov můj

1. ledna 2018 v 0:45 | Lili
Je to tu, ten dlouho očekávaný a dopředu oslavovaný Nový rok! A zároveň nový rok 2018. Rozloučili jsme se tedy navždy s rokem 2017.
Letošek bude rokem velkého očekávání. Jde o rok velkých výročí. Osmičky totiž v posledních sto letech, které naše vlast letos oslaví, jakožto samostatná republika, jen po boku východních bratrů, měly většinou tu vysokou důležitost:
28.10.1918 Vznikla první Československá republika
26.05.1928 Otevření nově vybudovaného Brněnského výstaviště.
29.09.1938 Byla podepsána mnichovská dohoda... Zbytek Evropy nás prodal sa svou vlastní holou kůži.
25.02.1948 Vítězný únor. Komunistický puč. Mnohým dělal režim vrásky další desítky let.
1958 Byl implantován poprvé kardiostimulátor člověku. Při životě ho držel čtyři hodiny. Dnes drží tisíce lidí po celém světe při životě i roky.
18.07.1968 V Kalifornii vznikla firma s dnes již velmi známým jménem: Intel
16.10.1978 V pořadí 264. papežem se stal polský arcibiskup Karel Józef Wojtyla- Jan Pavel II.
10.10.1988 Vláda pod vedením Lubomíra Štrougala, podává demisi.
22.02.1998 Na ZOH v Naganu získavá česká reprezentace zlato.
15.02.2008 Podruhé byl do čela státu zvolen Václav Klaus. Jednalo se zároveň o poslední nepřímou volbu prezidenta.
01.01.2018 Lidé se zbláznili, jako každý rok. Přes rachejtle není slyšet vlastní myšlenky, ale budiž jim to přáno.
A tak, jako každý rok, i letos jsem zahájila pláčem. Pláčem, při české hymně. Vždy si uvědomuji, jak moc jsem hrdá na to, že žiji tady v Čechách. Jak moc mi na tom domově mém, vlastně záleží...
*Lili*

A tak se svět zase jednou točí dál

31. prosince 2017 v 22:23 | Lili
A tak svět odepsal rok 2017, ačkoli tu stále ještě je. Je mi ho líto, mrzí mě to.
Představme si, že rok 2017 je člověk, kterého rok hostíme, umožňuje nám zažívat štěstí, radosti i pohromy a počítá každou jedinou vteřinu, v každém z 365 dní. Spousta z nás mu nejspíš za hodně věcí vděčí. Za nové lidi, zkušenosti, dobré i zlé zážitky a životní lekce.
Proč je teď, v posledních dvou hodinách před svým odchodem tento host najednou už nechtěný? Proč se tak vehementně slaví příchod dalšího, ale po starém neštěkne pes? Mrzí mě toto nefér chování, a proto se aspoň já rozloučím, jak se sluší a patří.
Milý Roku 2017, chtěla bych ti moc a moc poděkovat, žes mi umožnil, abych s tebou prožila všech těch 365 dní.
Asi to občas dost skřípalo, proklínala jsem tě až do kdovíkolkátého kolene, ale za dost věcí jsem ti vděčná. Ano, stalo se toho spoustu, ale dovolím si říct, žes měl tu čest, být při mém životním zlomu- zkoušce dospělosti. A nejen této zkoušce. Letos jsem dospěla opravdu asi nejvíc. Ujasnila si, co chci v životě, a hlavně, koho tam chci.
Rok co rok si na svůj osobní facebookový profil dávám výzvu, že chce-li mi někdo něco sdělit, k čemu neměl odvahu v průběhu roku, je ten pravý čas. Bude-li chtít, zůstane to pouze tajemstvím, které si na věčnost odnese uplynulý rok. Občas jsem překvapena, co se najednou dozvím, a přitom je tak hrozná škoda, že jsem to nevěděla dřív.
Díky, díky a díky, budu na tebe vzpomínat s tím nejlepším vědomím a svědomím. Je mi líto, že se musíme rozloučit, ale tak to chodí...
Tak tedy: Sbohem, drahý příteli, drahý Roku 2017. Doufám, že tvůj mladší bratr, který přijde po tobě, bude aspoň stejně tak dobrý, jako jsi byl ty!
Sbohem, 2017....
Vítej, vítej nám, drahý, zatím neznámý, Roku 2018!
*Lili*

A všechny se smějí

26. prosince 2017 v 4:27 | Lili
Jak už jsem kdysi zmínila, mou největší a nejpevnější životní láskou je literatura. Za svůj nedlouhý život jsem se už seznámila se spoustou knih: Některé byly lepší, některé horší, některé se čtou samy a jiné jsem odložila po první stránce (například knihu, kde se vévoda ptá Karla IV., jestli už je fit, na což mu král odpovídá, že jo, že je v pohodě- ehm, historický román? To jako fakt...).
Ale do života mi vstoupila má osobní Bible. Je zbytečné vypisovat všechny skvělé pasáže, či snad čtenáře urážet tím, že ho s knihou budu dlouze seznamovat. Je to ta nejkrásnější kniha a příběh, který kdy byl a bude napsán.
"Byl jednou jeden malý princ. Bydlil na planetě, která byla jen o málo větší, než byl on sám. A malý princ potřeboval přítele."
Poprvé mi princ spadl do života, když mi bylo asi pět. Tou obou letěly audioknihy (ještě na kazetkách, které se musely otáčet). A my každý večer poslouchali nějakou pohádku. A jednou z nich byl právě Malý princ.
Pokud si dobře vzpomínám, tak mě nikdy moc nebavil a ani jsem ho nikdy nedoposlouchala do konce. A pak mi najednou bylo šestnáct a začalo se o knize mluvit, a tak jsem si ji půjčila v knihovně a rozhodla se, že si to taky konečně přečtu, když je to "takovej děsnej boom".
V životě jsou okamžiky, v nichž činíme rozhodnutí, která mají nedozírný dopad na náš budoucí život. A tohle byl jeden z těch všech okamžiků.
Netrvalo dlouho a pořídila jsem si vlastní výtisk. A jsem schopna ho číst dokola a dokola.
Fascinuje mě ta dokonalá filozofie. To přemýšlení. Celá ta smutná a krutá pravda, která je nám podávána formou nevinné filozofické pohádky.
Díky Malému princi jsem si uvědomila, že stárnu. Ale že stárnout neznamená zapomenout na dětství, neznamená to, že se musím začít chovat dospěle, neznamená to, že se musím bát dospělosti. Dospět přece nevadí, vadí zapomenout. A my dospělí máme možná až moc častou tendenci zapomínat: Zapomínáme, že se život nedá brát příliš vážně. Zapomínáme, že ani my nejsme dokonalí, ale jsou to právě naše chyby, které nás tvoří. Zapomínáme na to, že i my jsme byli dětmi. A v neposlední řadě, zapomínáme na to, co je důležité. Protože to důležité, je očím neviditelné a spatřit to lze, pouze pokud se díváme srdcem.
*Lili*

Z kola ven

4. prosince 2017 v 5:04 | Lili
Démon, který ve mně dřímá, se chce mstít. Nedokážu odhadnout, jak moc chce být krvelačný, a proto se mu snažím odstranit z cesty všechny překážky, na které by mohl narazit. Nevím, jak dlouho ho ještě budu schopna držet, ale docházejí mi síly s každou uplynulou vteřinou. Jen, ať se nedostane ven, jinak nastane peklo.
Ten démon, sídlí kdesi v hloubi každého z nás, někdo se o něm nedozví za celý svůj život, avšak někteří ho budí den, co den. Objevuje se v momentě, kdy se roztříští už tak zlomené a bolavé srdce na tisíce kousků, a odhalí tak křehkou hranici pudu sebezáchovy. Jakmile je hranice, byť jen trošku narušena, probudí se démon. Je strážcem naší sebezáchovy. Hlídá nás, abychom v návalu smutku neudělali nějakou pitomost. A když nám dokola a dokola někdo ubližuje a třští střepinky srdce na menší a menší drobky, rozzuří se. Neexistují pro něho nezničitelné překážky. Proto,
máte-li zdravý rozum, odstraníte vše, co by mohl zničit, zavčasu z cesty. A pak už budete jen vyčkávat, až se poskládají všechny částečky srdce zase v celek, který je schopen ušlechtilejších pocitů, než jsou smutek, beznaděj, zoufalství nebo hněv. Vrátí se radost, naděje, láska, něha
a pochopení. Možná nám nepřidává ani to, že jsme na sebe tvrdí, ba právě naopak, možná, že své srdce tříštíme sami.
Bude to trvat dny, týdny a možná roky, než posbírám všechny své střípky. A kdo by to byl řekl, že ten nejhezčí a nejryzejší cit může roztříštit milující srdce. Kdo by řekl, že může ničit a ubližovat,
a tak strašně moc bolet. Ach, ten kdo tvrdí, že lásku si lze zakázat, ji buď nikdy nezažil nebo lže do očí sám sobě. Láska se nedá zabít pouhopouhým "chtěním". Láska, je-li spíše nepřítelem, než aby byla spojencem, se musí nemilosrdně zabít, a to všemi dostupnými prostředky. Dokud v ní neudusíme i tu nejmenší jiskřičku, můžeme si tisíckrát tleskat, že jsme z toho venku, ale nebudeme. Ta jiskřička se rozhoří, jakmile se k ní dostane špetička závanu paliva toho, co (nebo koho) tak moc milujeme.
Je hloupost doufat, že čas všechno sám spraví. Vždyť, jsme-li nemocní, také musíme, pro úplné
a trvalé vyléčení, odstranit všechny příčiny, nejen důsledky. A tak je to i s láskou, která je neopětovaná, bolestivá, drásající, a která pomalu zabíjí toho, jenž si ji pěstuje v srdci. A pokud sami nejsme schopni odstranit příčinu, tohoto trápení, náš dobrý démon to udělá sám.
Na to vemte jed!
*Lili*

Bylo, nebylo a stále ještě je

25. listopadu 2017 v 0:35 | Lili
Na základní škole jsem milovala recitační soutěže. Účastnila jsem se jich každý rok, už od první třídy. Ale nikdy mi žádné básničky nesedly tolik jako ty z knihy Slepičí polévka pro duši teenagera. To je velice zvláštní kniha. Narazila jsem na ni náhodou v knihovně. Byla zastrčena za všemi ostatními, takže prakticky nebyla vůbec vidět. To se pak stalo už jen s jednou knihou, kterou byl Cyrano de Bergerac, což je mimochodem taky úžasné čtení.
Báseň, díky níž jsem vybojovala postup do okresního kola se jmenovala Úsměv, a napsala ho tehdy 13 letá Barbara Hauck:

Usmála se na cizího ubožáka,
a on byl pro ten úsměv veselý,
vzpomněl si na laskavost dávnou
a napsal: Díky, díky, příteli.
Přítel z té radosti byl štědrý
k servírce, co mu kávu nosila.
A tu to zase tolik potešilo,
že na koně to všechno vsadila.
Nazítří vyzvedla si výhru,
a žebrákovi, kdesi před domem,
z ní pár bankovek oddělila.
Byl vděčný, nejedl už druhý den.
Jen, co muž utišil svůj hlad,
vracel se mezi čtyří bídné stěny,
netušil, že potkává svůj osud:
pejska, byl zkřehlý, opuštěný.
Vzal štěně domů, že je zahřeje.
Pejsek se radoval, dojemný, nadšený,
do tlapek nestudil ho sníh.
V noci však zpod střechy vyšlehly plameny.
Štěňátko štěkalo na celé kolo,
vyvádělo a vylo na celý dům,
a tak se všichni lidé zachránili,
i jeden kluk, snad právě sousedův.
A z něj se později stal prezident,
a to vše za jeden úsměv,
který vážně, nikoho nestál ani cent.

Tuto báseň jsem si moc oblíbila, připomíná mi, že dobro zas jen dobro plodí...
Druhá báseň, v níž jsem se naprosto našla, a která mi zajistila postup do krajského kola, se jmenuje Štětec a její autorkou je Bettie B. Youngs:

Stále s sebou nosívám svůj štětec,
mám ho, ať mířím kamkoli.
To kdybych potřebovala zakrýt
své pravé já, pak to tak nebolí.
Tolik se bojím ukázat je,
kdo ví, co všechno mohlo by se stát?
Možná, že mohla bych tě ztratit,
můžeš být zlý, můžeš se začít smát.

Ráda bych svlékla ten malířský plášť,
abych se ukázala v pravé podobě,
nejdřív však chci, abych mě chápal,
a bral mě jaká jsem, já, sama o sobě.
A tak, když budeš trpěliv a zavřeš oči,
Začnu svůj plášť pomalu vysvlékat,
prosímtě ale, pochop, moc to bolí,
ukázat svoje já a jako nahá stát.

Konečně jsem svůj plášť odložila,
jsem prochladlá a bosá, i sobě náhle cizí,
máš-li mne ale i přesto rád,
pak jsi můj přítel, zlato ryzí.
Štětec si ale musím uschovat,
držet jej v ruce, stůj, co stůj.
Mít ho, kdyby mě zase nechápali.
Tak prosím, chraň mě, příteli můj.

Díky ti, že mě máš vskutku rád,
ale můj štětec ještě mi neber,
dovol, ať si ho můžu ponechat,
dokud i já nebudu mít ráda sebe.

Dodnes vlastně nevím, co na porotu zapůsobilo, jestli samotná báseň a její výběr a nebo moje emoce. Tohle bylo totiž poprvé, po všech těch letech šikany, kdy jsem to byla já. Jako by mi Bettie psala přednes na míru. Po všech těch letech jsem pustila uzdu emocím, po všech těch letech, jsem vložila do toho, co jsem dělala, všechno. Strach, nedůvěru, veškeré svoje masky, jimiž se chráním, smutek, bezmoc a nakonec i nenávist, kterou jsem mnohdy pociťovala ke své osobě. Žádný div, že jsem po posledním slově měla tváře mokré od slz. Tehdy jsem konečně vyhrála celou válku se šikanou, a hlavně sama se sebou. Slzy mám však v očích pokaždé, když si báseň znovu připomínám...
Je to skoro pět let, a já svůj štětec stále mám. Nenechám si ho sebrat. Kryju s ním své pravé já, i když už ne tak často. Doufám však, že budu mít možnost ho někdy odložit, jednou a napořád...
*Lili*

Kam dál