Šrám

13. října 2017 v 0:13 | Lili
Trpím. Tak šíleně moc, že se to slovy nedá ani popsat. Občas si připadám jako blázen, když se rozpláču nad tím, čemu se ostatní smějí nebo když všichni ostatní vyráží ven, aby si užili sluníčka a já raději zatáhnu závěsy, aby nepronikl ani paprsek.
Jestli si někdo myslí, že smutek je jen nálada, pak není. Smutek je nemoc. Nemoc, do níž nás dostává zlomené, nehojící se srdce. Jasně, kdo někdy neměl zlomené srdce? Ale jsou rány které jen tak samy nesrostou. Prostě se nezacelí a dokola a dokola krvácí. Je to nesnesitelná bolest. O to horší to je, když víte, že lék je v nedohlednu.
Občas jen tak zavřu oči a přeju si zmizet. Jak dlouho to bude ještě trvat? Jak šílená vždy třeštím oči do prázdna a tmy, jako by se tam snad mohla někdy objevit jiskřička naděje. Je to ale marné.
Člověk by neměl dopustit, aby jeho svět zčernal. Aby jen přežíval a nežil. Tolik se nenávidím za to, že se smutkem nechávám ochromovat.
Existují dny, kdy jen tak ležím v posteli. Celý den. V šeru stažených žaluzií hypnotizuji strop. Už si ani do hlavy nepouštím myšlenky, a přesto mě pak hlava bolí jako po logické olympiádě na levelu génia. Nejhorší na tom všem přežívání je ta obrovská bezmoc. Jak ráda bych vstala z postele a vyběhla před dům, abych nachytala ještě ty zbylé podzimní paprsky. Ale nemůžu. Prostě to nejde. Nemám ani špetku síly na to, abych se na posteli posadila, natož vstala. Jen si po milionté otřu stékající slzu a otočím se obličejem ke zdi.
Je těžké se před všemi tvářit, že je všechno v pohodě a nutit usměvy na obličeji, jež se neustále chce stahovat bolestí. Neexistuje pochopení. Neexistuje útěcha. Není cesty ven. Je to nekonečné zamotané bludiště plné stínu a rutiny. A já stojím někde uprostřed a točím se neustále dokola.
Poslední dobou mám v sobě hrozný zmatek. Vždycky jsem věřila v sebe samu, vždycky! A teď se vůbec nepoznávám. Kdo je ta osoba, co se na mě ráno co ráno dívá ze zrcadla se zarudlýma očima, jak se po nocích trápí? Neznám ji. Nepamatuji si, že bych si kdy někoho takového zvala do života nebo do hlavy. A přesto tu je stále přítomna. S vyhaslýma očima a hlubokými kruhy pod nimi. Se strhaným obličejem a vráskami způsobenými bolestí. Nechci ji tu. Jen všechno hezké zpacká. Najde se někdo, kdo by mi pomohl ji vyhnat? Kdokoli!
Prosím...
*Lili*
 

Poslední strom

7. října 2017 v 19:51 | Lili
Vítr, hrající si s posledními zbytky listí, které má ještě aspoň trochu síly, aby se udrželo na domovském stromě. Všude okolo- les: tmavý, hluboký a věčný kamenný les. Nezačíná, ani nekončí, jen se táhne, kam až mlha dovolí pohlédnout. A věčně mlčí. Do jeho ticha však někdy promluví poslové na věčnost z nedalekého kostela, tak jako právě teď, umíráček. A tu, vida je: smuteční hosté, kráčející po mrtvolkách listů za rakví. Černí všichni, jak havraní peruťky, těla skoro jak bez duší, se zármutkem prosycujícím vše okolo.
Jak kdyby jim neviditelný generál rozkázal, rozestavěli se okolo zlověstně vyhlížejícího chřtánu vykopaného v hlíně, jenž řve z věčnosti do světa života. Podledy vyvrácené, hlavy sklopené. V poslechu svatá slova. Chřtán rozšklebený vprostřed kamenného věčna, teší se, že bude nakrmen vyhaslou duší.
Mlha oblizuje černotu všech těch plášťů a dovoluje jim na okamžik zmizet. Kameny pláčou a tiše se modlí. Vzduchoprázdnem proniká ticho jejich zármutku. Ne. Nevrátí se, byť za něj samy náhrobky prosí. Je navždy bez naděje.
Vrzání ebenové truhly, v níž tělo zetlí, pročesává vzduch. Provazy drásají černočerné tělo ebenu. Copak ani rakev už není netknutelná? Maličký obláček hlíny vznesl se, jak chřtán polkl. Brzy už rakev těžkne, jak se země nad ní na věčnost zavírá. A tam, kde ještě před okamžikem zela díra, je už jen v památku vztyčen kamenný strom. Ztrácí se v záplavě ostatních a tiše s nimi truchlí.
Naposledy zacinkal umíráček. Havraní peří se rozletělo po všech směrech. Jen některá peříčka s občas vrátí... Většina však v papouščích barvách.

*Lili*

Filozofie šílence

5. října 2017 v 22:50 | Lili
Já vlastně ani kolikrát nevím, proč dělám to, co dělám. A přesto: To, co nevím proč dělám, dělám vytrvale a odhodlaně. Přemýšlet pro koho, to by bylo ještě nesmysluplnější. Avšak, hluboké úvahy nad smyslem života a smrtí, to v mém věku také není uplně to pravé ořechové. A že mi to kazí každou radost, už nějaký ten pátek.
Vždy jsem si život představovala jako takovou časovou osu s určitými milníky. Narození- deset-třináct-patnáct-osmnáct-dvacet... Na té ose přibývaly jako zářezy životní události, a vždy, když jsem něco plánovala, přišlo slovíčko 'až': Až mi bude patnáct, až mi bude osmnáct, až odmaturuju... Bla, bla, bla... A teď si najednou uvědomuji, že všechna moje dosavadní 'až' už dávno sežral čas a změnila se v 'kdysi'... Týdny a týdny nyní věnuji úvahám o tom, jestli je dobré si stanovovat taková 'až'. Vždyť začínám stárnout, a už za nedlouho mi bude čtvrt století, a tímto vytyčováním si cílů, si čas jen zrychluji a zkracuji.
Vidím to celé jako frčící vlak. A já, já jsem pasažer, který si vykloněn drásá ruce o koleje, jak se snaží vlak aspoň o malinko zbrzdit. Ale je to celé marné.
Jak si člověk má vychutnávat každou vteřinu, když ví, že mu uteče a nevrátí se, a zbyde z ní, jen hořkost, byť by byla sebekrásnější?!
A tak, zajata svou depresí z nemožnosti utnutí běhu času, s minimem inspirace- protože ta si už dávno sbalila kufry a bez rozloučení, či varování, prchla neznámo kam, aniž by zanechala svou novou adresu a já ji mohla bombardovat srdceryvnými vzkazy s prosbami o návrat- ležím dlouhé hodiny na posteli a mučím sebe sama myšlenkami na smrt.
Čím dál víc, teď uvažuji o tom, že z hodin, které mi tikají kousek nad hlavou, vyndám baterii a upokojím tak aspoň částečně svoji mysl, která tak hrozně moc touží po tom, aby se zastavil čas.
*Lili*
 


Smrt

1. října 2017 v 0:41 | Lili
Širá tma objímá všechno kol.
A chudý pocestný tou tmou se v kroku vznáší.
Řve bolestí, co cítí dík chodidlům rozdrásaným,
z těch tisíců kroků po cestách plných skal.
Utíká, běží, však neuniká.
Před kým se to snaží prchnout?
Nikoho nevidno poutníka následovat.
Šedý vlas točí se kol vrásčitých jeho skrání.
Strhaná tvář povídá o strachu.
Srdce kořisti tlukoucí mu v hrdi
nedovolí zpomalit, ni na okamžik.
Prchá tisíce dnů, bez ustání.
Lítostivé oko, co spatří jeho,
slzu upustí, byť by bylo jako poušť.
A pojednou chudák: Padá.
Zříš to, před čím tak pospíchal.
JI, samotnou, velikou a temnou.
Tmoucí s jiskrným pohledem
v podobě mlhy.
Samotnou smrt.

*Lili*

Noční běsové

7. září 2017 v 0:24 | Lili
Co zřels, to pouze uchem hluchého lze cítit. Ten kvil a hvizd, nepozemský, však přesto nad zemí čpící, jak mlha nad ránem- teskně, však lezavě. A straší všechny mrtvé duše, co odvážily se živé vylézt ven, svým hněvem.
V těch tmách, kdo odvahou svou zlomí prokletí? Ty?
Nuzný a ošoupaný starý groš, halící se do posledních cárů naděje, jak nuzák do hadru, jímž skrývá tvář světu.
Hrdino bez špetky odvahy, co kasáš se za slunečního svitu, že tma tě nerdousí, však ztrácíš srdce z hrudi, jen co se první paprsek napije ze západních obzorů! Zlomen a otráven životem, teď kráčíš planinou nočních můr, ozářenou světlem Novu. Jsi sám. Ani tvá duše s tebou není. Opustila tebe, zbabělého, už v začátku pouti.
Kdo ti zatlačí oči, když v planině bez pařezu, za nějž by ses schoval, zmřeš?
Kráčíš, víříš prach v cestách, které nikdy nikdo neprošlápl.
Stojí ti to za námahu?
Uleháš pádem, jehož příčinou je tvá spletená mysl, co nesleduje krok. Síla vstát? Pomalu následuje tvou duši. Voláš o pomoc němými ústy. Řveš, však tvé neslyšné prosby doléhají jen ke hluchým uším.
Kde je naděje? A byla s tebou vůbec? Vždyt ani jistotu už nemáš, ty pošetilý blázne!
Kvil je u tebe, už olizují tě steny mrtvol, bloudících. Jsou blíž, než sis kdy představil. Jen utíkej! Utíkej daleko na nohách, jež tě odmítají nést.
Cesta zdánlivě snadná, však na pohmat chodidlem plna trní a střepů si brousí ostří ve svém chřtánu. A ty? Důvěřivý, kráčíš, aniž si všímáš, že černou krví třpytí se tmoucí cesta.
Bolest!
Křik!
Je ráno...
Vstáváš?
*Lili*

Dětství a naděje

26. června 2017 v 15:10 | Lili
Strach?
Strach...
To bys musela vidět...
Jeden za druhým, jeden za druhým!
Pět... Deset.. Dvacet... Všichni byli rozbitý až do sklepa...
A já, protože jsem muž, tak jsem přece musel jít pomoct!
Skoro všichni byli mrtví...
Ale někteří se ještě hýbali... Dýchali..
Nikdy jsem nevěřil, že může být takový napětí:
Žije ještě? Nebo už ne?!
Lezl jsem do těch trosek jak opilej.
Pořád se mi špatně dýchalo.
Nesl jsem takový dítě- holčičku.
Ještě napnula krček a podívala se na mě takovým stočeným vyvráceným pohledem.
A pak jí ta hlava ztěžkla.
Jenom mě to trochu zasypalo.
Občas se ve mně něco tak zarazí.
Po dnešní noci na nic nemůžeme čekat.
Na nic není čas.
Teď jsi tady.
Jsme zamčení.
Na víc už není čas.
Víckrát už není čas.
Počkej, neutíkej!
Vidělas mrtvoly?
Proč utíkáš?
Copak to nechápeš?
Nač jsme mladí, nač?
Vidělas mrtvoly?
Chápeš to už?!

Smysly a nesmysly

16. dubna 2017 v 22:14 | Lili
Když tak občas sedím s jedním ze svých nejlepších přátel a vedeme své filozofické debaty, napadá mě u toho, jaký má všechno to, co se děje vlastně smysl... Zas a znovu.
Přemýšlím, jestli je opravdu nutné v mém věku takhle do hloubky uvažovat. Jestli je nezbytné uvažovat o věcech tak, jako by nebyla možnost volby. Není to nutné, vždycky je možnost výběru.
Také si říkám, jestli je rozumné sáhnout po tom, co máme na dosah, i když víme, že máme na víc, nebo že chceme víc. Máme možnost volby. Když ale zvolíme, neexistuje žádná cesta zpět, existuje jen cesta vpřed, rovnou za nosem, což ale neznamená, že se touto cestou nemůžeme vrátit na začátek.
Nikdy bychom o sobě neměli uvažovat jako o poslední možnosti pro někoho jiného. Degradujeme tím svou osobu nejen v očích všech ostatních, ale především v těch svých. A je jasné, že si pak sami sebe nemůžeme vážit. Je samozřejmě důležité se nepřecenit, ale to se týká spíše toho, co zvládneme, než toho, jací jsme, ale také je důležité se nepodcenit....
Měli bychom sami sebe vždy vnímat v tom nejlepším světle. Vždyť to, jak smýšlíme sami o sobě ovlivňuje nejen to, jak o nás smýšlí druzí, ale i to, jak my smýšlíme o druhých. Pak není divu, že jsme naštvaní, zapšklí a nebaví nás svět.
Kolikrát si za den, za týden za život, zopakuji slovíčko "kdyby". Je na něj spoustu krásných kořeněných odpovědí, ale kdo si tuto otázku nepoložil... Čas nevrátíme, nikdy, ať se nám to líbí nebo nelíbí.
Život je jedna obří chodba plná dveří: některé zavřeme, některé otevřeme, některé zajistíme zarážkou, aby se nezavřely a s některými bouchneme tak silně, že jim upadne klika. O těchto dveřích smýšlíme. To je přirozeně lidské, ovšem, u těch zavřených by toto myšlení mělo být jen teoretické- když jsme je totiž zavírali, měli jsme k tomu určitě dost pádný důvod. A proto se tyto dveře nemají znovu otvírat. A to ani na okamžik, abychom jen špehýrkou nahlédli. Ne. Musíme jít dál, vždyť chodba je veliká, a skýtá nám netušené možnosti, a ani tolik času, abychom všechny dveře otevřeli, tady na světě nemáme. Ovšem, občas se objeví dveře, takové nevýrazné, nenápadné, otevírají se samy, a aniž si jich všimneme, jsou otevřené, a ač je ignorujeme, pořád tu jsou, čekající, až do nich alespoň nahlédneme. A kolikrát nám právě tyto dveře mohou změnit život. Buď ho úplně převrátí naruby nebo už navždy zůstanou otevřené. Neměly by se ale zavírat, aniž by byly povšimnuty, protože takové dveře se třeba už nikdy jindy neobjeví...

I když vlastně....

22. března 2017 v 13:54 | Lili
Ani nevím, jestli existuje cosi, co by se dalo nazvat hrdinstvím. Každý je svým způsobem hrdinou, někdo víc, někdo míň, ale v každodenním boji s překážkami jsme hrdiny nakonec všichni. Samozřejmě, ne každý z nás má možnost zachránit stovky životů, ale denně máme možnost zachránit a chránit alespoň jeden- ten svůj. To je přece také hrdinství, nevzdat to, i když si často sáhneme na to nejhlubší dno, a odrazit se zpět k hladině. Najít těsně před úpadkem v beznaděj tu malou, skrytou jiskřičku energie a naděje, která nás popostrčí dál.
Stokrát si člověk řekne, že chce všechno vzdát. Na všechno se vykašlat, jen tak vše pustit z rukou i z hlavy a nechat to tak, jak to je, ať si to leží- však ono to nějak dopadne. A hodněkrát se k tomu opravdu i odhodláme, vzdáme to, což také není lehké, jelikož v každém z nás před takovouto drobnou sebezradou proběhne vnitřní boj. Nemůžu říct, že není odvaha se vzdát, nikdy to totiž není úplně bez boje. Ale většina z nás, i když se stokrát vzdá, tak to po sto prvé zkusí znovu. A právě to nás činí odvážnými.
Není to jen o vnitřní či vnější síle, záleží také na stupni naší aktuální životní krize, z nichž celý náš život sestává. Věřte nebo ne, ale celý náš život se skutečně skládá z krizí: malých, velkých, obtížných, lehkých, každodenních i dlouhodobých, vnějších i vnitřních. Krizi vyvolávají konflikty. Nemusí jít nutně o žádnou světovou válku, ani o bouři v našem okolí, naopak, může jít jen o drobné rozhodnutí, jako je například, jestli ráno vstaneme s prvním nebo až s desátým zazvoněním budíku, nebo jestli si dáme kousek koláče ráno k snídani nebo až k odpolední svačině. Toto řeší každý z nás, a ač to vypadá jako drobnosti a prkotiny, často to jsou věci, které s námi nějakým způsobem pohnou, ne-li otřesou a něco v nás nechají. A i když to na první pohled není ani patrné, vyžaduje velkou odvahu řešit i tyto dennodenní konflikty a krize.
A ten, kdo to dokáže, se může s klidným svědomím, nazvat hrdinou, protože mu tento titul bude po právu náležet.
*Lili*

Impérium hřbitov, tvoje srdce

8. března 2017 v 20:42 | Lili
Ležela už v posteli, když v zámku zarachtal klíč a otevřely se dveře. Nejdříve bouchly o stěnu za nimi, a pak se s prásknutím zavřely, jak do nich "S" kopl. Přitáhla si peřinu blíž k bradě a úplně se přitiskla ke stěně, pak zavřela oči a ztlumila dech. Nechtěla, aby poznal, že ještě nespí.
Vzal za kliku. Bylo zamčeno. Zalomcoval, ale dveře nepovolily, vztekle do nich praštil, až ve futrech zapraskalo. Začal řvát a mlátit do dveří hlava nehlava. Futra vrzala, ale dveře stále nepovolovaly a on byl vzteklejší a vzteklejší.
_________________________________________________________________________________________

Bylo půl páté odpoledne. Vyzvedl ji v práci, že si zajedou na večeři, když už mají to výročí. Nebyla z toho nijak nadšená, hlavně proto, že se musela uvolnit v práci, kde to měla už tak dost nahnuté, ale "S" řekl, že v půl páté a přes to nejel vlak. Nasedla k němu do auta a opatrně zavřela dveře. "Nemlať s tim tak!" zpražil ji a protočil oči. Pomyslel si, že je tahle káča úplně neschopná. Řídil jako blázen, bála se, ale už si zvykla, že je lepší raději mlčet a tiše se modlit, aby to přežila. Vystoupili před restaurací. On šel do dveří první a on cupitala za ním. Svlékl si bundu a hodil ji na židli vedle sebe- jedinou další, co u stolu byla. Ona se také svlékla a pověsila si kabát na věšák u zdi. Vrátila se ke stolu a chtěla si sednout. "Tu bundu" houkl na ni "S". Nechápavě na něho pohlédla a pak se podívala na židli. "Pověs jí, ty náno nebo jsi tak tupá, že bys na to nepřišla?" Povzdechla si, svěsila ramena a šla bundu pověsit. "S" mezitím objednal jídlo. Ještě servírku poplácal po zadečku a strčil jí za výstřih papírek s telefonním číslem. "Schovej si to, princezno. Když se budeš nudit, tak zavolej."
Servírka odešla a ona si sedla. "Objednal jsem ti salát," řekl "S" jako by nejméně obdaroval půl světa chlebem. Kývla. "Už tak jsi dost tlustá," dodal. Ani nepípla.
Přinesli jídlo. Jí salát a jemu čtyřchodové menu. Neprotestovala. Usmála se na číšnika a poděkovala. "S" do ní pod stolem kopl a zamračil se. Bylo nepřípustné, aby se byť jen dívala na jiného muže. Po chvíli zjistila, že salát je špatně umytý, zavolala číšníka a poprosila ho, jestli by s tím šlo něco udělat. Číšník zbledl a začal se omlouvat. Odnesl salát a přinesl nový se spoustou omluv. Ona jen kývla, že to nevadí. Zato "S" byl vzteky rudý, ale ne kvůli neumytému salátu, ale kvůli tomu, že si ta "Malá nicka" dovolila vůbec pípnout něco proti jídlu, co jí objednal. Dojedli mlčky. "S" se zvedl od stolu, vzal si bundu a po ní hodil kabát. "Zatáhni to a dělej nebo jdeš pěšky." Poslechla.
Přijeli domů, ještě něž stihla zavřít dveře, ucítila ostrou bolest na tváři. "Tak ty mi budeš dělat ostudu, ty náno? Kdo si myslíš, že jsi?!" Bolest na druhé tváři. "Beze mě nejsi nic, rozumíš?! Platím ti večeři a ty si budeš ještě stěžovat?" Podívala se na něj. V očích měla vzdor. Že to neměla dělat, zjistila záhy. Bolest byla všude. Utekla před ním do ložnice a zamkla se. Chvíli bušil do dveří, ale když zjistil, že to není nic platné, odebral se do hospody.
Teď teprve ucítila na tvářich slzy. Vzala telefon a po paměti vytočila číslo. "Hálo?" První vzlyk. "Ségra, jsi to ty?" Druhý vzlyk. "Ten hajzl ti ublížil?" Neudržela to a rozbrečela se."Volám policii a jedu tam, drž se!"
Ležela už v posteli, když v zámku zarachtal klíč a otevřely se dveře. Nejdříve bouchly o stěnu za nimi, a pak se s prásknutím zavřely, jak do nich "S" kopl. Přitáhla si peřinu blíž k bradě a úplně se přitiskla ke stěně, pak zavřela oči a ztlumila dech. Nechtěla, aby poznal, že ještě nespí.
Vzal za kliku. Bylo zamčeno. Zalomcoval. Ale dveře nepovolily, vztelke do nich praštil, až ve futrech zapraskalo. Začal vztekle řvát a mlátit do dveří hlava nehlava. Futra vrzala, ale dveře stále nepovolovaly a on byl vzteklejší a vzteklejší.
Ozvalo se bouchání na dveře bytu. "S" strnul. Šel otevřít. "Policie... zatýkáme.... nevypovídat... násilí... ublížení..." to bylo vše, co zpod peřiny slyšela. Pak se ozvalo klepání na dveře ložnice. "Slečno, můžete otevřít, nemusíte se bát. Policie." Otevřela. Za dveřmi uviděla ustaraný obličej své sestry. Zhroutila se jí do náruče.
Probrala se za tři měsíce, nad ní zářilo bílé světlo a vedle hlavy jí pípal přístroj. Zívla. Cítila se nějaká lehčí. Tak to později řekla i své sestře. "To ti spadl kámen ze srdce," smála se.
Za několik měsíců její kámen zavřeli za domací násilí, brutální napadení a pokus o vraždu. To prý vykřikoval, když byl v hospodě, že až přijde domů, tak tu trosku zabije.
A tak mohla konečně začít žít život, který jí sestra té noci zachránila. A že si ho užívala plnými doušky.
*Lili*

Tam, kam nechci jít

18. prosince 2016 v 0:58 | Lili
Často přemýšlím o tom, co bych v životě chtěla. Zanedlouho totiž budu stát na pomyslné chodbě a budu si muset zvolit dveře. Vím, že bych chtěla děti, kupu dětí, bez nich si život neumím představit. Asi bych měla mít partnera, ale myslím, že to zvládnu i sama. Nechci skončit jen maturitou, ale na vysokou nechci. Když si tohle tak pořád dokola omýlám, napadá mě, kam zmizely moje sny? Snila jsem, že budu učitelkou a pak spisovatelkou. A v srdci to tak stále cítím, ale to bych musela zahodit všechno, co teď je. Zmizela i moje představa o budoucím partnerovi, manželovi a otci mých dětí- v jedné osobě. Místo toho se dostávám mezi tužby: ten, jemuž bych zasvětila svůj život, nemá zájem, a ten, který zájem má, o toho zas nestojím já.
Sny nahradila realita a racionální myšlení. Mrzí mě to, pak totiž není čemu se divit, když jsem stále pod nátlakem okolí i sebe sama, že občas propadnu smutku.
Vážně to tak musí skončit?
*Lili*

Kam dál