Odpověď na to, že mě miluješ

23. října 2018 v 0:06 | Lili
Vedeno rukou té nejvroucnější lásky.

Prosím, neměj mi to za zlé,
že před tebou si nejsem jista v kramflecích.
Pokaždé, když věnuješ mi pohled,
nohy neposlouchají, chvěju se, jsem v oblacích.

Pokaždé, když se ke mně skloníš,
abys věnoval mi jeden z nejněžnějších polibků,
rozkvétá mi louka v útrobách- motýli.
A rozlámané srdce srůstá střípek po střípku.

Zlehka si voníš k mým vlasům,
když myslíš, že to ani nevnímám.
Ani nevíš, jak jsem vděčná,
že tebe a to všechno mám.

Když jezdíš mi prsty po holé kůži,
je to jak kdybys do mě začal pouštět proud.
Nedýchám, neslyším, vnímám jen nás.
Dvě těla, dvě duše, na vzdušném polštáři si plout.

A pak, když vyslovíš ta slova lásky,
a tvoje oči přitom hltají ty moje.
Mám vždycky na krajíčku, víš.
Chci světu vyřvat, že už budu jen tvoje.

Díváš se jak v noci spím,
ale já to dělám také, hlavně po ránu.
Je krásné budit se vedle někoho s tím,
že pokaždé ten nejhezčí pohled dostanu.

Nezlob se, prosím, že nejsem schopna,
vyjádřit ty všechny city, co k tobě chovám.
Věř ale, že jsou hluboké a čisté
a já si je jen pro nás dva navždy v srdci schovám.

*Lili*
 

Světy

18. října 2018 v 0:29 | Lili
Jen co poslední kousek zapadl na místo,
přihnal ses s hurikánem.
Rozmetal jsi na prach všechno,
cos předtím chránil.

Tys přišel
a já to přijala.
Tys mi ukázal zazráky
a já tě nechala.

Tys mi ukradl srdce
a já to přijala.
Tys spojil naše životy
a já tě nechala.

Sbírali jsme spolu střípky zlomeného srdce,
já byla ten, kdo skládal,
a tys byl to nejpevnější lepidlo.
Vrátil jsi mi víru v lásku.

Tys mě vrátil do života,
a já to přijala.
Tys mi dával naději,
a já tě nechala.

Tys mi dodával sílu,
a já to přijala.
Tys mi přidával odvahu,
a já tě nechala.

Pak nevím, k čemu muselo dojít,
jaká černá kočka bežela přes cestu.
Smetl jsi srdce za stolu jako by se nechumelilo,
otočil ses a odešel.

Tys byl naštvaný,
a já to přijala.
Tys mi nevěřil,
a já tě nechala.

Tys mě vinil,
a já jen kývala.
Tys mě opustil
a já? Tu zůstala.

Pochoduji světem sem a tam,
v rukou hromádku střepů.
A aniž bych věděla co dál,
nechávám život jen tak plynout.

A doufám.

Doufám v naději.

Tak teda promiň, no.

15. září 2018 v 11:34 | Lili
Jak lehké je ublížit nejen sobě, ale i těm, na nichž nám záleží. A to jen díky tomu, že nejsme schopni ovládnout své emoce a necháme se unést.
Přetrhneme tenké vlákno důvěry jen proto, že my sami nevěříme. Ale, přiznejme si to, můžeme si za to sami. A stejně tak i za následky. Nikdo jiný je za nás neponese.
Zapomínáme domýšlet své vlastní chyby a svá pochybení, a pak kopeme kolem sebe, pokud nás na ně někdo upozorní, aniž bychom si byli ochotni připustit, že má pravdu.
A kolik škody za život napácháme něčím takovým...
Pokud už si chybu uvědomíme, měli bychom se omluvit. Ovšem slovíčko ,,promiň" už dávno ztratilo opravdový význam. Vypouštíme ho z pusy, aniž bychom ho mysleli vážně. Kolikrát se omlouváme jen proto, abychom umlčeli druhého, který se na nás po právu zlobí. Nemůžeme se divit, že omluva, s níž není ztotožněno naše vlastní já, často nebývá brána vážně a nebývá přijata.
A proto, naučme se myslet před tím, než začneme jednat, a pokud už něco zkazíme, omlouvejme se vážně. Pak nám odpustí naše pochybení nejen ti druzí, ale můžeme ho dopustit i my sami sobě.
*Lili*
 


Neběhej tam, kam tě ani vítr nechce nést

3. září 2018 v 22:13 | Lili
To, že nejsem ta, za kterou jsem se až donedávna měla, zjišťuji až příliš prudce.
Ztráta všech ideálů a cílů? Říct mi to někdo před pár lety, pošlu ho do háje. Znám se. Vím přece, jaká jsem. Já jsem já. Kdo jiný by to měl vědět lépe? Chyba lávky, kámoško!
Je nebezpečné pustit sama sebe kamsi do neprozkoumaných hlubin podvědomí a nechat tam samu sebe, zmatenou a nejistou, běhat a pátrat.
Je to jedna z velkých chyb, jichž jsem se dopustila sama na sobě. Není tak snadné stát sama proti sobě. Snažit se držet na uzdě kohosi, kdo se vydává za mé vlastní já, ale přitom je cizí. Ten někdo se vrhá daleko od cesty, po níž je nutné kráčet.
Ten kdosi chce snít. Ten kdosi chce objevovat. Ten kdosi chce žít.
Všechno je to pryč. To, co chce ten kdosi, ten střípek mého kdysi tak nadšeného a nezkaženého já. A já ho k sobě poutám. Nasazuji mu kouli na nohu, místo, abych byla ráda, že mi dává naději.
Občas si připadám, že jsem tak o šedesát let starší. Jako by mi už nezbýval čas. Jako by už ty dny, které byly zalité sluncem, pomalu zdravily západ přátelským stisknutím ruky...
Proč? Proč se tak moc ženu k západu, když jsem sotva na východě? Proč sama sobě bráním koupat se v praprscích Slunce?
Čas tady je krátký. A není to jen na zkoušku. Každý den je na ostro. Premiéra a zároveň derniéra.
Asi je čas, abych přestala poutat toho svého kohosi, který mě nutí to nevzdávat. Přestřihat všechna ta lana a zničit pouta a začít konečně žít.
Už je čas...
*Lili*

Maličká

17. července 2018 v 1:53 | Lili
Ztratila jsem ji,
holčičku maličkou.
Uteklo ode mě,
devčátko s mašličkou.

Kam dojde jen,
co počne si, ta malá?
Kdyby jen chvíli
své srdce poslouchala...

Pátrám a hledám ji,
však snad se slehla zem.
Ona mladičká, já stárnu,
už se as nenajdem.

Poslala jsem ji,
bezbrannou v světy,
však silná je, moudrá,
a hbité má rety.

Náš osud však stejný jest,
ona je mnou.
Držím ti palce, drahá,
v minulu nashledanou...

*Lili*

Mlč umíráčku, mlč!

26. června 2018 v 0:20 | Lili
Kanoucí slzu
znovu a znovu stírat,
dívce z obrazu,
jenž nikdy neměl rám.

Je to daň
za ukradené srdce,
co chránit měls,
ale sežral ho temný chřtán.

Tiše a chladně
uhrančivým zrakem
on zřel všechno to,
co ty neviděl jsi dřív.

Kdo za to může,
že štěstí zmizelo,
že ukázalo záda
bez jediného sbohem?

Žít s rozpukaným srdcem,
toť bolavý úděl.
Životní poslání na cestě,
vedoucí do nikam.

Anděli, můj anděli,
se zlomenými křídly.
Vyčítavý pohled,
který na mě vrháš.

Padl jsi v boji,
který nelze vyhrát.
Neboť boj za lásku
je vždy prohraný předem.

A tak, jak souzeno jest,
navždy trp, ty pošetilče!
Za to, že ukradli ti to,
co mělo darováno býti...

Strach

23. června 2018 v 13:22 | Lili

Zase jsem jednou musela sáhnout do šuplíku...

Uprostřed kruhu svící
a v noci budu stát.
Se snahou vzývat pána zla
a duše demonat.
Za mdlého svitu ohně hledíme na nebe,
držíc v ruce jehlu a fotku od tebe.
Začínáš se bát...

Hlásím, brzy na viděnou,
že navštívím tě zas.
Jenže, já se sama bojím
a třese se mi hlas.
A zrovna zavál vítr a svíce zhas,
dala se do mě zima, snažím se nedýchat.
To vše musí být sen.

Bylo to strachem as a žádný ruch.
Zachvěla se zem a vítr ztich.
A zvláštní věc, snad varování,
že by to byl hřích?
Jen blázen by se lekl,
a činu zanechal.
Pamatuj, žádná lítost, pamatuj, žádný žal!

Hlásím vám, že náhle
dotkl se mě chlad.
Bojím se a křičím,
pozdě je utíkat.
Na věčnost souzeno zůstat tady stát.
A se strachem v očích dokola se ptát,
proč nesmím žíti víc...

*Lili*

Havrani

2. května 2018 v 22:57 | Lili
Pomalu se plouží v rytmu dovlávajících cárů dní.
Tmaví a mokří. Jeden jak druhý. Pochodují.
Pohledy vykroucené k útrobám hlíny.
Ocas havrana bezcílně táhnoucí za hlavou.
Konec? V jediné nekonečné vteřině.

Soucit, žal, ztráta, tíseň, beznaděj!
Cos čekal? Co? Že tě hrana nedožene?
Blázne! Jsi jen nicotné peří ocasu,
které za sebou vláčí černočerný pták.
Povláváš, jsi loutka na provázku!

Křest konce děje se tíživým skutečnem,
a přesto, nikdo ni na okamžik neuhne.
Všichni stojí vstříc pravdě, statečně.
Dokud stojí na nohou, mají naději,
zatímco nebožtíka polyká hrob...

*Lili*

Sedmero sester

12. dubna 2018 v 7:50 | Lili
S bolestí haleny pěnou, krabatí se dávno svraštělé tváře starých žen. Stojí, nuceny zírat hodiny a hodiny do dálek nekonečna.
Hasnoucím životům mouhou jen tiše přihlédnout, aniž by daly poslední sbohem. Pak vysají jiskřičku duše a hladově ji vtáhnou do svých nenasytných útrob.
Skoro šílené očekáváním, kdy jedn z troufalců, jež táhnou po jejich hlavách, rozhodne se okusit hlubinu a ony zas schlamstnou další vychladlý život.
Krutá nádhera čeká neopatrné poutníky, kteří vkročí vedle. Darmo varovat před ukročením z cesty. Ten, koho stařeny chtějí, jejich chřtán neopustí.
*Lili*

Snová dovolená

17. března 2018 v 18:00 | Lili
Jo. Sláva! Konečně se letos ten můj chytil za nos a koupil nám k výročí dovolenou u moře. All inclusive, pět hvězd, pláž na dohled od hotelu. No, řeknu vám, ráj na zemi. Nejlepší na tom bylo, že děti odjely na tábor a my mohli po deseti letech mít pár dní jen pro sebe. Deset let, deset dní- co rok, to den. Táborovou pohotovost jsme předali babičce a vyrazili.
Brzy jsem pochopila, proč se můj manžel tvářil tak hloupě, když jsem balila do letadla a hlídala gramáž kufrů. Letadlo se totiž nekonalo a můj miláček se rozhodl odřídit celou cestu, až do Andalusie sám. No, tak to je paráda! Představa toho, že dřepím tři dny v naší stoletý Felicii, se mi ani trochu nelíbila. Ale manžel? Ten měl radost z toho, že si může dokázat, že je king na silnici. Co na tom, že usmaží manželku… Nechce se mě náhodou zbavit?!
Opravdu jsem cestou málem lekla. Celé dny pařilo sluníčko a v noci se nadalo v rozpáleném autě spát. Ale přežili jsme. Po necelých třech dnech jsme dorazili na místo. Ani jsem nechtěla pomýšlet na návrat. Další tři dny toho pekla? No, potěš koště!
Ubytovali jsme se v hotelu a manžel navrhl, že si prohlédneme město. No, tak fajn. Moje představa sice byla, že sebou praštím o postel a budu spát až do oběda druhého dne, a pak se vyvalím u moře a nikdo se mnou nehne. Ale to mi jaksi nemohlo vyjít. No, nevadí, každý máme jinou představu o relaxu. A třeba ten můj něco chystá… Nechtěla jsem mu to kazit remcáním.
Místo vybral parádně- Alsia byla krásné městečko s ještě hezčím mořem. To se mu povedlo. Stavili jsme se v turistickém centru, kde nám pěkná prsatá a od mého drahouška málem poslintaná slečna poradila, ať si zajdeme "tady kousek" na sopku. Že si aspoň zmapujeme terén. A my? My jsme šli.
To "tady kousek" bylo nakonec šest kilometrů a výšlap jak blázen. No horor! A já? Frajerka, v pantoflích! A můj manžel? S blaženým výrazem na tváři šlapal vstříc vrcholu. Co na tom, že kousek od něj je už podruhé jeho milovaná jen kousek od smrti.
Zírala jsem, když pak nahoře zaplatil bez keců přemrštěný vstup. Snažil se, tak nebudu remcat. Prsatka měla pravdu. Výhled stál za to. Vzala jsem telefon a cinkla babi, co doma. Prý všechno oukej, tak fajn.
Strašně dlouho jsme pak s manželem seděli na vrcholu sopky a dívali se na moře. Manžel se na mě díval, jako ještě nikdy. Povídali jsme si. Šeptali si do ouška a byli znovu jako poprvé zamilovaní. Ani bychom si nevšimli, že začalo pršet. Déšť byl stále intenzivnější. Paní z pokladny na nás volala, ať se jdeme schovat do bufetu. Poslechli jsme ji až v momentě, kdy se zablýsklo a mohutný hrom otřásl zemí. Jak jsem vstávala, podklouzla mi noha. Viděla jsem zděšený výraz svého muže a cítila vítr v zádech. A pak byla tma.
Když jsem se probrala, nebe zmizelo. Byla jsem v nemocnici. Naštěstí se nestalo nic vážného: pár modřin a zlomená noha. Pak manžel zavolal taxi a jeli jsme na letiště. Domů jsme naštěstí letěli letadlem a auto si nechali přivézt.
A tak skončila moje vysněná dovolená, která trvala přesně deset hodin- co rok, to hodina.

Kam dál