Tak teda promiň, no.

15. září 2018 v 11:34 | Lili
Jak lehké je ublížit nejen sobě, ale i těm, na nichž nám záleží. A to jen díky tomu, že nejsme schopni ovládnout své emoce a necháme se unést.
Přetrhneme tenké vlákno důvěry jen proto, že my sami nevěříme. Ale, přiznejme si to, můžeme si za to sami. A stejně tak i za následky. Nikdo jiný je za nás neponese.
Zapomínáme domýšlet své vlastní chyby a svá pochybení, a pak kopeme kolem sebe, pokud nás na ně někdo upozorní, aniž bychom si byli ochotni připustit, že má pravdu.
A kolik škody za život napácháme něčím takovým...
Pokud už si chybu uvědomíme, měli bychom se omluvit. Ovšem slovíčko ,,promiň" už dávno ztratilo opravdový význam. Vypouštíme ho z pusy, aniž bychom ho mysleli vážně. Kolikrát se omlouváme jen proto, abychom umlčeli druhého, který se na nás po právu zlobí. Nemůžeme se divit, že omluva, s níž není ztotožněno naše vlastní já, často nebývá brána vážně a nebývá přijata.
A proto, naučme se myslet před tím, než začneme jednat, a pokud už něco zkazíme, omlouvejme se vážně. Pak nám odpustí naše pochybení nejen ti druzí, ale můžeme ho dopustit i my sami sobě.
*Lili*
 

Neběhej tam, kam tě ani vítr nechce nést

3. září 2018 v 22:13 | Lili
To, že nejsem ta, za kterou jsem se až donedávna měla, zjišťuji až příliš prudce.
Ztráta všech ideálů a cílů? Říct mi to někdo před pár lety, pošlu ho do háje. Znám se. Vím přece, jaká jsem. Já jsem já. Kdo jiný by to měl vědět lépe? Chyba lávky, kámoško!
Je nebezpečné pustit sama sebe kamsi do neprozkoumaných hlubin podvědomí a nechat tam samu sebe, zmatenou a nejistou, běhat a pátrat.
Je to jedna z velkých chyb, jichž jsem se dopustila sama na sobě. Není tak snadné stát sama proti sobě. Snažit se držet na uzdě kohosi, kdo se vydává za mé vlastní já, ale přitom je cizí. Ten někdo se vrhá daleko od cesty, po níž je nutné kráčet.
Ten kdosi chce snít. Ten kdosi chce objevovat. Ten kdosi chce žít.
Všechno je to pryč. To, co chce ten kdosi, ten střípek mého kdysi tak nadšeného a nezkaženého já. A já ho k sobě poutám. Nasazuji mu kouli na nohu, místo, abych byla ráda, že mi dává naději.
Občas si připadám, že jsem tak o šedesát let starší. Jako by mi už nezbýval čas. Jako by už ty dny, které byly zalité sluncem, pomalu zdravily západ přátelským stisknutím ruky...
Proč? Proč se tak moc ženu k západu, když jsem sotva na východě? Proč sama sobě bráním koupat se v praprscích Slunce?
Čas tady je krátký. A není to jen na zkoušku. Každý den je na ostro. Premiéra a zároveň derniéra.
Asi je čas, abych přestala poutat toho svého kohosi, který mě nutí to nevzdávat. Přestřihat všechna ta lana a zničit pouta a začít konečně žít.
Už je čas...
*Lili*

Maličká

17. července 2018 v 1:53 | Lili
Ztratila jsem ji,
holčičku maličkou.
Uteklo ode mě,
devčátko s mašličkou.

Kam dojde jen,
co počne si, ta malá?
Kdyby jen chvíli
své srdce poslouchala...

Pátrám a hledám ji,
však snad se slehla zem.
Ona mladičká, já stárnu,
už se as nenajdem.

Poslala jsem ji,
bezbrannou v světy,
však silná je, moudrá,
a hbité má rety.

Náš osud však stejný jest,
ona je mnou.
Držím ti palce, drahá,
v minulu nashledanou...

*Lili*
 


Mlč umíráčku, mlč!

26. června 2018 v 0:20 | Lili
Kanoucí slzu
znovu a znovu stírat,
dívce z obrazu,
jenž nikdy neměl rám.

Je to daň
za ukradené srdce,
co chránit měls,
ale sežral ho temný chřtán.

Tiše a chladně
uhrančivým zrakem
on zřel všechno to,
co ty neviděl jsi dřív.

Kdo za to může,
že štěstí zmizelo,
že ukázalo záda
bez jediného sbohem?

Žít s rozpukaným srdcem,
toť bolavý úděl.
Životní poslání na cestě,
vedoucí do nikam.

Anděli, můj anděli,
se zlomenými křídly.
Vyčítavý pohled,
který na mě vrháš.

Padl jsi v boji,
který nelze vyhrát.
Neboť boj za lásku
je vždy prohraný předem.

A tak, jak souzeno jest,
navždy trp, ty pošetilče!
Za to, že ukradli ti to,
co mělo darováno býti...

Strach

23. června 2018 v 13:22 | Lili

Zase jsem jednou musela sáhnout do šuplíku...

Uprostřed kruhu svící
a v noci budu stát.
Se snahou vzývat pána zla
a duše demonat.
Za mdlého svitu ohně hledíme na nebe,
držíc v ruce jehlu a fotku od tebe.
Začínáš se bát...

Hlásím, brzy na viděnou,
že navštívím tě zas.
Jenže, já se sama bojím
a třese se mi hlas.
A zrovna zavál vítr a svíce zhas,
dala se do mě zima, snažím se nedýchat.
To vše musí být sen.

Bylo to strachem as a žádný ruch.
Zachvěla se zem a vítr ztich.
A zvláštní věc, snad varování,
že by to byl hřích?
Jen blázen by se lekl,
a činu zanechal.
Pamatuj, žádná lítost, pamatuj, žádný žal!

Hlásím vám, že náhle
dotkl se mě chlad.
Bojím se a křičím,
pozdě je utíkat.
Na věčnost souzeno zůstat tady stát.
A se strachem v očích dokola se ptát,
proč nesmím žíti víc...

*Lili*

Havrani

2. května 2018 v 22:57 | Lili
Pomalu se plouží v rytmu dovlávajících cárů dní.
Tmaví a mokří. Jeden jak druhý. Pochodují.
Pohledy vykroucené k útrobám hlíny.
Ocas havrana bezcílně táhnoucí za hlavou.
Konec? V jediné nekonečné vteřině.

Soucit, žal, ztráta, tíseň, beznaděj!
Cos čekal? Co? Že tě hrana nedožene?
Blázne! Jsi jen nicotné peří ocasu,
které za sebou vláčí černočerný pták.
Povláváš, jsi loutka na provázku!

Křest konce děje se tíživým skutečnem,
a přesto, nikdo ni na okamžik neuhne.
Všichni stojí vstříc pravdě, statečně.
Dokud stojí na nohou, mají naději,
zatímco nebožtíka polyká hrob...

*Lili*

Sedmero sester

12. dubna 2018 v 7:50 | Lili
S bolestí haleny pěnou, krabatí se dávno svraštělé tváře starých žen. Stojí, nuceny zírat hodiny a hodiny do dálek nekonečna.
Hasnoucím životům mouhou jen tiše přihlédnout, aniž by daly poslední sbohem. Pak vysají jiskřičku duše a hladově ji vtáhnou do svých nenasytných útrob.
Skoro šílené očekáváním, kdy jedn z troufalců, jež táhnou po jejich hlavách, rozhodne se okusit hlubinu a ony zas schlamstnou další vychladlý život.
Krutá nádhera čeká neopatrné poutníky, kteří vkročí vedle. Darmo varovat před ukročením z cesty. Ten, koho stařeny chtějí, jejich chřtán neopustí.
*Lili*

Snová dovolená

17. března 2018 v 18:00 | Lili
Jo. Sláva! Konečně se letos ten můj chytil za nos a koupil nám k výročí dovolenou u moře. All inclusive, pět hvězd, pláž na dohled od hotelu. No, řeknu vám, ráj na zemi. Nejlepší na tom bylo, že děti odjely na tábor a my mohli po deseti letech mít pár dní jen pro sebe. Deset let, deset dní- co rok, to den. Táborovou pohotovost jsme předali babičce a vyrazili.
Brzy jsem pochopila, proč se můj manžel tvářil tak hloupě, když jsem balila do letadla a hlídala gramáž kufrů. Letadlo se totiž nekonalo a můj miláček se rozhodl odřídit celou cestu, až do Andalusie sám. No, tak to je paráda! Představa toho, že dřepím tři dny v naší stoletý Felicii, se mi ani trochu nelíbila. Ale manžel? Ten měl radost z toho, že si může dokázat, že je king na silnici. Co na tom, že usmaží manželku… Nechce se mě náhodou zbavit?!
Opravdu jsem cestou málem lekla. Celé dny pařilo sluníčko a v noci se nadalo v rozpáleném autě spát. Ale přežili jsme. Po necelých třech dnech jsme dorazili na místo. Ani jsem nechtěla pomýšlet na návrat. Další tři dny toho pekla? No, potěš koště!
Ubytovali jsme se v hotelu a manžel navrhl, že si prohlédneme město. No, tak fajn. Moje představa sice byla, že sebou praštím o postel a budu spát až do oběda druhého dne, a pak se vyvalím u moře a nikdo se mnou nehne. Ale to mi jaksi nemohlo vyjít. No, nevadí, každý máme jinou představu o relaxu. A třeba ten můj něco chystá… Nechtěla jsem mu to kazit remcáním.
Místo vybral parádně- Alsia byla krásné městečko s ještě hezčím mořem. To se mu povedlo. Stavili jsme se v turistickém centru, kde nám pěkná prsatá a od mého drahouška málem poslintaná slečna poradila, ať si zajdeme "tady kousek" na sopku. Že si aspoň zmapujeme terén. A my? My jsme šli.
To "tady kousek" bylo nakonec šest kilometrů a výšlap jak blázen. No horor! A já? Frajerka, v pantoflích! A můj manžel? S blaženým výrazem na tváři šlapal vstříc vrcholu. Co na tom, že kousek od něj je už podruhé jeho milovaná jen kousek od smrti.
Zírala jsem, když pak nahoře zaplatil bez keců přemrštěný vstup. Snažil se, tak nebudu remcat. Prsatka měla pravdu. Výhled stál za to. Vzala jsem telefon a cinkla babi, co doma. Prý všechno oukej, tak fajn.
Strašně dlouho jsme pak s manželem seděli na vrcholu sopky a dívali se na moře. Manžel se na mě díval, jako ještě nikdy. Povídali jsme si. Šeptali si do ouška a byli znovu jako poprvé zamilovaní. Ani bychom si nevšimli, že začalo pršet. Déšť byl stále intenzivnější. Paní z pokladny na nás volala, ať se jdeme schovat do bufetu. Poslechli jsme ji až v momentě, kdy se zablýsklo a mohutný hrom otřásl zemí. Jak jsem vstávala, podklouzla mi noha. Viděla jsem zděšený výraz svého muže a cítila vítr v zádech. A pak byla tma.
Když jsem se probrala, nebe zmizelo. Byla jsem v nemocnici. Naštěstí se nestalo nic vážného: pár modřin a zlomená noha. Pak manžel zavolal taxi a jeli jsme na letiště. Domů jsme naštěstí letěli letadlem a auto si nechali přivézt.
A tak skončila moje vysněná dovolená, která trvala přesně deset hodin- co rok, to hodina.

Deníky

28. února 2018 v 23:00 | Lili
Když nahlížíme do cizího deníku, měli bychom si uvědomit, že je to víc, než čtení toho, co někdo, ať už ten, koho známe nebo úplně cizí, napsal. Je to kus jeho života. Do deníků nevkládáme jen střepy minulých událostí, své pocity a myšlenky, ale vkládáme do nich kus své duše.
Náš deník, to jsme my sami. Nazí. V té nejopravdovější podobě, jakou můžeme kdy na světě nabýt.
Většinou nečekáme, že by se taková věc dostala do ruky někomu jinému, a proto jsme schopni se odhalit sami před sebou. Být bezmocní. A čekat na samosoud. To, co se do deníku napíše, mělo by tam zůstat. Všechny ty úryvky myšlenek, beznaděje, sny, střepy depresí... Papír přece snese všechno. Papír v deníku ještě víc. Tvoříme si vlastní knihu života, neurčenou pro cizí oči.
A proto, pokud se nám dostane do rukou deník někoho cizího, neměli bychom ho bez dovolení otevírat, vlastně ani brát do rukou. A je-li nám dovoleno deník otevřít, musíme si uvědomit, že se nám právě dostalo té největší důvěry. Ale, jsme skutečně připraveni číst a listovat v cizím životě? Dokážeme si nasadit boty toho, kdo touto cestou šel a vidět svět jeho očima?
Nesmíme takové lidi soudit. Nikdy. Hlavně ne podle sebe. Kdo ví, jak by oni, ti druzí, soudili nás, kdybychom je nechali nahlédnout...
Často se setkávám s názorem, že je to "jen" deník. Že psaní deníku je symbolem dětinskosti. Zásadně nesouhlasím. Co jiného je psaní deníku, než boj? Je to boj s životem, boj s překážkami a boj se sebou samým. Je to bolest i radost, utrpení i naděje, smutek i zlost, hloupost i moudrost, a to vše v jednom svazku papírů.
Je hrubým porušením lidskosti, pokud jeden sebere druhému deník, ba co víc, když ho pro pobavení ostatních začne nahlas předčítat, a oni se smějí, a smějí. Zašlapávají hluboko do země toho, komu deník patří. To je jedna z největších zrad. Narušení toho nejniternějšího soukromí, jaké člověk má. Kde je respekt? Kam zmizela lidskost a pochopení?
"Milý deníčku, je mi z dnešního světa opravdu moc smutno."
*Lili*

Přichází

24. ledna 2018 v 22:05 | Lili
Lány času zmizly, ty,
které se táhly vstříc
těm dnům, co dodnes
jak záclony ovívaly mlhy.

Světlo zmřelo v tmě,
která jak malinu
spolykala ho naráz,
jak století nekrmená zvěř.

Teplo z nitra srdce,
které dávalo naději,
vychládá, sfouknuté,
jak oheň noční bouří.

Vzduch, chladný a jemný,
který živil hladovou duši,
si pohrává nad němými rty,
jak kotěcí střapec na gumě.

Tajemná, která rozhoduje,
pomalu a zlehka kráčí,
tobě vstříc s náhrobkem,
jak sýček hlásí, že nastal konec.

Kam dál