Domov můj

1. ledna 2018 v 0:45 | Lili
Je to tu, ten dlouho očekávaný a dopředu oslavovaný Nový rok! A zároveň nový rok 2018. Rozloučili jsme se tedy navždy s rokem 2017.
Letošek bude rokem velkého očekávání. Jde o rok velkých výročí. Osmičky totiž v posledních sto letech, které naše vlast letos oslaví, jakožto samostatná republika, jen po boku východních bratrů, měly většinou tu vysokou důležitost:
28.10.1918 Vznikla první Československá republika
26.05.1928 Otevření nově vybudovaného Brněnského výstaviště.
29.09.1938 Byla podepsána mnichovská dohoda... Zbytek Evropy nás prodal sa svou vlastní holou kůži.
25.02.1948 Vítězný únor. Komunistický puč. Mnohým dělal režim vrásky další desítky let.
1958 Byl implantován poprvé kardiostimulátor člověku. Při životě ho držel čtyři hodiny. Dnes drží tisíce lidí po celém světe při životě i roky.
18.07.1968 V Kalifornii vznikla firma s dnes již velmi známým jménem: Intel
16.10.1978 V pořadí 264. papežem se stal polský arcibiskup Karel Józef Wojtyla- Jan Pavel II.
10.10.1988 Vláda pod vedením Lubomíra Štrougala, podává demisi.
22.02.1998 Na ZOH v Naganu získavá česká reprezentace zlato.
15.02.2008 Podruhé byl do čela státu zvolen Václav Klaus. Jednalo se zároveň o poslední nepřímou volbu prezidenta.
01.01.2018 Lidé se zbláznili, jako každý rok. Přes rachejtle není slyšet vlastní myšlenky, ale budiž jim to přáno.
A tak, jako každý rok, i letos jsem zahájila pláčem. Pláčem, při české hymně. Vždy si uvědomuji, jak moc jsem hrdá na to, že žiji tady v Čechách. Jak moc mi na tom domově mém, vlastně záleží...
*Lili*
 

A tak se svět zase jednou točí dál

31. prosince 2017 v 22:23 | Lili
A tak svět odepsal rok 2017, ačkoli tu stále ještě je. Je mi ho líto, mrzí mě to.
Představme si, že rok 2017 je člověk, kterého rok hostíme, umožňuje nám zažívat štěstí, radosti i pohromy a počítá každou jedinou vteřinu, v každém z 365 dní. Spousta z nás mu nejspíš za hodně věcí vděčí. Za nové lidi, zkušenosti, dobré i zlé zážitky a životní lekce.
Proč je teď, v posledních dvou hodinách před svým odchodem tento host najednou už nechtěný? Proč se tak vehementně slaví příchod dalšího, ale po starém neštěkne pes? Mrzí mě toto nefér chování, a proto se aspoň já rozloučím, jak se sluší a patří.
Milý Roku 2017, chtěla bych ti moc a moc poděkovat, žes mi umožnil, abych s tebou prožila všech těch 365 dní.
Asi to občas dost skřípalo, proklínala jsem tě až do kdovíkolkátého kolene, ale za dost věcí jsem ti vděčná. Ano, stalo se toho spoustu, ale dovolím si říct, žes měl tu čest, být při mém životním zlomu- zkoušce dospělosti. A nejen této zkoušce. Letos jsem dospěla opravdu asi nejvíc. Ujasnila si, co chci v životě, a hlavně, koho tam chci.
Rok co rok si na svůj osobní facebookový profil dávám výzvu, že chce-li mi někdo něco sdělit, k čemu neměl odvahu v průběhu roku, je ten pravý čas. Bude-li chtít, zůstane to pouze tajemstvím, které si na věčnost odnese uplynulý rok. Občas jsem překvapena, co se najednou dozvím, a přitom je tak hrozná škoda, že jsem to nevěděla dřív.
Díky, díky a díky, budu na tebe vzpomínat s tím nejlepším vědomím a svědomím. Je mi líto, že se musíme rozloučit, ale tak to chodí...
Tak tedy: Sbohem, drahý příteli, drahý Roku 2017. Doufám, že tvůj mladší bratr, který přijde po tobě, bude aspoň stejně tak dobrý, jako jsi byl ty!
Sbohem, 2017....
Vítej, vítej nám, drahý, zatím neznámý, Roku 2018!
*Lili*

A všechny se smějí

26. prosince 2017 v 4:27 | Lili
Jak už jsem kdysi zmínila, mou největší a nejpevnější životní láskou je literatura. Za svůj nedlouhý život jsem se už seznámila se spoustou knih: Některé byly lepší, některé horší, některé se čtou samy a jiné jsem odložila po první stránce (například knihu, kde se vévoda ptá Karla IV., jestli už je fit, na což mu král odpovídá, že jo, že je v pohodě- ehm, historický román? To jako fakt...).
Ale do života mi vstoupila má osobní Bible. Je zbytečné vypisovat všechny skvělé pasáže, či snad čtenáře urážet tím, že ho s knihou budu dlouze seznamovat. Je to ta nejkrásnější kniha a příběh, který kdy byl a bude napsán.
"Byl jednou jeden malý princ. Bydlil na planetě, která byla jen o málo větší, než byl on sám. A malý princ potřeboval přítele."
Poprvé mi princ spadl do života, když mi bylo asi pět. Tou obou letěly audioknihy (ještě na kazetkách, které se musely otáčet). A my každý večer poslouchali nějakou pohádku. A jednou z nich byl právě Malý princ.
Pokud si dobře vzpomínám, tak mě nikdy moc nebavil a ani jsem ho nikdy nedoposlouchala do konce. A pak mi najednou bylo šestnáct a začalo se o knize mluvit, a tak jsem si ji půjčila v knihovně a rozhodla se, že si to taky konečně přečtu, když je to "takovej děsnej boom".
V životě jsou okamžiky, v nichž činíme rozhodnutí, která mají nedozírný dopad na náš budoucí život. A tohle byl jeden z těch všech okamžiků.
Netrvalo dlouho a pořídila jsem si vlastní výtisk. A jsem schopna ho číst dokola a dokola.
Fascinuje mě ta dokonalá filozofie. To přemýšlení. Celá ta smutná a krutá pravda, která je nám podávána formou nevinné filozofické pohádky.
Díky Malému princi jsem si uvědomila, že stárnu. Ale že stárnout neznamená zapomenout na dětství, neznamená to, že se musím začít chovat dospěle, neznamená to, že se musím bát dospělosti. Dospět přece nevadí, vadí zapomenout. A my dospělí máme možná až moc častou tendenci zapomínat: Zapomínáme, že se život nedá brát příliš vážně. Zapomínáme, že ani my nejsme dokonalí, ale jsou to právě naše chyby, které nás tvoří. Zapomínáme na to, že i my jsme byli dětmi. A v neposlední řadě, zapomínáme na to, co je důležité. Protože to důležité, je očím neviditelné a spatřit to lze, pouze pokud se díváme srdcem.
*Lili*
 


Z kola ven

4. prosince 2017 v 5:04 | Lili
Démon, který ve mně dřímá, se chce mstít. Nedokážu odhadnout, jak moc chce být krvelačný, a proto se mu snažím odstranit z cesty všechny překážky, na které by mohl narazit. Nevím, jak dlouho ho ještě budu schopna držet, ale docházejí mi síly s každou uplynulou vteřinou. Jen, ať se nedostane ven, jinak nastane peklo.
Ten démon, sídlí kdesi v hloubi každého z nás, někdo se o něm nedozví za celý svůj život, avšak někteří ho budí den, co den. Objevuje se v momentě, kdy se roztříští už tak zlomené a bolavé srdce na tisíce kousků, a odhalí tak křehkou hranici pudu sebezáchovy. Jakmile je hranice, byť jen trošku narušena, probudí se démon. Je strážcem naší sebezáchovy. Hlídá nás, abychom v návalu smutku neudělali nějakou pitomost. A když nám dokola a dokola někdo ubližuje a třští střepinky srdce na menší a menší drobky, rozzuří se. Neexistují pro něho nezničitelné překážky. Proto,
máte-li zdravý rozum, odstraníte vše, co by mohl zničit, zavčasu z cesty. A pak už budete jen vyčkávat, až se poskládají všechny částečky srdce zase v celek, který je schopen ušlechtilejších pocitů, než jsou smutek, beznaděj, zoufalství nebo hněv. Vrátí se radost, naděje, láska, něha
a pochopení. Možná nám nepřidává ani to, že jsme na sebe tvrdí, ba právě naopak, možná, že své srdce tříštíme sami.
Bude to trvat dny, týdny a možná roky, než posbírám všechny své střípky. A kdo by to byl řekl, že ten nejhezčí a nejryzejší cit může roztříštit milující srdce. Kdo by řekl, že může ničit a ubližovat,
a tak strašně moc bolet. Ach, ten kdo tvrdí, že lásku si lze zakázat, ji buď nikdy nezažil nebo lže do očí sám sobě. Láska se nedá zabít pouhopouhým "chtěním". Láska, je-li spíše nepřítelem, než aby byla spojencem, se musí nemilosrdně zabít, a to všemi dostupnými prostředky. Dokud v ní neudusíme i tu nejmenší jiskřičku, můžeme si tisíckrát tleskat, že jsme z toho venku, ale nebudeme. Ta jiskřička se rozhoří, jakmile se k ní dostane špetička závanu paliva toho, co (nebo koho) tak moc milujeme.
Je hloupost doufat, že čas všechno sám spraví. Vždyť, jsme-li nemocní, také musíme, pro úplné
a trvalé vyléčení, odstranit všechny příčiny, nejen důsledky. A tak je to i s láskou, která je neopětovaná, bolestivá, drásající, a která pomalu zabíjí toho, jenž si ji pěstuje v srdci. A pokud sami nejsme schopni odstranit příčinu, tohoto trápení, náš dobrý démon to udělá sám.
Na to vemte jed!
*Lili*

Bylo, nebylo a stále ještě je

25. listopadu 2017 v 0:35 | Lili
Na základní škole jsem milovala recitační soutěže. Účastnila jsem se jich každý rok, už od první třídy. Ale nikdy mi žádné básničky nesedly tolik jako ty z knihy Slepičí polévka pro duši teenagera. To je velice zvláštní kniha. Narazila jsem na ni náhodou v knihovně. Byla zastrčena za všemi ostatními, takže prakticky nebyla vůbec vidět. To se pak stalo už jen s jednou knihou, kterou byl Cyrano de Bergerac, což je mimochodem taky úžasné čtení.
Báseň, díky níž jsem vybojovala postup do okresního kola se jmenovala Úsměv, a napsala ho tehdy 13 letá Barbara Hauck:

Usmála se na cizího ubožáka,
a on byl pro ten úsměv veselý,
vzpomněl si na laskavost dávnou
a napsal: Díky, díky, příteli.
Přítel z té radosti byl štědrý
k servírce, co mu kávu nosila.
A tu to zase tolik potešilo,
že na koně to všechno vsadila.
Nazítří vyzvedla si výhru,
a žebrákovi, kdesi před domem,
z ní pár bankovek oddělila.
Byl vděčný, nejedl už druhý den.
Jen, co muž utišil svůj hlad,
vracel se mezi čtyří bídné stěny,
netušil, že potkává svůj osud:
pejska, byl zkřehlý, opuštěný.
Vzal štěně domů, že je zahřeje.
Pejsek se radoval, dojemný, nadšený,
do tlapek nestudil ho sníh.
V noci však zpod střechy vyšlehly plameny.
Štěňátko štěkalo na celé kolo,
vyvádělo a vylo na celý dům,
a tak se všichni lidé zachránili,
i jeden kluk, snad právě sousedův.
A z něj se později stal prezident,
a to vše za jeden úsměv,
který vážně, nikoho nestál ani cent.

Tuto báseň jsem si moc oblíbila, připomíná mi, že dobro zas jen dobro plodí...
Druhá báseň, v níž jsem se naprosto našla, a která mi zajistila postup do krajského kola, se jmenuje Štětec a její autorkou je Bettie B. Youngs:

Stále s sebou nosívám svůj štětec,
mám ho, ať mířím kamkoli.
To kdybych potřebovala zakrýt
své pravé já, pak to tak nebolí.
Tolik se bojím ukázat je,
kdo ví, co všechno mohlo by se stát?
Možná, že mohla bych tě ztratit,
můžeš být zlý, můžeš se začít smát.

Ráda bych svlékla ten malířský plášť,
abych se ukázala v pravé podobě,
nejdřív však chci, abych mě chápal,
a bral mě jaká jsem, já, sama o sobě.
A tak, když budeš trpěliv a zavřeš oči,
Začnu svůj plášť pomalu vysvlékat,
prosímtě ale, pochop, moc to bolí,
ukázat svoje já a jako nahá stát.

Konečně jsem svůj plášť odložila,
jsem prochladlá a bosá, i sobě náhle cizí,
máš-li mne ale i přesto rád,
pak jsi můj přítel, zlato ryzí.
Štětec si ale musím uschovat,
držet jej v ruce, stůj, co stůj.
Mít ho, kdyby mě zase nechápali.
Tak prosím, chraň mě, příteli můj.

Díky ti, že mě máš vskutku rád,
ale můj štětec ještě mi neber,
dovol, ať si ho můžu ponechat,
dokud i já nebudu mít ráda sebe.

Dodnes vlastně nevím, co na porotu zapůsobilo, jestli samotná báseň a její výběr a nebo moje emoce. Tohle bylo totiž poprvé, po všech těch letech šikany, kdy jsem to byla já. Jako by mi Bettie psala přednes na míru. Po všech těch letech jsem pustila uzdu emocím, po všech těch letech, jsem vložila do toho, co jsem dělala, všechno. Strach, nedůvěru, veškeré svoje masky, jimiž se chráním, smutek, bezmoc a nakonec i nenávist, kterou jsem mnohdy pociťovala ke své osobě. Žádný div, že jsem po posledním slově měla tváře mokré od slz. Tehdy jsem konečně vyhrála celou válku se šikanou, a hlavně sama se sebou. Slzy mám však v očích pokaždé, když si báseň znovu připomínám...
Je to skoro pět let, a já svůj štětec stále mám. Nenechám si ho sebrat. Kryju s ním své pravé já, i když už ne tak často. Doufám však, že budu mít možnost ho někdy odložit, jednou a napořád...
*Lili*

Naboso po skalách

11. listopadu 2017 v 1:16 | Lili
Konečně je ta hnusná podzimní deprese pryč. Stavy melancholie a beznaděje se sbalily a byly odejity, a vrátila se stará dobrá tetička inspirace.
Dnes bych ráda věnovala tyto řádky něčemu, co jsem odsouvala dlouhou dobu do pozadí. Jsou to moje sny. Jak v podzimních stavech člověk na tyto krásné fantazie zapomíná, a jak moc mu to škodí...
Sama nějak nevím, kde začít, ale nejlepší by nejspíš bylo, věnovat se snům, kterých mohu dosáhnout. Jeden z nich je to, že se stanu spisovatelkou.
Vždycky jsem si to přála, a je vlastně hloupost s myslet, že na to nemám. Mám kolem sebe lidi, kteří mi konekrétně v tomhle opravdu fandí, a vždycky fandili. Jasně, po světě běhá spousta nadaných lidí, ale také spousta jich prorazí, tak proč ne já?
Dalším takovým mým snem, je koupit si knihovnu: masivní, dřevěnou a obrovskou knihovnu, kam se mi při troše štěstí podaří dát všechny knižní poklady, které plánuji v budoucnu nashromáždit.
A teď je tu láska. Proč se tomuto citu bránit a bát se zklamání... Život si člověk nesmí nechat zkazit jedním idiotem, který mu ublížil. Vždycky jsem snila o hrdinovi z červené knihovny, a jednou ho budu mít. Někoho, kdo si mě bude vážit, a koho si budu moct vážit já. Někoho, do koho se při každém pohledu znova a znova zamiluju. Někoho, kdo mi jednou zatlačí oči a na hrob donese bílou růži.
Konečně, jsou tu i ty nesplnitelné sny, jako to, že se vrátím strojem času, a nedovolím si uděla pár životních kravin. Nebo to, že jednou budu pít elixír mládí a žít věčně, nebo to, že si budu jezdit na svém vznášedle směr práce.
I když vlastně, kdo ví, vždyť vše, co s člověk dovede představit, se může uskutečnit. A já ty své sny uskutečním, i kdybych měla šplhat naboso po skalách!
*Lili*

Píseň beze slov

3. listopadu 2017 v 23:14 | Lili
Kol kolem je ticho,
zem sežírá sníh.
Překročený rubikon,
tam v krvi, tělo.

Tvář sněhurky,
vyvrácená v nebe.
Prázdné oči,
pochoutkou byly vran.

Nohy zdrásané,
skalami hltajícími.
Kámen saje život,
který mizí.

Žíly zšedivělé
dotepanou krví.
Z kůže sálá
nekonečný chlad.

Záblesk zlomil
tu nicotu zimy.
To jak duše utekla
na věčný klid.

Do kruhů pekla
a předpeklí.
To je ten ráj,
jenž čeká sebevraha.

Dej si špunty do uší a řvi!

28. října 2017 v 3:22 | Lili
Nevěřila jsem, že to bude vůbec kdy možné, ale moje prokrastinátorství, demotivace a znechucení dosáhly úplně nového rozměru. Dřív mě nebavily jen věci, co se netýkaly mé osoby, ale teď už ani mě nebaví ani moje já.
Je to děs. Probouzet se s nechutí se o sebe starat. Zběžný dennodenní pohled do zrcadla s myšlenkami "snaha byla", popřípadě "lepší to nebude". Připadám si jako exot. Proč si hrát na pěknou, když jsem škaredá. Pro koho? Pro sebe? Jsem spokojená, i když mám mastné vlasy a už druhý den se válím v posteli a moje jediná trasa je postel-toaleta. Jsem asi ráda škaredá.
Upřímně mě to unavuje. Jsem permanentně vyčerpaná. Spím osm, deset hodin, pak jednou sejdu schody a jsem zralá si spánek zopakovat. A pak je tu ta neustálá bolest hlavy. Buzení se s ní. Marné svačení všech těch prášků, aby mě opustila. A jí se zkrátka nechce. Umlčí se, to ano, ale tlačí v hlavě neustále.
Nejsem normální. A nikdy jsem nebyla. Přestávám si však být jistá tím, že jsem se nezbláznila. Jasně, dávno vím, že jsem neurotická hysterka. Ale v poslední době mě vytáčí i zašustění pytlíku nebo zvuk vypínače.
Pronásledují mě zvláštní sny. Teď naposledy se mi zdálo o tom, jak s nějakou kamarádkou (nemám tucha kdo to byl), pronásledujeme lidi na ulici v mluvící masce Samary, a pak se sázíme, kdo z nás v masce zvládne spát. Zvládly jsme to obě, ale já se vzbudila první a koukla na její postel, kde seděla Samara a pozorovala mě. Pak jsem se probrala.
Jindy se mi zdá o tmavém lese, kde se neustále ozývá hysterický křik a výstřely. V té tmě a všech těch větvích je krev. Cítím ji na rukách, ve vlasech i v puse. Ten její pach. Když se ale probudím, cítím pach krve v nose.
Budím se v noci dost často. Většinou se probouzím s leknutím. Říká se, že když se člověk v noci probudí a neví důvod, je to proto, že ho někdo pozoruje. A já se budím bez důvodu. Jo, a doma mám ducha.
To je další věc. Už jako malá jsem se doma tak trochu bála, chodila jsem s baterkou na záchod, bála se otevřené skříně a tak dále. Tento strach však přetrval až dodnes. Ba co víc, je to možná ještě horší. Denně zachumlaná až po krk se bojím vystrčit nohu zpod peřiny, aby mě něco nedraplo. Nevidím z postele na zem a představuji si, že tam něco číhá. Dívám se do zhasnutého akvária a čekám, že na druhé straně uvidím obličej. Lekám se nábytku a dekorací v pokoji.
Asi si spoustu z těch věcí jen vsugerovávám a děsím sama sebe, abych byla upřímná, baví mě se zkoumat, ale trochu se tím doháním k šílenství.
Někdy si jen tak lehnu a zpívám si uvnitř hlavy a nahlas broukám melodii nebo se směju nahlas, když doma nikdo není, občas jen tak dělám zvuky do polštáře nebo si cvakám nehty o zrcadlo, a čekám, jestli tím vyvolám nějakého démona.
A zrovna teď, ve tři ráno, sedím na posteli, ve tmě a mám špunty v uších. A mám chuť nahlas řvát! Asi jsem se už dočista zcvokla.
*Lili*

Šrám

13. října 2017 v 0:13 | Lili
Trpím. Tak šíleně moc, že se to slovy nedá ani popsat. Občas si připadám jako blázen, když se rozpláču nad tím, čemu se ostatní smějí nebo když všichni ostatní vyráží ven, aby si užili sluníčka a já raději zatáhnu závěsy, aby nepronikl ani paprsek.
Jestli si někdo myslí, že smutek je jen nálada, pak není. Smutek je nemoc. Nemoc, do níž nás dostává zlomené, nehojící se srdce. Jasně, kdo někdy neměl zlomené srdce? Ale jsou rány které jen tak samy nesrostou. Prostě se nezacelí a dokola a dokola krvácí. Je to nesnesitelná bolest. O to horší to je, když víte, že lék je v nedohlednu.
Občas jen tak zavřu oči a přeju si zmizet. Jak dlouho to bude ještě trvat? Jak šílená vždy třeštím oči do prázdna a tmy, jako by se tam snad mohla někdy objevit jiskřička naděje. Je to ale marné.
Člověk by neměl dopustit, aby jeho svět zčernal. Aby jen přežíval a nežil. Tolik se nenávidím za to, že se smutkem nechávám ochromovat.
Existují dny, kdy jen tak ležím v posteli. Celý den. V šeru stažených žaluzií hypnotizuji strop. Už si ani do hlavy nepouštím myšlenky, a přesto mě pak hlava bolí jako po logické olympiádě na levelu génia. Nejhorší na tom všem přežívání je ta obrovská bezmoc. Jak ráda bych vstala z postele a vyběhla před dům, abych nachytala ještě ty zbylé podzimní paprsky. Ale nemůžu. Prostě to nejde. Nemám ani špetku síly na to, abych se na posteli posadila, natož vstala. Jen si po milionté otřu stékající slzu a otočím se obličejem ke zdi.
Je těžké se před všemi tvářit, že je všechno v pohodě a nutit usměvy na obličeji, jež se neustále chce stahovat bolestí. Neexistuje pochopení. Neexistuje útěcha. Není cesty ven. Je to nekonečné zamotané bludiště plné stínu a rutiny. A já stojím někde uprostřed a točím se neustále dokola.
Poslední dobou mám v sobě hrozný zmatek. Vždycky jsem věřila v sebe samu, vždycky! A teď se vůbec nepoznávám. Kdo je ta osoba, co se na mě ráno co ráno dívá ze zrcadla se zarudlýma očima, jak se po nocích trápí? Neznám ji. Nepamatuji si, že bych si kdy někoho takového zvala do života nebo do hlavy. A přesto tu je stále přítomna. S vyhaslýma očima a hlubokými kruhy pod nimi. Se strhaným obličejem a vráskami způsobenými bolestí. Nechci ji tu. Jen všechno hezké zpacká. Najde se někdo, kdo by mi pomohl ji vyhnat? Kdokoli!
Prosím...
*Lili*

Poslední strom

7. října 2017 v 19:51 | Lili
Vítr, hrající si s posledními zbytky listí, které má ještě aspoň trochu síly, aby se udrželo na domovském stromě. Všude okolo- les: tmavý, hluboký a věčný kamenný les. Nezačíná, ani nekončí, jen se táhne, kam až mlha dovolí pohlédnout. A věčně mlčí. Do jeho ticha však někdy promluví poslové na věčnost z nedalekého kostela, tak jako právě teď, umíráček. A tu, vida je: smuteční hosté, kráčející po mrtvolkách listů za rakví. Černí všichni, jak havraní peruťky, těla skoro jak bez duší, se zármutkem prosycujícím vše okolo.
Jak kdyby jim neviditelný generál rozkázal, rozestavěli se okolo zlověstně vyhlížejícího chřtánu vykopaného v hlíně, jenž řve z věčnosti do světa života. Podledy vyvrácené, hlavy sklopené. V poslechu svatá slova. Chřtán rozšklebený vprostřed kamenného věčna, teší se, že bude nakrmen vyhaslou duší.
Mlha oblizuje černotu všech těch plášťů a dovoluje jim na okamžik zmizet. Kameny pláčou a tiše se modlí. Vzduchoprázdnem proniká ticho jejich zármutku. Ne. Nevrátí se, byť za něj samy náhrobky prosí. Je navždy bez naděje.
Vrzání ebenové truhly, v níž tělo zetlí, pročesává vzduch. Provazy drásají černočerné tělo ebenu. Copak ani rakev už není netknutelná? Maličký obláček hlíny vznesl se, jak chřtán polkl. Brzy už rakev těžkne, jak se země nad ní na věčnost zavírá. A tam, kde ještě před okamžikem zela díra, je už jen v památku vztyčen kamenný strom. Ztrácí se v záplavě ostatních a tiše s nimi truchlí.
Naposledy zacinkal umíráček. Havraní peří se rozletělo po všech směrech. Jen některá peříčka s občas vrátí... Většina však v papouščích barvách.

*Lili*

Kam dál