Náš životní svět

24. ledna 2019 v 1:05 | Lili
"Jsi fakt hodná." To je asi nejhorší věc, kterou vám někdo může říct. Hodná totiž znamená blbá. Ale, nemá náhodou ten člověk pravdu? Co když jsme opravdu hloupí, když děláme pro ostatní vše, co jim na očích vidíme...
Samozřejmě, je lidské si pomáhat, a je to v pořádku, ale asi by to nemělo překračovat únosnou mez. Neměli bychom se nechat využívat svým okolím- a že něco podobného zažije každý, protože vždycky se najde někdo, komu podáme prst a bude chtít celou ruku. Takovému člověku však většinou nestačí pouze ruka, chce víc, až nás postupně sežere celé.
Je to vážně to, co chceme? Vážně se chceme tak moc obětovat pro druhé, až ztratíme pojem o svém vlastním životě?
Asi nejhorší je procitnutí z takového stavu. Najednou zjistíme, že jsme někde, kam jsme se nechtěli dostat, v jámě lvové, a ta nás vtahuje stále hlouběji, a my dokola a dokola hledáme řešení- cestu, jak se zachránit. Marně.
Ale, existuje určitá naděje, v podobě lana. To můžeme najít buď my sami nebo nám ho někdo hodí, ale zas si nesmíme dělat iluze. To lano není vždycky pravidlem, naopak. Může se dost snadno stát, že zkrátka ztratíme svůj vlastní život a nahradíme ho životem někoho druhého, a teprve, když nám ten někdo zmizí ze života, a my se ohlédneme, zjistíme, kolik času jsme promrhali a jak moc jsme ztraceni.
A přitom by stačilo, kdybychom uměli říkat "Ne". A to s klidným svědomím a bez pocitu viny, protože náš život je jen a pouze náš, a my si můžeme dovolit být v tomto ohledu klidně sobci.
 

Kam dopadne miska vah

15. ledna 2019 v 23:50 | Lili
Občas si říkám, jak hluboko jsem schopna klesnout. Kam až pod hranici svojí důstojnosti se nechám zakopat. A přemýšlím, jestli si opravdu zasloužím, abych poslouchala denně to, jak jsem hrozná. Vždyť to si přece nezasloužím. Nikdo si to nezaslouží.
Obzvlášť ne po tom, co denně jedná nad rámec svých sil jen pro malou jiskřičku štěstí v životě toho druhého. A pak je to k ničemu. Jen obviňování, urážky, srážení sebevědomí...
Co má člověk zasít, aby úspěšně sklidil? Co má zasít, aby se netrápil? Aby jiskřička štěstí přeskočila i na jeho ohniště. Copak neexistuje štěstí?
Asi je chyba, když důvěřujeme, když se otevřeme, když se postavíme nazí před někoho, kdo o to nestojí. Kdo toho zneužije a zaútočí v těch nejcitlivějších místech.
Copak už zmizeli rytíři? Copak neexistuje nikdo, kdo nás bude chránit, když se před ním rozhodneme odkrýt? Někdo, kdo nezneužije naší důvěry, ale bude naším štítem a mečem, kdyby se o to někdo pokusil. Copak už se vážně nedá věřit ani hlasu srdce?
Ach ty ubohý, ubohý lháři... Asi ses ještě nespálil dost, že se pokaždé pustíš někam, kde ti natlučou? Cožpak ti nestačily ty tisíce rozprav s mozkem, kdy ti domouval?
Asi bychom to nejcnnější darovat prostě neměli. Neměli bychom darovat srdce. S největší pravděpodobností nebude opatrováno, ale bude lámáno po kouskách a systematicky ničeno. Budou mu otvírány staré jizvy, bude se trápit.
Ale asi nám to nikdo nemůže mít za zlé, ani my sami sobě. I když ty šrámy se pak už nikdy úplně nezhojí a naše skládanka srdce a duše začne nanovo.
*Lili*

Nesnáším loučení

1. ledna 2019 v 18:57 | Lili
Je to, jako kdyby vám někdo trhal srdce ven z těla. Tak chladnokrevně. A vy nechápete, co se děje. Jste bezradní a takřka bezbranní. Vůbec nevíte, co s vámi bude, jen víte, že se hrozně bojíte budoucnosti. A když pak vaše životní štěstí stojí kousek od vás, oddělené sklem, a vy nemůžete proti tomu dělat nic, než sledovat, jak mizí v dálce a mávat, zničí vás to.
I když víte, že naděje ještě neumřela, beztak máte strach, že milovanou osobu už se vám nikdy nepodaří spatřit, políbit a sevřít v náruči.
Jsme silní. Možná víc, než by nás kdy napadlo. Proto to všechno překonáme, ač nás to stojí obrovské úsilí, ale za to, abychom viděli toho, koho milujeme, nám to stojí.
Beztak naše srdce zůstává, darováno, s tím, koho jsme nuceni opustit. A zůstane s ním navždy. Dokud nás smrt nerozdělí, a je dost dobře možné, že i dlouho potom, až dokud se svět nepřestane otáčet…
*Lili*
 


Odpověď na to, že mě miluješ

23. října 2018 v 0:06 | Lili
Vedeno rukou té nejvroucnější lásky.

Prosím, neměj mi to za zlé,
že před tebou si nejsem jista v kramflecích.
Pokaždé, když věnuješ mi pohled,
nohy neposlouchají, chvěju se, jsem v oblacích.

Pokaždé, když se ke mně skloníš,
abys věnoval mi jeden z nejněžnějších polibků,
rozkvétá mi louka v útrobách- motýli.
A rozlámané srdce srůstá střípek po střípku.

Zlehka si voníš k mým vlasům,
když myslíš, že to ani nevnímám.
Ani nevíš, jak jsem vděčná,
že tebe a to všechno mám.

Když jezdíš mi prsty po holé kůži,
je to jak kdybys do mě začal pouštět proud.
Nedýchám, neslyším, vnímám jen nás.
Dvě těla, dvě duše, na vzdušném polštáři si plout.

A pak, když vyslovíš ta slova lásky,
a tvoje oči přitom hltají ty moje.
Mám vždycky na krajíčku, víš.
Chci světu vyřvat, že už budu jen tvoje.

Díváš se jak v noci spím,
ale já to dělám také, hlavně po ránu.
Je krásné budit se vedle někoho s tím,
že pokaždé ten nejhezčí pohled dostanu.

Nezlob se, prosím, že nejsem schopna,
vyjádřit ty všechny city, co k tobě chovám.
Věř ale, že jsou hluboké a čisté
a já si je jen pro nás dva navždy v srdci schovám.

*Lili*

Světy

18. října 2018 v 0:29 | Lili
Jen co poslední kousek zapadl na místo,
přihnal ses s hurikánem.
Rozmetal jsi na prach všechno,
cos předtím chránil.

Tys přišel
a já to přijala.
Tys mi ukázal zazráky
a já tě nechala.

Tys mi ukradl srdce
a já to přijala.
Tys spojil naše životy
a já tě nechala.

Sbírali jsme spolu střípky zlomeného srdce,
já byla ten, kdo skládal,
a tys byl to nejpevnější lepidlo.
Vrátil jsi mi víru v lásku.

Tys mě vrátil do života,
a já to přijala.
Tys mi dával naději,
a já tě nechala.

Tys mi dodával sílu,
a já to přijala.
Tys mi přidával odvahu,
a já tě nechala.

Pak nevím, k čemu muselo dojít,
jaká černá kočka bežela přes cestu.
Smetl jsi srdce za stolu jako by se nechumelilo,
otočil ses a odešel.

Tys byl naštvaný,
a já to přijala.
Tys mi nevěřil,
a já tě nechala.

Tys mě vinil,
a já jen kývala.
Tys mě opustil
a já? Tu zůstala.

Pochoduji světem sem a tam,
v rukou hromádku střepů.
A aniž bych věděla co dál,
nechávám život jen tak plynout.

A doufám.

Doufám v naději.

Tak teda promiň, no.

15. září 2018 v 11:34 | Lili
Jak lehké je ublížit nejen sobě, ale i těm, na nichž nám záleží. A to jen díky tomu, že nejsme schopni ovládnout své emoce a necháme se unést.
Přetrhneme tenké vlákno důvěry jen proto, že my sami nevěříme. Ale, přiznejme si to, můžeme si za to sami. A stejně tak i za následky. Nikdo jiný je za nás neponese.
Zapomínáme domýšlet své vlastní chyby a svá pochybení, a pak kopeme kolem sebe, pokud nás na ně někdo upozorní, aniž bychom si byli ochotni připustit, že má pravdu.
A kolik škody za život napácháme něčím takovým...
Pokud už si chybu uvědomíme, měli bychom se omluvit. Ovšem slovíčko ,,promiň" už dávno ztratilo opravdový význam. Vypouštíme ho z pusy, aniž bychom ho mysleli vážně. Kolikrát se omlouváme jen proto, abychom umlčeli druhého, který se na nás po právu zlobí. Nemůžeme se divit, že omluva, s níž není ztotožněno naše vlastní já, často nebývá brána vážně a nebývá přijata.
A proto, naučme se myslet před tím, než začneme jednat, a pokud už něco zkazíme, omlouvejme se vážně. Pak nám odpustí naše pochybení nejen ti druzí, ale můžeme ho dopustit i my sami sobě.
*Lili*

Neběhej tam, kam tě ani vítr nechce nést

3. září 2018 v 22:13 | Lili
To, že nejsem ta, za kterou jsem se až donedávna měla, zjišťuji až příliš prudce.
Ztráta všech ideálů a cílů? Říct mi to někdo před pár lety, pošlu ho do háje. Znám se. Vím přece, jaká jsem. Já jsem já. Kdo jiný by to měl vědět lépe? Chyba lávky, kámoško!
Je nebezpečné pustit sama sebe kamsi do neprozkoumaných hlubin podvědomí a nechat tam samu sebe, zmatenou a nejistou, běhat a pátrat.
Je to jedna z velkých chyb, jichž jsem se dopustila sama na sobě. Není tak snadné stát sama proti sobě. Snažit se držet na uzdě kohosi, kdo se vydává za mé vlastní já, ale přitom je cizí. Ten někdo se vrhá daleko od cesty, po níž je nutné kráčet.
Ten kdosi chce snít. Ten kdosi chce objevovat. Ten kdosi chce žít.
Všechno je to pryč. To, co chce ten kdosi, ten střípek mého kdysi tak nadšeného a nezkaženého já. A já ho k sobě poutám. Nasazuji mu kouli na nohu, místo, abych byla ráda, že mi dává naději.
Občas si připadám, že jsem tak o šedesát let starší. Jako by mi už nezbýval čas. Jako by už ty dny, které byly zalité sluncem, pomalu zdravily západ přátelským stisknutím ruky...
Proč? Proč se tak moc ženu k západu, když jsem sotva na východě? Proč sama sobě bráním koupat se v praprscích Slunce?
Čas tady je krátký. A není to jen na zkoušku. Každý den je na ostro. Premiéra a zároveň derniéra.
Asi je čas, abych přestala poutat toho svého kohosi, který mě nutí to nevzdávat. Přestřihat všechna ta lana a zničit pouta a začít konečně žít.
Už je čas...
*Lili*

Maličká

17. července 2018 v 1:53 | Lili
Ztratila jsem ji,
holčičku maličkou.
Uteklo ode mě,
devčátko s mašličkou.

Kam dojde jen,
co počne si, ta malá?
Kdyby jen chvíli
své srdce poslouchala...

Pátrám a hledám ji,
však snad se slehla zem.
Ona mladičká, já stárnu,
už se as nenajdem.

Poslala jsem ji,
bezbrannou v světy,
však silná je, moudrá,
a hbité má rety.

Náš osud však stejný jest,
ona je mnou.
Držím ti palce, drahá,
v minulu nashledanou...

*Lili*

Mlč umíráčku, mlč!

26. června 2018 v 0:20 | Lili
Kanoucí slzu
znovu a znovu stírat,
dívce z obrazu,
jenž nikdy neměl rám.

Je to daň
za ukradené srdce,
co chránit měls,
ale sežral ho temný chřtán.

Tiše a chladně
uhrančivým zrakem
on zřel všechno to,
co ty neviděl jsi dřív.

Kdo za to může,
že štěstí zmizelo,
že ukázalo záda
bez jediného sbohem?

Žít s rozpukaným srdcem,
toť bolavý úděl.
Životní poslání na cestě,
vedoucí do nikam.

Anděli, můj anděli,
se zlomenými křídly.
Vyčítavý pohled,
který na mě vrháš.

Padl jsi v boji,
který nelze vyhrát.
Neboť boj za lásku
je vždy prohraný předem.

A tak, jak souzeno jest,
navždy trp, ty pošetilče!
Za to, že ukradli ti to,
co mělo darováno býti...

Strach

23. června 2018 v 13:22 | Lili

Zase jsem jednou musela sáhnout do šuplíku...

Uprostřed kruhu svící
a v noci budu stát.
Se snahou vzývat pána zla
a duše demonat.
Za mdlého svitu ohně hledíme na nebe,
držíc v ruce jehlu a fotku od tebe.
Začínáš se bát...

Hlásím, brzy na viděnou,
že navštívím tě zas.
Jenže, já se sama bojím
a třese se mi hlas.
A zrovna zavál vítr a svíce zhas,
dala se do mě zima, snažím se nedýchat.
To vše musí být sen.

Bylo to strachem as a žádný ruch.
Zachvěla se zem a vítr ztich.
A zvláštní věc, snad varování,
že by to byl hřích?
Jen blázen by se lekl,
a činu zanechal.
Pamatuj, žádná lítost, pamatuj, žádný žal!

Hlásím vám, že náhle
dotkl se mě chlad.
Bojím se a křičím,
pozdě je utíkat.
Na věčnost souzeno zůstat tady stát.
A se strachem v očích dokola se ptát,
proč nesmím žíti víc...

*Lili*

Kam dál