Únor 2014

Bitva o city s prohrou lásky

26. února 2014 v 12:51
Někdy v životě je člověk nucen ublížit někomu, koho miluje.
Jde-li o lásku mileneckou, pak tato rána bolí a dlouho se hojí, avšak, co může někdo čekat po tom, co vyhraje první bitvu ze své slávy se těší, aniž by si všiml, že se za jeho zády odehrávají další boje, kde jeho vojáci prohrávají celou válku.
V lásce by si měl člověk připadat stále dobývaný, aspoň tak to já vidím z pohledu dívky.
Pokud mě kluk získá a tím pro něj boj o mě skončí, myslím si, že si mě nezaslouží. Lidé se totiž nikdy nenaučí, že věci jsou pomíjivé a v jednu vteřinu něco máš a druhou je to dávno nenávratně pryč.
Možná by neuškodilo, kdyby se lidé naučili sledovat výpady protivníků, ab nezačali bojovat tu poslední předem prohranou bitvu v celé válce.
Čtenářům možná tento článek nebude dávat tak úplně smysl, dokud toto sami neprožijí.

Umělecká čmáranice

26. února 2014 v 12:45
Lháři se stávají ti, jež tvrdí, že nemají fantazii. Každý musí mít fantazii, jinak by nebyl schopný ani přemýšlet.
Kdybych teď nakreslila před různých dest lidí nějakou čáru, každý z nich by v tom zřejmě viděl něco jiného a to věc, kterou mu vykreslí právě jeho fantazie.
Navštívím-li muzeum umění někdy nacházím i výtvory, které mi připadají jako od destiletého dítěte. Nemá to hlavu ani patu. Je to jen čmáranice, přitom je právě tato čmáranice dílem, které je hodno obdivu. Kdo totiž může vědět, co si v tu chvíli autor vlastně představoval?
Nesnáším, když mi někdo cpe své nápady k těm mým. Mám svou představu a někdo jiný mi do ní začne strakat své rozumy a postřehy, ale jak může vědět, že to přesně takhle nechci mít?
Je na každém, co si představí v díle a je pouze na jeho fantazii, zda ji nechá pracovat a nebo ji zavře a nebude se věcí zabývat.
Stejně tak nikdo nedokáže nikdy dobře pochopit autora, protože každý z nás žije ve svém vykresleném světě, který nikdo jiný nechápe. Jsme tam jen my, naše sny, představy a naše fantazie....

Výhra v roli smrti

25. února 2014 v 10:28
Výhra, je to slovo, které všechny láká, ale zároveň každého děsí. Od malička je nám vtloukáno, že není hlavní výhra, ale účast, avšak každý z těch který nám tyto žvásty vykládá, potají doufá ve výhru.
Zvítězit je přeci jen krásné, to snad uzná každý a každý vítěz si rád užije svých pár minutek slávy. A kdo říká, že ho výhra netěší, je lhářem.
Jenže i ten největší šampion jeden boj prohraje a tím bojem je boj o život. Ani Usain Bolt, který je nejlepším běžcem na světě, smrti neuteče, takže nakonec také svůj boj prohraje...
Smrt je vlastně největším vítězem, jen ona si vždy vezme co chce a i ten poslední boj vyhraje....

Souboj titánu

21. února 2014 v 21:16
Po celý život spolu soupeří dva velcí bojovníci: Mozek a srdce.
Předávají si vládu nad člověkem, jako by se nechumelilo a člověk je pak jako počasí.
Malé děti si to tolik neberou, ale když se člověk dostane do puberty, čast nad mozkem, vlastně rozumem, zvítězí srdce. Člověk je pak rozpolcený a dělá jednu hovadinu za druhou.
Bohužel jak stárneme, získáváme rozum a v našem životě přestává na lásku být čas. A pro člověka je těžší a těžší se zamilovat. Často si uvědomujeme jen zpětně své chyby a to, kolika lidem ubližujeme, ale nesnažíme se to řešit, ani napravit. Pak když si jako dospělí myslíme, že přemýšlíme a jednáme správně, ikdyž to ve většině případů není pravda, se snažíme zpětně napravit věci, které už změnit nemůžeme. Proč si vlastně lidé kompenzují přemýšlením to, že krotí svou fantazii a dospívá v dnešní době člověk tím, že zavře sny do šuplíku?
Občas vídám v očích dospělých, když se dívají na to, jak bezstarostně si jejich děti hrají a skotačí, trochu závisti. Myslím, že i oni by rádi šli a houpali se na houpačce, plácali bábovky na písku nebo si sedli na kolotoč a točili se dokud by jim nebylo zle. Je smutné, že musí skrývat to dítě, které v sobě mají a vědí, že ho nemůžou pustit ven.
Proto nechci být dospělá, být dítětem je vlastně báječné a dospělost nám dá volnost a tisíce možností, ale jednu věc nám sebere a tou je naše já....

Vzdušné zámky

20. února 2014 v 20:17
Nejraději ze všeho sním. Jentak zavřu oči a sním. Za víčky si prožívám svojí pohádku, plnou barev, krásy a lidských vlastností, které lze vidět už jen v pohádkách....
Nebo si lehnu na louce na záda a dívám se do mraků a jentak nechávám pracovat svou fantazii. Někdy jsem schopná si z mraků sestavit celý příběh, ale bohužel, než dojdů domů a stihnu si ho napsat, tak ho zapomenu nebo už mi nepřijde tak lehký a kouzelný jako tam venku.
Ale mojí úplně nejoblíbenější činností, je stavění vzdušných zámků. Dokážu si hodiny jen tak do detailů představovat, co bych udělala, kdyby..... Líbí se mi, že jsou moje sny tak barevné, proto, že já sama jsem nejraději černobílá nebo černomodrá. Mám stovky těchto zámků a vím, že bych je všechny mohla mít. Avšak, líbí se mi, že jsou to JEN zámky. Nechci je splnit, není to nic co bych musela udělat, je na nich krásné, že zůstanou jen výplodem mé nepochybně velice bujné fantazie.
Jeden z nich jsem si ale přece splnila, ale ten zmíním, až se zanedlouho vrátím do kmene příběhu, o kterém to vlastně všechno je :))

Kluci z cesty

20. února 2014 v 20:02
Tak jako každý člověk i já se občas vydám někam ven, prostě pryč, na cestu a daleko.
Jelikož jsem holka z města, vždycky ráda vypadnu třeba na vesnici nebo do lesa, ať je to kamkoli, jsem ráda, když mě tam nikdo nezná a můžu tam být sama sebou, protože na devadesát procent vím, že nikoho z těchto lidí už nikdy nepotkám.
Bylo slunné srpnové ráno, jeden z prvních dní druhé půlky prázdnin a já stála na nástupišti našeho sešlého nádraží a přemýšlela, kam bych tak asi jela.
Jelikož mám ráda cesty a památky a přírodu, měla jsem okolí svého bydliště skoro celé prolezlé. Nakonec jsem se rozhodla, že pojedu do Lokte, kde jsem dlouho nebyla a zajdu se podívat na hrad který mě vždy fascinoval a lákal, ač jsem na něm byla už nesčetněkrát.
Za 10 minut přifuněl na nádraží motoráček, který mě měl přivést do cíle. Překvapilo mne, že jsem ve vagonku byla skoro sama. Byla jsem tam já a ještě parta kluků, pomyslela jsem si, že jsou to zřejmě trampíci. Sedla jsem si k okýnku na druhý konec vagonu a chystala se nasadit si sluchátka, ale jeden trampík (Miky, jak mi hned neváhal sdělit) na mě zavolal, jestli se k nim nechci přidat.
Jelikož mi ten den měli společnost dělat jen mobil a sluchátka, souhlasila jsem. Přisedla jsem si na poslední volné místo vedle Mikyho a dalšího kluky (Dana) a začali jsme se bavit. Kluků bylo celkem jedenáct a byli ve věku mezi sedmnácti a dvaadvaceti lety. Myslela jsem si, že to budou jen trapní puberťáci, ale ukázalo se, že jsou to fajn kluci, navíc vodáci a že mají skvělý smysl pro humor. Shodou okolností jeli také do Lokte a jednomu z nich chyběl háček, který měl nastoupit až někdy odpoledne v Karlových Varech, přes které se kluci chystali sjet řeku.
Ani mě nenapadlo se jim nabídnout, ač na vodě jsem jako doma a rozhodně se neztratím. Rozsekl to až Lukáš, můj budoucí kormidelník, který řekl, ať kašlu na hrad a jedu s nimi, pokud umím držet pádlo. Trošku si to u mě polepil, ale byla to vlastně moje chyba, jelikož jsem jim neřekla, že umím jezdit.
Nastoupili jsme v Lokti u Loděnice, kde čekalo šest připravených lodí a vyrazili jsme se rozjezdit proti proudu. Částečně proto, že jsem klukům chtěla ukázat krásy města, alespoň z řeky a částečně proto, že mi kluci nevěřili, že umím jezdit.
Ten den jsem si užila a moc kluci byli moc milí a byla s nimi legrace. Bylo mi pak trochu líto, když jsem se koukala jak mi ve Varech mizí z dohledu, hnáni proudem Ohře. A ani chviličku jsem nelitovala, že jsem nebyla na hradě.
Naštěstí jsme se tenkrát neviděli naposledy. A doufám, že se letos potkáme opět na vodě, kdy jsme domluvení, že pojedeme dlouhou i s partou, se kterou jezdím já.
No, ale kdo ví?

Hudba jako lék

20. února 2014 v 19:47
Jak zvláštní je to pocit, když si naštvaný člověk po těžkém dni nebo i v těžkých chvílích, kdy se potřebuje usmát nebo vypnout, pustí nějakou hudbu:
Je to trochu jako když ohlásí konec války. V mysli je klid, je ticho, a pocit, že nemusíte myslet vůbec na nic a jen poslouchat, jak se z tmy noří tóny hudby a v zápětí zase nenávratně mizí...
Dodnes nevím, čím to je, že je pro mne hudba nejlepším antidepresivem....
Vždy se nechám unášet příběhy, které vypráví jednotlivé skladby a je mi skvěle. :)

Beznaděj

20. února 2014 v 8:00
Někdy v životě, se člověk dostane do bodu, kdy neví co dělat. Neví co je špatně, ani co je správně. A jeho okolí mu chce pomoci, ale není jak. Beznaděj, to přesně cítím..... Dno, konec, smutek a tmu...

Sherlocka

18. února 2014 v 21:35
V životě nechápu spousty věcí.
Někdy uvažuju i nad tím jak je možné, že vlastně dýchám, že cítím bolest nebo jsem schopna mluvit.
Přemýšlím nad zbytečnostmi, které dávno někdo objasnil, a přece mi zůstávají pod záštitou mlhy.
Je velmi zvláštní jaké absurdní banality dokážu rzklíčovat a přesto nechápu věci, které jsou na první pohled naprosto jasné.
Možná jsem typ člověka, který má potřebu stále ve všem hledat záhadu nebo kličku, která vlastně nedává smysl, abych se ji mohla pokusit objasnit.
Už pár týdnů přemýšlím nad naprostou zbytečností a tou je skákání v jedoucím vlaku.
Ikdyž mi deset lidí vysvětlovalo, že moje úvaha je naprosto nesmyslná a nelogická. Jenže mě přijdou všechny jejich varianty hloupé. Pokud se snažím podívat se na celou věc z hlediska fyziky, dává smysl moje varianta. Možná byc mohla konečně napsat oč vlastně jde:
Jede kupíčkový vlak, dejme tomu šedesáti kilometrovou rychlostí a pokud nědo v kupé vyskočí do vzduchu, měla by mu podlaha vlaku podjet a on by měl narazit do stěny kupé.
Dává to smysl a je to logické, ale vlastně je to příšerná kravina. Sice mi všichni vysvětlují, seč můžou, ale asi jsem bázen a stojím si za svým :D
Tenhle článek je pokus o úkol z fyziky ;D

Dýka v zádech? Tak díky!

16. února 2014 v 21:21
Na lidech jsou vlastnosti, které nesnáším!!!
Takovými nejdůležitějšími jsou: faleš a neupřímnost.
Jediné, co chci je, aby semnou bylo zacházeno v pravdě, tak jako zacházím s ostatními já, ale evidentně je to pro lidstvo obrovským problémem.
Nevím, proč je pro někoho tak těžké vypustit z pusy přesně to, co si myslí, holý fakt, prostě krutou pravdu a musí to balit do hektolitrů mlhy....
Nejvíce mě zraňují tyto vlastnosti u lidí, kterým věřím.
Proto vzkazuji všem, kteří mi chtějí vstoupit do života:
Jednejte semnou v pravdě, odrazí se to na mém chování k vám. Nechci v životě někoho, od koho můžu očekávat jen podraz nebo dýku v zádech!!!

Nedělní chvilka poezie

16. února 2014 v 8:52
Budík zazvonil někdy v půl osmé a z vedlejší místnosti se ozvalo vesélé výskání mé malé sestřičky. Můj bráška hraje šachy a jelikož má většinou o víkendu zápas, musel vstávat brzy. V prosinci si zlomil nohu, takže nemůže moc chodit sám a dnes hrají tady, někde v půlce města. Byl by hřích prospat tak nádhernou deštivou neděli, takže jsem si přivstala a půjdu s ním. Udivilo mě, že jsme se hned nezhádali, vlastně jsme se vůbec nezhádali. Musela jsem si v koupelně umýt ruce, tak jsem odhrnula závěs, aby mi brácha půjčil sprchu a se slovy: Vari od našeho prahu, vari pryč ty lstivý vrahu, jsem si umyla ruce. A jelikož se s bráchou oba zabýváme už přes deset let recitácí, není nám Erbennova nebo i Seifertova poezie cizí. Bratříček se toho hned chytl, tudíž máme asi až do zápasu o zábavu postaráno. Protože se naše sestřička učí právě chodit s chodítkem, ťapala nám vesele po pokoji a přidávala k Erbenovým baladám trochu svého humoru. Někdy mě až udivuje, jak je to mimčo, chytré, protože její poznatky (s nadsázkou) byly velmi trefné, takže nakonec jsme u smutného, plačtivě tragického Erbena řvali smíchy a ségra z nás byla úplně na větvi.

Její výsost, princezna Nikolka

15. února 2014 v 9:59
Jsou to tři roky, od doby, co jsem poznala tuhle úžasnou holku.
Jsem dodnes vděčná naší společné kamarádce Evě, že nás seznámila, protože v Nikol jsem našla oporu, porozumění, super ségru a tu nejúžasnější nejlepší kamarádku na světě!!
Na začátku jsme se jen zdravily a bavily se hlavně s Evčou, chodily jsme spolu do jídelny a dělaly blbosti jednou mezi záchvaty smíchu mi Nikolka řekla, že jsem blbá, tak jem jí odpověděla, že ona taky, takže budem asi ségry. A tak jsme byly ségry :) Zjistila jsem, že Niky bydlí jen pár ulic odemě, tkže jse spolu mohli trávit spoustu času. Chodily jsme spolu ráno do školy a odpoledne ze školy, říkaly jsme si úplně všechno a byly jsme opravdu jako ségry. Zjistily jsme, že jedna bez druhé si to neumíme představit. Spojují nás společné zážitky a spousty společných zájmů. Vždycky se hrozně nařehtáme, když probíráme filmmové hlášky nebo naše hlášky.
Trochu zlom nastal, když jsem vyšla z devítky. Nikolka je o tři roky mladší, takže jse měly strach, že tím naše přátelství končí a my na sebe nebudeme mít čas. Obě jsme se mýlily. Naše přátelství se tím ještě posílilo a více si vážíme času, kdy můžeme být spolu!
Nikolka je moje číslo jedna a dokud nás smrt nerozděli(:D) bude pro mě tou nejlepší osobou na celém světě.Semtam se mě ptá, co si o ní myslím, tak tady to je:
Je krásná, chytrá, má super smysl pro humor a nakažlivý smích. Je hrozně hodná a přátelská a nikdy by nikoho nenechala ve štychu. Má roztomilý pihatý obličej a strašně jí to vždycky sluší. Její oči jsou hlubší a modřejší než studánky. Má úzasné dlouhé špinávěblond vlasy, na kterých má melír. Je prostě celkově dokonalá! :3
Když potřebuju, obejme mě a podpoří mě. Hrozně mi v létě pomohla, ikdyž jsme se skoro neviděly. Změnila mi život a já jí za to moc děkuju.
Nikolko, jestli tohle budeš někdy číst: Mám tě moc ráda a děkuju za to, že jsi :***

Pád koruny

15. února 2014 v 9:42
V mém životě vždy vévodilo to, co řekli rodiče. Nikdy jsem nedávala na vlastní úsudek, ale na ten jejich, takže chápu, že když jsem se, řekněme probrala, tak se jim to nemuselo líbit.
Od mala jsem byla hrozně hezká a typická árijka, jak už jsem zmínila. Jenže někdy ve dvanácti letech moje krásné modré oči začaly šednout a pak dokonce zelenat. Z té nádherné barvy se stal mix, který dodnes nedokážu pojmenovat. Zároveň jsem nikdy neměla zrovna dlouhé vlasy, ale byly krásné, krátké a blond. Pak jsem ovšem objevila Palette a zničila je...
Bývala jsem princeznou, ale moje korunka spadla. V současnosti mají mé vlasy barvu havrana a délku ani ne po bradu.
Je ale zvláštní, že i přesto, že jsem tuctová a obyčejná, mě lidé milují. Nikdy jsem neměla potřebu dělat za sebe něco, co nejsem. Nepotřebuju si na nic hrát, protože lidé, kteří mě mají rádi, mě budou mít rádi i takovou jaká jsem.
Před pár lety jsem se začla řídit podle sebe. Ztratila jsem tím spoustu lidí, v těch chvílích mě to kutečně mrzelo, dnes už ale vím, že tihle lidé pro mě nikdy nic neznamenali.
Poznamenaly mě prázdniny 2013, stalo se hodně špatných věci a já udělala spousty chyb, ze kterých jsem se asi stejně ani nepoučila. Byl to zlom, už se nechci řídit tím, co mi řeknou ostatní a je mi jedno, že si budou myslet, že jsem nevděčná, když si neberu jejich rady k srdci, a ani nechci být obrázkem, který si někdo stvoří podle své představy, chci být jen sama sebou.
Naštěstí jsem o těch prázdninách poznala i pár skvělých lidí a také svého báječného kluka a jednoho bráchu :)

Parta z houpaček

15. února 2014 v 9:37
Bydlím ve 4. patře panelového domu na jednom sídlišti. Architekt sídliště, myslím, neměl mozek, jelikož jsou tu baráky postavené přímo proti sobě, takže si lidé vidí pomalu do talíře.
Máme tu 4 paneláky, který jsou postaveny do tvaru čtverce. Mezi nimi je plac, kde stojí prolézačka, po které se nedá prolézat až do nedávna tam stávaly i houpačky. Už od doby, kdy naše sídliště vylepšovali prolézačkou a betonovým placem, kde se dá stejně hrát jen floorball a hokej, se hrál na trávě fotbal. Sešla se parta lidí a začali jsme hrát. Nejdříve jsme jen tak kopali, že nás to stejně přestalo bavit, ale pak jsme se do toho nějak zažrali a hráli jsme od rána až pomalu do tmy.
Pamatuju si, že s námi vždycky hráli i ti starší, ale pak postupně přestali chodit ven a Hráli jsme jen my menší.
Bylo mi záhadou, kam ti větší mizí, protože s námi chodili ven a pak najednou chodili méně a méňe a pak chodit přestali a my je jen vídali, když někam šli náhodou kolem. Ať jsem nad tím přemíšlela ak jsem chtěla, nešlo mi to do hlavy. Pochopila jsem to až za pár let: Oni prostě vyrostli, nikam neodešli, pořád tu byli, ale byli jinde, a ikdyž by třeba chtěli jít s námi ven a zase blbnout, prát se, hrát fotbal, vybiku, přehazku a schovku, už na to neměli čas. Svoje předposlední prázdniny jsem strávila skoro celé na sídlišti, pokud nepočítám tábory a dovolenou, ale ty poslední jsem s nimi byla venku asi dvakrát. Dnes už s nimi ven nechodím, sice bych strašně ráda, ale nemám na to čas. Pochopila jsem, že jsem dospěla....
Zase ty lidi, co s námi chodili ven dřív potkávám:
třeba Lucku, která už má pětiletou dcerku, Ondru, o kterém jsem myslela, že zmizel a pak jsem zjistila, že bydlí pořád stejně, Tomáše, který chodil s mojí spolužačkou a změnil se tak, že bych ho nepoznala, Jeni, se kterou jsme na sídlišti zachraňovaly zraněnou vlaštovku a spousty dalších lidí...... Proto bych chtěla věnovat tenhle článek právě jim. :)

Proč, proč a proč?

10. února 2014 v 22:08
Vždycky jsem byla jiná.
Nikdy jsem tak úplně nikam nezapadala a vždycky jsem byla strašně poslušné dítě, které bezmezně důvěřuje všemu co řeknou rodiče a řekne jim snad úplně všechno. Později jsem pochopila, že to takhle nejde.
Jsem vůdčí osobnost, co si dokáže tvrdě stát za svým názorem a jen málokdy udělá kompromis.
Nastal zvrat, před dvěma lety. K tomu se ale dostanu později. Byla jsem vždycky trochu silnější, ale nikdy jsem neměla pořádného kluka. Jen jsem se strašně snadno platonicky zamilovala. Největší chyba v lásce byl L. Hnědovlasý, hnědooký frája, na první pohled vůdce party, kterým taky byl. Jeho namyšlenost a sebevědomí mě uchvacovala a jeho ležérní přístup ještě víc.
Nevím, ale většinou se mi líbili rebelové, prostě tihle kluci v sobě mají zvláštní kouzlo, něco, co nedokážu pořádně chápat....
Mojí největší slabinou je asi upřímnost. Zjistila jsem, že ne každý člověk ji dokáže přijmout. Také lidé, kteří chtějí slyšet kritiku ji nedokážou přijímat, pokud to není to, co chtějí slyšet.

(Ne)šťastná sedmička

8. února 2014 v 23:17
Prázdniny byly u konce a nastal čas jít o školy:
Nová škola, nová šance, nový začátek :) (nebo ne?)
To že jsem se šeredně mýlila jsem poznala, jakmile jsem přišla do třídy a viděla, jak na mě všichni koukají. Ne překvapeně, ale spíš jako by věděli něco... Pak přišel do třídy náš učitel a officiálně mě přivítal (valstně mě, i bráchu, jsme dvojčata, ale píšu to ze svého pohledu) a představil spolužákům a spolužačkám. některé jsem znala už z dřívějška, rozpomínala jsem se na jednotlivá jména. Myslela jsem, že to bude fajn a že se skamarádíme, to jsem se ale šeredně pletla. První den jsme byli všichni rozpačití, tak jsem to nechala být, ale další dny se vyvíjely stejně. Dámy házely ksichty ala ty blbko opovaž se přiblížit jsi na okraji. Mátlo mě to. Ptala jsem se samy sebe, co jsem udělala tak špatného, ale nic mě nenapadalo (milý čtenáři, možná ti bude připadat, že to nemá hlavu a patu, ale ono ji to má, uvidíš ;) ). Opět jsem byla na dně. Učení mi šlo a neměla jsem s ním viditelné problémy. Jen ve škole jsem se stále neorientovala, takže se mi stávalo, že jsem bloudila a ani jsem netušila, kde je sborovna. Byl konec října a já stále neznala skoro žádného spolužáka jménem, kromě těch pár, které jsem už zmiňovala. O tohle se postaral až náš třídní, kterého málem trefilo, když zjistil, že jsme se ještě neseznámili. Najednou mi ale došlo, proč se ke mně spolužáci chovají jako bych byla póvl. Byl tam "Škodík". Mělo mě to trknout hned, byla to taková dobrá duše, co o mě rozhlásila všemožné drby a většina lidí si na mě udělala názor ještě dávno předtím než jsem přišla. Tahle skutečnost semnou zamávala. Dokonce tak silně, že jsem se úplně uzavřela okolí a pokud předtím ještě byla nějaká šance, abych se začlenila, tak teď se úplně ztratila.
Ve třídě bylo dusno, hned ze začátku jsem měla nálepku šprtky a všichni se mi smáli. Neuvědomovali se, jak mi tím ubližovali a ani nevěděli, čím jsem si prošla, ale nikdy se nezeptali... Nadávky se stupňovali, ale nikdy se mě žádný ze spolužáků ani nedotkl, to ne, napadali mě spíše slovně. Ale po zkušenosti z přdchozí školy jsem se bála cokoli říct a to bylo kamanem úrazu.
Nakonec se to začalo řešit. Udělal se "přátelský" kruh, abychom si všechno mohli vyříkat. N pár dní všechno utichlo, ale pak válka začala nanovo, už mě to nebavilo... Blížil se konec školního roku a já měla nervy v háji. Tohle mi mělo pomoct, ne mě to dostat na dno. Nechala jsem si obarvit vlasy na blond. Všichni byli v šoku, když mě viděli, ale pak to pro ně bylo úžasné. Nová věc pro posměch: balzám na jejich slepičí mozečky. Konec sedmičky byl tu a já byla v háji, měla jsem sedm dvojek, ale nic jsem si z toho nedělala, byla jsem spokojená, ale klidnila mě vyhlídka super dvou měsíců bez spolužaček. Během roku byla sezení ještě několikrát, ale neúspěšná.
Tenkrát jsme byli i na škole v přírodě, ale pro mě nezbylo místo v chatce s holkama od nás. Nakonec jsem skončila na chatce s jednou osamčkou, která byla fajn. Zalitovala jsem, že nejsem starší, tenkrát prvně a pak ještě mockrát.

Čas na lásku

8. února 2014 v 21:46
Je jasné, že mým koníčkem nebyla jen škola, ale hlavně čtení knížek a hraní počítače. Většinu času jsem trávila v knihovně. Chodila jsem si tam odpočinout a číst. Pak tam ale začal chodit ON
Byl to kluk, který chodil k nám na školu do osmičky. Strašně se mi líbil už tenkrát, byl to takovej ten typickej frajer a rebel. Vlastně je jím dodnes.
Byla to láska na první pohled. Teda aspoň ten můj. Nějak jsem si to vsugerovala a nemohla se toho zbavit :) Byl to ideální kluk, tedy aspoň tenkrát se mi tak jevil, byl vtipný, pozorný, chytrý a strašně sladký. Budu mu říkat Api, nechci tu nikoho jmenovat. takže Api: užili jsme si spolu spoustu srandy a já se marně snažila ho sbalit. Byla to obrovská láska, z mojí strany a dostávala jsem se z toho dva roky :)
Nejdříve jsme po sobě jen tak házeli očkem, pak jsme se začali bavit a já se zabouchla, no. Postupe času jsem do knihovny chodila už jen kvůli němu, ne kvůli knížkám, jenže pak jsme se nějak přestali bavit a na spoustu let mi zmizel. Kontakt jsem na něho sehnala až vloni a jsme kamarádi :) Přiznala jsem se mu, že se mi líbil. Nijak to nehrotil, jak jsem se bála, že bude a že by se mi kvůli tomu tenkrát vysmál. Možná proto mi tenkrát zmizel. GAME OVER!!

Šestá třída aneb průsery na entou

8. února 2014 v 19:59
První den v šesté třídě mi přišel divný. Byl to druhý stupeň. Ve třídě jsem znala jen pár lidí, rozdělili nás na sportovní A a nesportovní B. Polovina lidí odešla na gympl a k nám přišli noví spolužáci. Už od začátku jsme si nebyli sympatičtí jelikož oni byli romové a proto jsme se pak asi tak nenáviděli.
Prvních pár týdnů to bylo v pohodě. Říkala jsem si, že jsou to jen puberťáci a vyrostou z toho, avšak pak začaly nadávky, které se stupňovaly. Z nadávek přešli na mlácení, bylo to hnusný, ale já se to bála někomu říct. Nemohla jsem to už vydržet a řekla to třídní učitelce, jenže se stalo to nejhorší co se mohlo stát: ona mi nevěřila!!! a mávla nad tím rukou, že to nic není a je to normální.
Ve třídě nás bylo jen pár z těch původních a snažili jsme se spojit proti tyranům. Jenže marně.
Spolužáci mi začali být odporní, byly to úchylové. Nejednou se mi stalo, že mě někteý z nich přitlačil ke zdi a dal mi hnusný polibek.
Nakonec mě napadlo, abych si všechno začala psát a pak to ukázala učitelce, aby mi věřila, ale všechno dopadlo úplně jinak, samozřejmě špatně pro mě. Byl březen a já si i přes všechen teror držela dobrý prospěch. Jednou jsem seděla v lavici a spolužák na mě začal plivat. Zapsala jsem si to do bločku, ale byla hodina a učitelka mě přistihla a bloček mi zabavila. No pak to šlo z kopce...
Bloček se samozřejmě dostal do rukou zástupcům ředitele a začalo vyšetřování. jenže spolužác se obhájili navzájem, takže nakonec učitelé došli k závěru, že jsem si to nejen vymyslela, ale že já šikanuju je. Byla jsem v šoku! Bylo to na mojí psychiku moc. V dubnu jsem se poprvé podřezala. Spolužáci mě mlátili a stupňovalo se to stále víc. Začala jsem se bát chodit do školy, byla jsem uzlíček nervů a stále jsem byla samá modřina.
Jeden večer jsme svolali rodinnou poradu a rozhodili se, že přejdu jinam na školu. Nebyla jsem jediná, spolu semnou přešla i většina těch, kteří byli i na prvním stupni, ale nevím proč, učitelé se rozhdoli si mě poslední měsíce pořádně vychutnat, takže jsem nebyla ve stresu jenom z mlácení a útoků spolužáků, ale i ze zkoušení. Naštěstí se mi podařilo to ustát a byl konec června.
Poslední den si pamatuju naprosto podrobně:
Pár dní předtím jsem se nechala ostříhat, bylo to strašné a další důvod pro výsměch od spolužáků.
Vešla jsem do školy opět smutná a plná strachu, avšak už od rána nás hlídala učitelka, která měla kabinet proti naší třídě a nikdo si naštěstí nic nedovolil. Obdržela jsem vysvědčení, jehož dokonalost "kazily" dvě dvojky a těšila jsem se na druhý den: první prázdninový. Ve vchodu školy jsem se naposledy otočila, nadechla zatuchlý horký vzduch a vyšla ze školy. Uhnula jsem facce, kterou na mě zamířil spolužák a nakopla jsem ho, pak jsem utekla domů.
Těšila jsem se na září. Těšila jsem se na to, že se všechno zlpší a jak dobré to teď všechno bude. Když se na to zpětně podívám musím se sama sobě smát. Ach, jak jsem byla tenkrát naivní...

Začátek

8. února 2014 v 19:19
No, asi bych měla začít tam, kde to začalo, ale ne úplně na začátku, protože to by bylo moc na začátku a tolik času nemám.
Takže narodila jsem se na jaře na konci minulého století. Je pravda, že jsem ve věku, kdy by pro mě měl být život o bezstarostnosti, smíchu a užívání. Zatím jsem si toho v životě tedy moc neužila.
Nejlepší bude začít ve školce:
Byla jsem vždycky mimořádně inteligentní dítě a uměla jsem si každého získat. Zásadní vliv na mě měla paní učitelka M.K. Byla můj vzor a je jím někde v hloubi mého vědomí dodnes.
Když jsem byla malá, byla jsem typicky árijské dítě: blond vlasy, protáhlý obličej, modré oči. A byla jsem hezká, moc hezká, což mi vydrželo, až do dvanácti let, kdy jsem znormálněla.
Už jsem zmínila, že jsem byla inteligentní. Na zápisu mě chtěli dát rovnou do druhé třídy, jelikož jsem se naučila číst, psát a počítat už ve školce a uměla jsem dokonce i malou násobilku.
První den v první třídě si nepamatuju. Byl asi skvělý, jelikož jsme se všichni hned skamarádili. Prostě jsme se viděli poprvé a už jsme byli kamarádi.
S učením jsem nikdy neměla problémy, šlo mi brilantně, akorát mi všechno strašně trvalo, díky čemuž se mamka rozhodla nedat mě na gympl, ale nechat mě dochodit základku.
V páté třídě jsem měla naposledy samé jedničky. Pak jsem šla na druhý stupeň a všechno se podělalo, byl to první očistec, kterým jsem si prošla.

Vztek

8. února 2014 v 18:50
Když je holka naštvaná, tak většinou mlčí. Když jsem naštvaná já, tak používám spisovnou češtinu.
Ne, že by mě někdo mohl naštvat snadno, to ne, ale prostě mám snadno zkazitelnou náladu.
Když jsem mezi kámoši, tak se usmívám a většinou to bývám já, kdo dělá kašpara. Už jsem si na to zvykla a nevadí mi to. Jakmile jsem sama, snadno se dostanu do depky a pak semnou není k vydržení.
Naštěstí je mojí předností to, že nevydržím být dlouho rozhádaná s lidmi, které mám ráda, takže se většinou s tím dotyčným snažím smířit.
Nejsem hezká, ani vyloženě ošklivá, tedy-aspoň myslím-, jsem prostě normální. Přesto mám ale spoustu kamarádů a když si zamanu, že sbalím nějakého kluka, tak ho dříve nebo později opravdu sbalím. Vlastně sem teď patří, že jsem zadaná. Jsme spolu dva měsíce a dá se říct, že jsem v celku šťastná.
Stejně jako mám kamarády, mám i nepřátele, není jich sice tolik, jsou lidé, kteří mi nesednou, ale snažíme se spolu vyjít a pak jsu ti, které byh nejraději zavraždila, jakmile se objeví blíže než na 100 metrů. Mezi takové například patří moje bývalá spolužačka, se kterou válčím dodnes. Neměly jsme se rády od první třídy, jelikož jsme obě vůdčí a dost ambiciózní osobnosti. Já jsem ale ta hodná, ona se vždycky snažila využít každé příležitosti, kdy by mě mohla ztrapnit. Naštěstí jsem byla vždycky oblíbenější, než ona, takže jsem i přesto, že jsem se nesnažila nijak extra bojovat, vždycky vyhrála.
Tenhle blog bych ráda věnovala svojí minulosti. Bojím se to někomu říct, ani moji rodiče to neví. jsem totiž velice zvláštní dívka a prošla jsem si velkou proměnou, abych byla taková jaká jsem.