Kluci z cesty

20. února 2014 v 20:02
Tak jako každý člověk i já se občas vydám někam ven, prostě pryč, na cestu a daleko.
Jelikož jsem holka z města, vždycky ráda vypadnu třeba na vesnici nebo do lesa, ať je to kamkoli, jsem ráda, když mě tam nikdo nezná a můžu tam být sama sebou, protože na devadesát procent vím, že nikoho z těchto lidí už nikdy nepotkám.
Bylo slunné srpnové ráno, jeden z prvních dní druhé půlky prázdnin a já stála na nástupišti našeho sešlého nádraží a přemýšlela, kam bych tak asi jela.
Jelikož mám ráda cesty a památky a přírodu, měla jsem okolí svého bydliště skoro celé prolezlé. Nakonec jsem se rozhodla, že pojedu do Lokte, kde jsem dlouho nebyla a zajdu se podívat na hrad který mě vždy fascinoval a lákal, ač jsem na něm byla už nesčetněkrát.
Za 10 minut přifuněl na nádraží motoráček, který mě měl přivést do cíle. Překvapilo mne, že jsem ve vagonku byla skoro sama. Byla jsem tam já a ještě parta kluků, pomyslela jsem si, že jsou to zřejmě trampíci. Sedla jsem si k okýnku na druhý konec vagonu a chystala se nasadit si sluchátka, ale jeden trampík (Miky, jak mi hned neváhal sdělit) na mě zavolal, jestli se k nim nechci přidat.
Jelikož mi ten den měli společnost dělat jen mobil a sluchátka, souhlasila jsem. Přisedla jsem si na poslední volné místo vedle Mikyho a dalšího kluky (Dana) a začali jsme se bavit. Kluků bylo celkem jedenáct a byli ve věku mezi sedmnácti a dvaadvaceti lety. Myslela jsem si, že to budou jen trapní puberťáci, ale ukázalo se, že jsou to fajn kluci, navíc vodáci a že mají skvělý smysl pro humor. Shodou okolností jeli také do Lokte a jednomu z nich chyběl háček, který měl nastoupit až někdy odpoledne v Karlových Varech, přes které se kluci chystali sjet řeku.
Ani mě nenapadlo se jim nabídnout, ač na vodě jsem jako doma a rozhodně se neztratím. Rozsekl to až Lukáš, můj budoucí kormidelník, který řekl, ať kašlu na hrad a jedu s nimi, pokud umím držet pádlo. Trošku si to u mě polepil, ale byla to vlastně moje chyba, jelikož jsem jim neřekla, že umím jezdit.
Nastoupili jsme v Lokti u Loděnice, kde čekalo šest připravených lodí a vyrazili jsme se rozjezdit proti proudu. Částečně proto, že jsem klukům chtěla ukázat krásy města, alespoň z řeky a částečně proto, že mi kluci nevěřili, že umím jezdit.
Ten den jsem si užila a moc kluci byli moc milí a byla s nimi legrace. Bylo mi pak trochu líto, když jsem se koukala jak mi ve Varech mizí z dohledu, hnáni proudem Ohře. A ani chviličku jsem nelitovala, že jsem nebyla na hradě.
Naštěstí jsme se tenkrát neviděli naposledy. A doufám, že se letos potkáme opět na vodě, kdy jsme domluvení, že pojedeme dlouhou i s partou, se kterou jezdím já.
No, ale kdo ví?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama