Březen 2014

Děsivý tlukot srdce

12. března 2014 v 20:50
Už si ani pořádně nepamatuji, jak takovéhle ticho zní. Je to už spousta týdnu, vlastně dokonce měsíců, kdy jsem měla možnost si toto ticho zažít a vychutnat. Chybí mi to.
Než se mi narodila malá sestra, mamka s taťkou chodili do práce a brácha pořád někde lítal venku, měla jsem tohoto klidu na rozdávání. Strašně jsem si přála nebýt doma sama a nelekat se i tlukotu vlastního srdce. Nelituji toho, že mám ségru, právě naopak ale kdybych měla na jediný den možnost si užít zase to báječné, děsivé ticho, neváhala bych ani minutu.
Nejednou se mi stalo, že se v bytě ozval nějaký šramot, byť třeba jen kapání vody nebo sousedi na chodbě, už jsem vyletěla do pozoru, do ruky něco těžkého a nebezpečného a vydala jsem se na obchůzku bytu. Jak jsem si vždycky oddechla, když se někdo z rodiny vrátil a v bytě zavládl čilý lidský ruch.
Dnes se mi stane jen zřídkakdy, aby v bytě nikdo nebyl a já měla klid a ticho. Většinou je to tak na deset minut, ale jsem vděčná i za ně. Zjistila jsem totiž, že v hluku se nedá jen tak si lehnout, zavřít oči a snít.....

Řidičák na cizí život

9. března 2014 v 16:27
Každý má právo se svobodně rozhodnout a nikdo by neměl být omezován v pohybu, jenže to někteří lidé nechápou. Zejména pak rodiče. Nechápu proč mají stále potřebu mít kontrolu nad každým naším pohybem, a jakmile o něm neví, je zle. Je mi 16 a připadá mi ponižující muset se každou půlhodinu hlásit, kde jsem, s kým jsem, co dělám a jestli se náhodou nebavím o nich.
Nemám svobodu, tu mám jen po bytě a stejně jsou místa, kam v bytě nesmím. Snad je to tím, že jsem vymodlené dítě nebo tím, že mi chtějí "usnadnit" život. Jenže nechápou, že to tím vším jen ztěžují. Stejně tak necháu, proč chtějí mít kontrolu nad mým facebookem a nad mými sms. Snad je mojí věcí s kým a co si píšu nebo ne?
Mám svoje rodiče ráda, ale svojí péčí to přehánějí. Jednou to dospěje k bodu, kdy se znovu seberu a odejdu, ale tentokrát se už nevrátím....
Už je mi to fuk, stačilo by otevřít dveře a jít a jít a jít....... Jenom najít tu odvahu......

Začarovaný kruh

8. března 2014 v 9:34
Boje.... války..... slzy...nenávist.....prohry.....zlomené srdce.....zkrat....tma......
Nejhorším okamžikem pro lidský život je rozhododvat se mezi láskou a přátelstvím.....
Člověk ví, že si jedno vybere a to druhé ztratí. Jenže jak z toho ven? Jak ven ze situace, která je vlastně téměř bezvýchodná a neřešitelná, pokud nechcete nikomu z těchto osob ublížit?
Člověku se honí hlavou tisíce myšlenek, ohledně těchto dvou: Vzpomínky, zážitky, těžké chvíle, smích, emoce, tajemství......
Nemůže jentak všechno přece hodit z hlavu a pokud to tyto strany nechápou, nedá se nic dělat, jednu si přece musí vybrat..... nebo ne?
Nevím co dál a nemám se na koho obrátit, je to začarovaný kruh......
Možná bude nejlepším řešením důstojný odchod, odchod tak, aby člověk neztratil tvář....

Zvláštní druh (ne)radosti

6. března 2014 v 19:52
Je to pár dní, co jsem četla v jednom reklamním letáku stránku s vtipy. Tématem těchto vtipů byla (NE)galantnost. Jelikož jsem neměla ten den nejlepší náladu, rozhodla jsem se tímto trochu pobavit. To, že jsem udělala chybu, jsem poznala už během prvních pár řádek.
Možná to bylo mou náladou, možná tím, že toto téma mi prostě nepřijde vtipné, ale vtipy se mi hnusily. A co víc, vyhrkly mi slzy.
Můj rozum nepobírá, jak si lidé mohou utahovat z toho, že se k sobě chovají, omlouvám se za tento vulgarismus, jako dobytek....
Toto je článek, který jsem kdysi pověsila na web a dnes se rozšířil, jsem za to docela ráda:
Kolik je ti let?
Jednou večer si babička s vnukem povídala o současném životě.
Najednou se vnuk zeptá babičky: "Babi, kolik vlastně ti je let?"
Babička se zamyslí, pak si přitáhne vnoučka k sobě a začne mu odpovídat:
"No, než bych ti měla jen říct roky, raději se ti to pokusím vysvětlit. Tak poslouchej..."Narodila jsem se před televizí, kopírkou, kontaktními čočkami, antikoncepčními pilulkami. Nebyly policejní radary, kreditní karty, laserové paprsky. Ještě nevynalezli klimatizaci, ani sušičky,
oblečení se vypralo a pověsilo na čerstvý vzduch, aby uschlo. Člověk nebyl na Měsíci, neexistovala trysková letadla.Dokud mi nebylo osmnáct let, oslovovala jsem každého muže ´Pane´ a ženu ´Paní´ nebo ´Slečno´. Když v té době žena nastoupila do tramvaje nebo do autobusu, děti a mladí lidé se snažili, aby jí uvolnili místo. A pokud byla těhotná, doprovázeli ji k sedadlu.Na schodech se ženám přenechávala strana u zábradlí, nastupovaly do výtahu jako první. Muži nikdy nezdravili ženu, aniž by přitom nevstali, pokud v okamžiku, když vstoupila, seděli. V té době vstávali od stolu pokaždé, když vstala žena, i kdyby to bylo pouze na okamžik. Muži ženám otevírali dveře a pomáhali při odkládání kabátů. Dívky znamenaly pro svou rodinu čest. Učili nás rozlišovat dobré a špatné. Vážný vztah tehdy znamenal, že máme dobré vztahy s našimi bratry a sestrami a dalšími vzdálenými a blízkými příbuznými a přáteli. Neslyšeli jsme o "pizza", McDonaldu nebo o instantní kávě. Neexistovaly digitální ani barevné fotografie, jen černobílé, a na jejich vyvolání se čekalo nejméně tři dny. V obchodě bylo možné koupit něco za 25 až 50 haléřů. V mé době byla tráva něčím, co jsme kosili, ne kouřili!Tak, kluku, a teď mi řekni, kolik si myslíš, že je mi let.""Ale babi... to přeci není možný, aby ti bylo víc než dvě stě?", odpověděl vnuk.
"Ale ne, miláčku," odpověděla s úsměvem babička, "je mi pouze šestašedesát..." !
Tento příběh je k zamyšlení. Není zvláštní, jak se dokázal svět a celá společnost v něm za půl století změnit téměř k nepoznání?