Zvláštní druh (ne)radosti

6. března 2014 v 19:52
Je to pár dní, co jsem četla v jednom reklamním letáku stránku s vtipy. Tématem těchto vtipů byla (NE)galantnost. Jelikož jsem neměla ten den nejlepší náladu, rozhodla jsem se tímto trochu pobavit. To, že jsem udělala chybu, jsem poznala už během prvních pár řádek.
Možná to bylo mou náladou, možná tím, že toto téma mi prostě nepřijde vtipné, ale vtipy se mi hnusily. A co víc, vyhrkly mi slzy.
Můj rozum nepobírá, jak si lidé mohou utahovat z toho, že se k sobě chovají, omlouvám se za tento vulgarismus, jako dobytek....
Toto je článek, který jsem kdysi pověsila na web a dnes se rozšířil, jsem za to docela ráda:
Kolik je ti let?
Jednou večer si babička s vnukem povídala o současném životě.
Najednou se vnuk zeptá babičky: "Babi, kolik vlastně ti je let?"
Babička se zamyslí, pak si přitáhne vnoučka k sobě a začne mu odpovídat:
"No, než bych ti měla jen říct roky, raději se ti to pokusím vysvětlit. Tak poslouchej..."Narodila jsem se před televizí, kopírkou, kontaktními čočkami, antikoncepčními pilulkami. Nebyly policejní radary, kreditní karty, laserové paprsky. Ještě nevynalezli klimatizaci, ani sušičky,
oblečení se vypralo a pověsilo na čerstvý vzduch, aby uschlo. Člověk nebyl na Měsíci, neexistovala trysková letadla.Dokud mi nebylo osmnáct let, oslovovala jsem každého muže ´Pane´ a ženu ´Paní´ nebo ´Slečno´. Když v té době žena nastoupila do tramvaje nebo do autobusu, děti a mladí lidé se snažili, aby jí uvolnili místo. A pokud byla těhotná, doprovázeli ji k sedadlu.Na schodech se ženám přenechávala strana u zábradlí, nastupovaly do výtahu jako první. Muži nikdy nezdravili ženu, aniž by přitom nevstali, pokud v okamžiku, když vstoupila, seděli. V té době vstávali od stolu pokaždé, když vstala žena, i kdyby to bylo pouze na okamžik. Muži ženám otevírali dveře a pomáhali při odkládání kabátů. Dívky znamenaly pro svou rodinu čest. Učili nás rozlišovat dobré a špatné. Vážný vztah tehdy znamenal, že máme dobré vztahy s našimi bratry a sestrami a dalšími vzdálenými a blízkými příbuznými a přáteli. Neslyšeli jsme o "pizza", McDonaldu nebo o instantní kávě. Neexistovaly digitální ani barevné fotografie, jen černobílé, a na jejich vyvolání se čekalo nejméně tři dny. V obchodě bylo možné koupit něco za 25 až 50 haléřů. V mé době byla tráva něčím, co jsme kosili, ne kouřili!Tak, kluku, a teď mi řekni, kolik si myslíš, že je mi let.""Ale babi... to přeci není možný, aby ti bylo víc než dvě stě?", odpověděl vnuk.
"Ale ne, miláčku," odpověděla s úsměvem babička, "je mi pouze šestašedesát..." !
Tento příběh je k zamyšlení. Není zvláštní, jak se dokázal svět a celá společnost v něm za půl století změnit téměř k nepoznání?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 leonfantasyworld leonfantasyworld | Web | 7. března 2014 v 11:43 | Reagovat

Píšeš hodně hezky

2 Lili Lili | 7. března 2014 v 22:03 | Reagovat

[1]: děkuju :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama