Smrt přítele

4. května 2014 v 21:01
Ze září 2013: Je ráno 16. září a já jedu do školy. Cestou si povídám s partou kamarádů a smějeme se jako vždycky. Dny jsou hodně stereotypní, ale nijak mi to nevadí, když mám fajn lidi, se kterými je můžu trávit. V duchu se oklepu při představě dne plného matematiky, která mi nikdy moc nepřirostla k srdci. Vyhopkám z autobusu a protáhnu se. Kluci, co semnou jedou jsou umírají smíchy a ptají se, jestli si rovnou nechci udělat rozcvičku. Naoko se nad tím nápadem zamyslím a se slovy, že to nezní špatně, ale že nemám čas se s nimi rozloučím a jdu čekat na spolužačku, abychom mohly jet společně do školy městskou dopravou. O velké přestávce mi nečekaně zazvoní mobil: Volá mi Dominik, můj nejlepší kamarád. "Čau vole, co chceš?" ptám se ho se smíchem. "Lili, tady je Míša, Dominikova mamka. Posaď se prosím." Začalo mi bušit srdce, nevěděla jsem co se děje a jelikož jsem neměla zrovna po ruce židli, pokrčila jsem rameny a sedla do doprostřed chodby. "Dominik měl dneska ráno nehodu," sdělila mi roztřeseným hlasem. Začala mi tepat krev ve spáncích. "A je v pohodě?" vyhrkla jsem. "Lili, on to nepřežil, dostal smyk a zlomil si vaz." "To mě mrzí, upřímnou soustrast," nic lepšího mě v tu chvíli nenapadlo. "Děkuju, zatím ahoj." "Co? Jo, ahoj," odpověděla jsem a zavěsila. Na víc jsem se nezmohla. Po tvářích se mi začaly koulet slzy. To nemůže být pravda! To přece ne!! Dominik nemůže být mrtvý, vždyť jsme spolu včera mluvili! Měl za mnou o víkendu přijet! Byla jsem v šoku a zbytek dne pro mě byl mlhou. S nikým jsem se nebavila, jen jsem brečela, byl to jeden z nejhorších okamžiků mého života. Chtěla jsem mu toho říct tolik a už to nikdy neudělám, nebudu mít možnost.... Za pár dní mi volal David, Domčův brácha, a zval mě na Domčův pohřeb. Dlouho jsem o tom přemýšlela a pak jsem se mu omluvila, že nepřijedu. Chtěla jsem si Dominika pamatovat takového, jaký byl za života. David to pochopil, ale stejně mi pak poslal fotografie, ze kterých mi běhal a dodnes běhá mráz po zádech. Zanedlouho to bude 9 měsíců, co Dominik odešel, vzpomínám na něj se smíchem, protože on by si to tak přál. Už navždy ho budu mít v srdci.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Clary Clary | 5. května 2014 v 10:51 | Reagovat

Potkávala jsem tě jen krátce, na základce a vždycky jsem si myslela, že si jiná, ale v tý době mi  to přišlo špatně. Teď už ne. Líbí se mi tvoje upřímnost, fantazie, jak vystupuješ. Možná občas lidem ubližuješ, ale... aspoň jim neříkáš jen to, co chtějí slyšet.

2 Lili Lili | 5. května 2014 v 18:47 | Reagovat

Vždycky jsem ťapala po ušlapané cestičce a nechala jsem se od všech vodit za ručičku.
Udělala jsem co se po mně chtělo a nedovolila jsem si neposlechnout. Pak mi ale došlo, že takhle to prostě nefunguje, a ikdyž pravda bolí, každý by ji měl slyšet, žije se s ní totiž mnohem líp než se lží .  A každý je svým způsobem jiný a já jsem ráda jiná :) Díky ;))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama