Červenec 2014

Pýcha

30. července 2014 v 6:09

Jednou se mi zdál sen
že sedím na koni.
A jak ze sedla shlížím,
svět se mi nakloní.

Kůň vzepře se, já letím
zachytí mě dav lidí,
s úlevou sednu na zem,
mé svědomí se stydí.

Kůň tiše ržá, ten prevít,
schválně mě z hřbetu smet.
Z očí mi srší blesky,
vztek na nohy mě zved.

Pak vztek na koně vyprchá,
začnu se červenat.
Vždyť na vině jsem jenom já,
teď z ostudy mám šat.

Neměla jsem se chvástat,
a chválit do krve.
Teď s hanbou musím přiznat,
jela jsem poprvé.

Bláznivé sny- Zahrada

23. července 2014 v 11:08
Utíkám lesem a padám. Všude okolo jsou větve, které se mě snaží chytit, chtějí ze mě udělat jednu z nich, ale já nechci!!!! Už mám omotané nohy a chycená zápěstí, z posledních sil se snažím vyprostit, ale marně. Větve a kořeny drží příliš pevně a já cítím, že skoro nemohu dýchat. Najednou pociťuji obrovskou úlevu. Budím se sice celá zpocená, ale s pocitem blaha, když vím, že větve byly jen výplodem mé, bohužel, až příliš bujné fantazie. Mívám sny každou noc, ale tenhle byl jiný, byl reálný,připadal mi téměř skutečný a navíc povědomý.
Ke své smůle jsem se podívala na budík. zjistila jsem, že je půl páté ráno. Už mi zbývá jen půl hodiny, než se budu muset začít chystat do školy. Uvažuji, zda má cenu vracet se do toho snového pekla nebo by bylo lepší vstát. Nakonec zvítězila má lenost a já opět usnula….

Běžím lesem: všude okolo jsou vysoké stromy a větve. Klopýtám přes to, co lidé nechtějí, jako například plechovky, pneumatiky, lahve a spousty jiných odpadků. A znovu padám…..A najednou ležím u nádherného květu. Voní tak, až se mi z toho točí hlava. Vůně je téměř neuvěřitelná, už proto, že květ sám o sobě vypadá docela obyčejně, tedy krom toho, že je tak velký. Zvedám se a jdu po vydlážděné cestičce. Květin je stále více a jedna hezčí a voňavější, než druhá. Najednou se cesta rozšiřuje a tvoří velký kruh. Uprostřed něho, spatřuji obrovskou růži. Ne nadarmo se jí říká královna květin. Je nádherná, zcela rozvitá, ale zároveň vypadá, jako by právě vykvetla. jednoduše je naprosto úžasná. Její vůně mě naprosto omámila. Všímám si, že všechny květiny jsou natočeny směrem na ni. Zřejmě je královnou i v této nádherné říši. Zahrada nevypadá nijak rozlehle, avšak ani není malá. Myslím, že ji ale někdo udržuje, jelikož trávníčky jsou všechny krásně rovné. Skvostná zahrada, se skvostnými rostlinami, avšak jejich královna je skutečný klenot. Vůně se stupňuje a já cítím čerstvé ovoce a všímám si, že jedna z cestiček je zakončena železnou, tepanou brankou. Nemusím se ani dvakrát rozmýšlet a už branka skřípe po cestičce. Místo, kde se ocitám je ještě úchvatnější než zahrada. Tohle je jako v pohádce. Jsem v ohromném ovocném sadu...
Pípá mi budík a najednou jsem vzhůru. Tenhle sen se mi líbil, byl úžasný, ale vůni cítím pořád. Jdu tedy do kuchyně, kde na stole leží plech s čerstvým voňavým ovocným koláčem. U plechu leží vzkaz: Dobrou chuť přeje mamka. Lepší sen jsem si snad nemohla přát.

Sen

21. července 2014 v 23:33
Jaké by to asi bylo,
býti lidským snem?
Bloumat v nocích v podvědomí
tam a zase sem.

Jaké by to asi bylo,
stát se tím, co není?
Být výplodem fantazie,
jenž se nedá změnit.

Jaké by to asi bylo,
číst si v mysli lidí?
Pronikat jim do soukromí,
za které se stydí.

Jaké by to asi bylo?
Zní to jako sen.
Proniknout až k lidské duši,
nikým nespatřen.

Doby přítomné, již dávno minulé

11. července 2014 v 20:27
Podle zmateného názvu tohoto článku, by mohl nezávisý čtenář soudit, že jsem před svým spisovatelským vyprázdněním požila nemalé množství alkoholu, avšak můhu ho s čistým svědomím ujistit, že se nic takového nestalo a nesmyslný nadpis má své zcela jasné opodstatnění.
Deset měsíců, teď mám na mysli ty kalendářní, ne ty lunární, jelikož to by pravděpodobně znamenalo období gravidity.
Tak tedy deset měsíců, které se mohou zdát nekonečné, jsou pryč a s nimi i první školní rok smojí středoškolské docházky.
Bylo 2.září 2013 a já přijela v 7 hodin ráno ke škole. Tou dobou jsem byla celá nervozní z nejisté budoucnosti a z neznalosti školy a spolužáků. A tak, přemožena strachem, jsem vzala telefon a zavolala Nikolce a vydržela jsem si s ní téměř třičtvrtě hodiny povídat, jen abych se zbavila strachu. Pak byl čas jít a já, se svým téměř nulovým sebevědomím jsem sebrala poslední zbytky odvahy a zeptala jsem se jedné celkem sympatickyy vyhlížející dívky, zda neví kde má třídu 1.L Jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistila, že se jedná o mojí novou spolužačku a budoucích deset měsíců i spolusedící v lavici.
Do třídy jsme dorazily pár minut před osmou hodinou a sedly jsme si do přední lavice, jediné, která byla ještě celá volná. Nejistě jsem se začala rozhlížet po třídě a svých nových spolužácích. Pár jsem jich, ke své radosti, znala už z přijímaček.
Pak zazvonilo a přišla naše třídní učitelka. Konečně se nám vyrýsovaly věci, které jsme měli tak trochu v povědomí, ale věděli jsme o nich pramálo.
Během příštích měsíců jsme měli příležitost se všichni navzájem poznat. S některými více, s některými méně.
I přes pár konfliktů, které jsme mezi sebou měli, se z nás stal skvělý tým, skvělý kolektiv a skvělá rodina. Jsem na naši třídu skutečně hrdá!
Nestihla jsem se ani nadát a už je půlka července 2014...
Za několik týdnů nás čeká druhý ročník. Musím říct, že se na to skutečně těším. Moc se těším, až uvidím ty známé tváře, které mi už teď chybí, a těším se, až se spolu budeme moci postavit proti všem výzvám, které nám středoškolský život ještě přinese...
Vím, že mnozí spolužáci čtou můj blog, tohle je pro vás: Bylo mi ctí, že jsem vás mohla poznat, a mám vás všechny moc ráda! Pamatujte: Jednou nejlepší, navždycky nejlepší!

Historický nálet aneb jak to bylo s Husem

6. července 2014 v 22:12
Kronika kostelníka ze Zavyhova:
Píše se rok 1415, konec měsíce šestého. Právě jsem obdržel, jakýsi dopis, zapečetěný před zraky Krista, pečetí s církevním znakem. Chvíli mě napadlo, přemýšlet nad významem této korespondence, avšak, zanedlouho mi došlo, že nejlépe ho zjistím, když si přečtu obsah. Rozlomím tedy pečeť, nepatřně sebou trhnu, když křehký pečetní vosk zakřupe. Z obálky vytáhnu pečlivě přehnutý list papíru. Už neváhám ani minutu, zbrkle list rozevřu. Ohromeně zírám na desítky řádků, napsané úhledným rukopisem.
"Jakub ze Zavyhova je tímto oficiálně pozván na koncil, který se uskuteční na začátku měsíce sedmého, léta páně 1415, v Kostnici, ve věci řízení s kacířem, takzvaným Mistrem, Janem Husem, rozeným v Husinci. Tento muž otevřeně a veřejně haní církev svatou, prohlašuje je za kacíře a podrývá autoritu mocnosti. Proto bude v Kostnici odsouzen a pokud veřejně neodvolá věty, jež denně při kázáních vypouští mezi lid, bude pro výstrahu jeho i jemu podobným upálen.
V Praze l.p.1415"
Páni, tak to je tedy něco. Ještě se mi nestalo, aby nižšího kněžího pozvali na jakýsi koncil, kde má být rozhodnuto o životě kacíře. Musím vše zapsat, třeba se to bude hodit pozdějším generacím.
Hned druhý den po mši jsem vyrazil. Farnost jsem nechal na starost kněžímu z vedlejší vesnice a na jeho zvědavé dotazy jsem odpověděl jen, že mě povolává vyšší moc.
Z koncilu: Sedím s dalšími desítkami kněžích ve velkém obdélníkovém sále. Přítomen je i jeho výsost, král Zikmund, což mne velice překvapilo, jelikož světští panovníci se obvykle do věcí církve nemíchají. V místnosti je hluk, jak všichni tito břichatí páni horečně diskutují. Tu šum v místnosti přeruší hlasité zavrzání dvoukřídlých dveří. Do místnosti napochodují čtyři vojáci, mezi nimiž je postarší muž. Natahuji krk, abych si ho mohl pořádně prohlédnout.
Kdysi hnědé valsy jsou nyní skoro šedivé a krátká, ostře střižená bradka na tom není o nic lépe. Oblečen je v prostém kněžském oblečení. Vypadá zmučeně a unaveně, ale navzdory tomu, z něho vyzařuje autorita a odhodlání. V davu to zašumí: "Hus!" "To je ten kacíř!" "To je on!" Jak pozoruji, většina z přítomných sem byla přivedena za stejných okolností jako já a téměř nevědí oč se jedná...
Promluví nejvyšší a hluk náhle utichne. "Jan Hus?" osloví obviněného přísně.
"Ano!" odpoví oslovený pevným hlasem.
"Výborně, byl jste předvolán ve věci vzpoury proti církvi a buzení lidu ke vzpouře!"
"Já jsem, nikoho..." načal Hus. "TICHO!" okřikne ho nejvyšší, "zde budete odpovídat jen Ano nebo Ne, a jen pokud budete tázán, rozumíte?" Zavrtěl jsem nad tímto hlavou, tu mi došlo, že Husovi zbývá jen jedno, odvolat své učení, jinak je o jeho osudu předem rozhodnuto.
"Ano" ozve se z Husových úst.
"Dobrá tedy, potvrzujete, že jste tyto činy skutečně spáchal?".....
V tomto duchu se celý proces táhl několik hodin. Nebavilo mě to, vždyť bylo nad slunce jasné, že vše vyznělo úplně jinak než to ve skutečnosti je. Hus se ale nesnažil protestovat a pokorně odpovídal na všechny otázky. Nejvyššího zřejmě bavilo nechávat chudáka husa škvařit ve vlastní šťávě. Pak padla poslední otázka "Odvoláš věty, kterými jsi pošpinil celou svatou církev i samotného papeže?" Se zatajeným dechem všichni čekali, co Hus odpoví. Každý by asi souhlasil, aby si zachránil holý život, ale Hus ne! Zablýsklo se mu v očích a pak pomalu zavrtěl hlavou: "Ne, neřekl jsem nic, než pravdu!"
Nejvyšší se dopálil a vynesl soud, jenž otřásl nejedním z přítomných: "Sám jsi rozhodl, jak bude naloženo s tvým životem. Zítra budeš upálen, pro výstrahu všem, kdo by chtěli šířit tvé pochybné učení." Poté Husa odvedli. Nevypadal překvapeně, spíš zklamaně, byl zklamaný zkažeností světa, zejména církve.
Druhý den byl pred zraky prostých lidí upálen na vysoké hranici. Dobře jsem věděl, jak to skončí. Těsně před smrtí dostal naposledy možnost odvolat své učení, avšak neučinil tak, prohlásiv, že si bude za svou pravdou stát až do smrti, se rozhlédl po shromážděném davu. Naše oči se na chvíli setkaly, nepatrně jsem kývl. Pochopil, co tím myslím, že s ním souhlasím. Zavřel oči a počal se modlit. Modlil se až do chvíle, něž ho vysoké plameny navždy umlčely. Tak zemřel Mistr Jan Hus. Jeho ostatky, vlastně jeho popel, byl pak vysypán do řeky. Církevní představitelé považovali Husovo upálení za dostatečnou výhružku. takže věc pro ně byla uzavřena.
Jakmile jsem se vrátil domů rozhodl jsem se odejít ze společenstva těchto pochybných, prolhaných a bezcitných lidí. Šel jsem ve stopách husova učení a počal bojovat za jeho pravdu, pro tuto pravdu jsem se rozhodl i zemřít.
Dnes 6.7.2014, je to přesně 599 let, ode dne, kdy se jeden velký muž rozhodl bojovat za něco, v co věří.... Díky Mistře!

Návrat ke kmeni příběhů- Nekonečná (o)smička

3. července 2014 v 9:53
Bylo po prázdninách. Z kalendáře se vesele šklebil měsíc září a se škodolibostí předváděl první školní den. Vůbec se mi do školy nechtělo. Nebylo to proto, že by mi ta škola jako taková vadila, to ne, ale bála jsem se něčeho jiného....
Bála jsem se lidí, spolužáků, těch lidí, které budu vídat denně dalších dlouhých 10 měsíců, těch co mi ubližovali, aniž si to možná sami uvědomili. Bála jsem se, měla jsem opravdu strach, ale nemohla jsem nic dělat, musela jsem zvednout hlavu a být silná, protože jsem věděla, že jsem v tom sama.
Nevím, co jsem čekala, jestli to, že se přes prázdniny něco změní nebo že si se spolužáky padneme okolo krku... Jakmile jsem vstoupila do třídy, přivítal mě obvyklý chlad a jen pramálo lidí mi odpovědělo na pozdrav..... Tak se to vleklo téměř po celý školní rok, ale nebylo to už tak zlé jako předtím, sice jsem si stále přpadala trochu jako obtížný hmyz a přítěž, ale našla jsem si kamarády v jiných řídách, takže se to dalo s trochou sebezpření docela v pohodě ustát, ikdyž.....
Tyto roky s mou psychikou nepředstavitelně zamávaly, byla ze mě hotová hromádka neštěstí, bála jsem se oslovit prodavačku v obchodě ze strachu, aby mě náhodou neseřvala, bála jsem se náhodného kolemjdoucího zeptat, kolik je hodin.... zkrátka jsem byla na dně....
Pak jsme jeli na školu v přírodě: Tento rok jsem plánovala, že budu na chatce s jednou kamarádkou z vedlejší třídy, ale bohužel náš geniální plán selhal, a my se musely spokojit s ubytováním se spolužačkamy ze třídy. Strašně jsem se bála, že mi budou na pokoji nadávat, ale opak se stal pravdou a my si celou školandu ve Vanově u Telče bezvadně užili, možná na tom měla podíl i brněnská základka, která tam byla s námi a Daniel, jeden Brňák, od kterého jsem dostala svojí první pusu...
Sice to ještě nebylo úplně domovské prostředí, ale připadala jsem si lépe. Koncem školního roku zmizel můj strach z chození do školy a já se konečně přestala bát dalšího dne, doufala jsem v lepší zítřky...
Po vysvědčení jsem jen mávla nad vším rukou, no co? třeba všechno bude zase jednou fajn! Tedy jsem poprvé po dlouhé době měla pravdu, jen dodnes lituji toho, že jsem si tento optimistický přístup a nadhled nedokázala vybudovat už pár let před tím....