Návrat ke kmeni příběhů- Nekonečná (o)smička

3. července 2014 v 9:53
Bylo po prázdninách. Z kalendáře se vesele šklebil měsíc září a se škodolibostí předváděl první školní den. Vůbec se mi do školy nechtělo. Nebylo to proto, že by mi ta škola jako taková vadila, to ne, ale bála jsem se něčeho jiného....
Bála jsem se lidí, spolužáků, těch lidí, které budu vídat denně dalších dlouhých 10 měsíců, těch co mi ubližovali, aniž si to možná sami uvědomili. Bála jsem se, měla jsem opravdu strach, ale nemohla jsem nic dělat, musela jsem zvednout hlavu a být silná, protože jsem věděla, že jsem v tom sama.
Nevím, co jsem čekala, jestli to, že se přes prázdniny něco změní nebo že si se spolužáky padneme okolo krku... Jakmile jsem vstoupila do třídy, přivítal mě obvyklý chlad a jen pramálo lidí mi odpovědělo na pozdrav..... Tak se to vleklo téměř po celý školní rok, ale nebylo to už tak zlé jako předtím, sice jsem si stále přpadala trochu jako obtížný hmyz a přítěž, ale našla jsem si kamarády v jiných řídách, takže se to dalo s trochou sebezpření docela v pohodě ustát, ikdyž.....
Tyto roky s mou psychikou nepředstavitelně zamávaly, byla ze mě hotová hromádka neštěstí, bála jsem se oslovit prodavačku v obchodě ze strachu, aby mě náhodou neseřvala, bála jsem se náhodného kolemjdoucího zeptat, kolik je hodin.... zkrátka jsem byla na dně....
Pak jsme jeli na školu v přírodě: Tento rok jsem plánovala, že budu na chatce s jednou kamarádkou z vedlejší třídy, ale bohužel náš geniální plán selhal, a my se musely spokojit s ubytováním se spolužačkamy ze třídy. Strašně jsem se bála, že mi budou na pokoji nadávat, ale opak se stal pravdou a my si celou školandu ve Vanově u Telče bezvadně užili, možná na tom měla podíl i brněnská základka, která tam byla s námi a Daniel, jeden Brňák, od kterého jsem dostala svojí první pusu...
Sice to ještě nebylo úplně domovské prostředí, ale připadala jsem si lépe. Koncem školního roku zmizel můj strach z chození do školy a já se konečně přestala bát dalšího dne, doufala jsem v lepší zítřky...
Po vysvědčení jsem jen mávla nad vším rukou, no co? třeba všechno bude zase jednou fajn! Tedy jsem poprvé po dlouhé době měla pravdu, jen dodnes lituji toho, že jsem si tento optimistický přístup a nadhled nedokázala vybudovat už pár let před tím....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama