Listopad 2014

Kouzlo Vánoc

30. listopadu 2014 v 11:26
Vyhrabala jsem ze šuplíku jednu povídku na téma Vánoce, snad se bude líbit :)
"Ne, nemáme peníze." Tuto větu jsem nikdy neměla ráda. Od doby, kdy tatínek přišel o práci, nebyly peníze skoro na nic jiného, než na chléb, máslo a občas i nějakou polévku. "Agátko," říkala mi často maminka, "uč se, ať si jednou můžeš koupit všechno, co budeš chtít." V té době jsem nechápala, jak se může stát, že mi rodiče nekoupí panenku, když ji zrovinka teď chci. Tatínek i maminka sháněli práci, ale nedařilo se. "To víte," říkávali jim vedoucí a ředitelé s přetékajícími panděry, "lidé chtějí pracovat. Nikdo nechce upustit od toho, co má." Maminka se kvůli tomu soužila. "Maminko," těšil jí tatínek, "však to nějak uděláme."
Toho roku jsem slavila patnácté narozeniny. Narodila jsem se sedmnáctého prosince, takže netrvalo dlouho a Štědrý večer nastal. Ten den obchodníci zlevnili všechno zboží, které se mohlo zkazit, a tak jsem koupila kapříka, aby z něho maminka uvařila rybí polévku.
Cestou domů vidím na lavičce v parku zuboženého dědečka. Navšímal si okolí. Myslím, že vzpomínal na dětství a Vánoce. Procházela jsem okolo něho, podívala se mu do očí a bylo mi jasné, že ho tam nemohu nechat. Opatrně k němu přistoupím a podávám mu ruku. "Dobrý den, jmenuji se Agáta." Jemně se na mě zadíval a sevřel mi ruku v té své. "Bedřich," představil se mi překvapeně. "Pojďte se mnou k nám domů na trochu rybí polévky." A tak jsme šli.
"Jen pojďte dál," usmála se maminka na pana Bedřicha. "Na Vánoce nesmí být nikdo sám," podotkl tatínek. Při rozhovoru se pak nějak dostala řeč na šachy a to byl tatínek ve svém živlu. "Pojďme si zahrát," navrhl tatínek. Tak se s panem Bedřichem zašili v obýváku a vylezli, až když jsme na ně potřetí volaly, že je večeře hotová. Po jídle uložila maminka pana Bedřicha na gauč v obýváku, popřála mu dobrou noc a šlo se spát.
Ráno, spíše k poledni, nás probudil domovní zvonek. Za chvíli u nás v kuchyni seděl pán oděný v černém obleku a začal číst v lejstrech. "Jmenuji se Evžen Skrblík a přišel jsem vykonat poslední vůli pana Bedřicha Bodrého, který dnes ráno zemřel. Stojí tu, že všechen svůj majetek a peníze odkazuje sečně Agátě Koutské." Poté mi podal složenku, s předtištěnou částkou, kterou mi pan Bedřich odkázal. Nepamatuji si, jak to šlo dál, protože jsem omdlela. Právě jsem dostala osmset sedmdesát milionů.
A pak to šlo jako po másle. S tatínkem jsme založili firmu "Koutský pro vás" a zaměstnali jsme tam všechny lidi, kteří měli o práci u nás zájem. Dodnes chodím panu Bedřichovi zapalovat svíčku na hrob a s úctou na něho vzpomínám.

Duch na stavidle

29. listopadu 2014 v 22:55
Každý rok, jak jistě už víte, jezdíme s rodiči na dovolenou do jednoho campu nedaleko Plzně. Už to bude pár let, kdy jsme tam byli prvně. Každý rok se ale stane něco co v nás nechá hlubokou vzpomínku. Ani letos tomu nebylo jinak.
Nad campem je vyhlídka, na níž se jednou, dvakrát, za dobu co dovolenkujeme, vydáme celá parta, ale aby to bylo strašidelné, chodíme večer, téměř v noci po setmění. Vždycky nás pár jde napřed a lekáme ty, kteří jdou za námi, je to totiž skvělý pocit. Sami e také bojíme, možná víc, než rodiče, ale najevo to nedáme.
Na vyhlídce je zajímavé snad jen to, že je z ní vidět opravdu desítky kilometrů daleko, ikdyž ve tmě je nám to na nic.
Letos, hned jakmile jsme sešli dolů, jsme se v partě holek rozhodly, že si ještě půjdeme vyměnit pár drbů k rybníku. Vede k němu klikatá panelová cesta, která bíle září do tmy. Když jsme byly asi v její půlce jako na povel jsme se zarazily: Na stavidle někdo seděl!
Svítily jsme na něho baterkou, ale světla byla moc slabá. Začaly jsme se bát. Co teď? Pak jsme se otočily a začaly pomalinku ustupovat, aby ten někdo nevycítil, že se bojíme. Když jsme se dostali až na křižovatku asfaltky se silnicí, rozběhly jsme se a utíkaly až do campu. Tam jsme všechno vyklopily, ale sklidily jsme jen výsměch. Jelikož nás klukům bylo asi líto, šli to zkontrolovat, ale jak se dalo čekat, stavidlo bylo prázdné. My ale víme, co jme viděly a niko nám to nevyvrátí.
Dodnes když nad tím přemýšlím, běhá mi mráz po zádech, ale mám pár teorií, oč by mohlo jít:
1) Jen výplod naší fantazie: Bylo by to vcelku vzato logické a nejpřijatelnější, na druhou staranu se mi ale skupinové halucinace nezdají moc reálné...
2) Rybář-pytlák: Nejchutnější kapři v okolí jsou právě v tomto rybníce, tak proč by si někdo nešel zapytlačit, třeba že lekl, že to je policie, a proto zmizel. Ale proč by s oblékal do bílého oblečení?
3) Duch: Ať to zní jakkoli neuvěřitelně, zpravidla bývá právě tato možnost pravdivá. A proč ne? Před několika lety se tu prý utopilo nějaké dítě, tak se třeba chtělo přidat a popovídat si.
Každopádně na to budu asi ještě dlouho, ne-li do konce života, vzpomínat, protože vím, že duchové existují.
*Lili*

Bez světel

27. listopadu 2014 v 21:44
Je čtvrteční večer. Jelikož je listopad, je už zima. Není to ale obyčejná zima, je to taková ta lezavá, co vás pokouše, i když máte lyžařské oblečení, taková, co si ráda skládá obláčky páry z vašeho dechu.
Přitáhnu si bundu blíž k tělu, hlavou mi proběhne, že legíny do tohoto mrazu byly asi hloupost. Pokrčím rameny: No co nadělám? Čím rychleji půjdu, tím menší zima mi bude a tím rychleji budu v teple doma.
Hugovky, které mám v náručí mi propůjčují inteligentní a trochu tajemný vzhled. Za chvíli už splývám se stíny, vrhanými budovami, ohraničujícími náměstí. Proti mně jde jakási žena. Jak se blíží, poznávám v ní známou. Pozdravím ji a ona se zastaví, koukne se mým směrem. Ale nekouká na mě, kouká skrze mě, nakonec zavrtí hlavou a jde dál. Hm, asi mě nemá ráda, zasměju se.
Pokračuji v cestě domů, ale další známí, které potkávám, a že jich není málo, se chovají stejně jako ta první. Vrtím nad tím hlavou: Co to má sakra znamenat? Co je špatně?
Chce se mi brečet. Všichni mě slyšeli zdravit, ale neviděli mě? Jak je to možné???
Ústy vyfouknu další obláček páry a vypláznu na sebe jazyk do výlohy. A pak mi to dojde!
Trochu nadzvednu rty a odhalím zuby a vykouzlím sladký úsměv. Akorát se to hodí, protože vidím na protějším chodníku kamaráda. Zavolám na něho, stále ještě s úsměvem na rtech. Záhy přeběhne silnici a je u mě: "Ahoj Lili, jak se máš?"
Tak v tom to bylo, zapomněla jsem na úsměv: Na jednu z nejkásnějších věcí, jakou mohu někomu věnovat. Působila jsem jako auto, jedoucí bez světel. Neviditelná!
Nezapomínejme na úsměv, je to totiž okno, které prozradí, že je srdce doma! :)
*Lili*

Černý rok

27. listopadu 2014 v 7:46
Je až neuvěřitelné, že už je to rok.....
Rok, kdy jsem odložila barvy a začala barvit svět kolem sebe. Někteí lidé se milně domnívají, že černá je barvou smutku nebo barvou, za kterou se dá ukrýt. Domnívají se, že černou barvu nosí lidé s nízkým sebevědomím, lidé, kteří nemají dost důvěry na to, aby si brali výraznější barvy....
Naopak je černá barva často označována, za barvu elegance a v dnešní barevné době černý člověk spíš vyčnívá z davu, než barevný.
Dostala jsem otázku: "Proč nosíš černou barvu ( a líbí se mi neberu jako dostatečný důvod!)"
Mojí odpovědí bylo:
1) Ta barva se mi nelíbí, tu barvu miluju!!! :D
2) Černá je barva hororu, horror core a metalu! :3
3) Tma vypadá černě, ikdyž je tmavě modrá...
4) Se smrtí vždycky přichází tma!
5) Lidé vždy hledají na těle černě oděného člověka světlé místo, kterého se mohou "chytit", takže mi lidi koukaj do obličeje :)
6) Schová špeky :D
7) Dává člověku pocit, že je v bezpečí, může se do ní schovat, být naprosto nenápadný a neviditelný, když chce...
8) Předpoklad člověka v černé je, že bude tichý, bojácný a uzavřený. Já jsem hlasitá, odhodlaná a dost viditelná!
Tak asi tolik k mému černému roku :) Podotýkám, že v nejbližší možné době se stylu LadyBlackDeath nehodlám vzdát :)

Kde lišky dávají dobrou noc

25. listopadu 2014 v 7:42
Pohled na krvavý západ Slunce v této Bohem zapomenuté krajině mi pomalu, ale jistě proniká do celého těla a rozlévá v něm příjemný pocit prázdna. Zavírám oči a vychutnávám si šimráí na tvářích od posledních zlatavých paprsků.
Ač jsem tu teprve pár dní, připadá mi, jako bych tu žila celý život. Poprvé v životě mi připadá, že jsem našla domov: Ten domov, kde člověk dokáže sedět a nechat hlavou bez povšimutí proplouvat myšlenky, přesně ten domov, který mnozí hledají po celý život a většinou ho stejně nenajdou, ten opravdový a jediný domov.
Vlahý větřík mi načechrává vlasy, které byly ještě před pár okmžiky pevně stažené do culíku. Lechtá to a mně se chce smát, ale v tak posvátném klidu mi to přijde trochu nepatřičné. Zastrčím si neposlušné pramínky za uši.
Pootočím hlavu, abych se mohla podívat, co mám za zády. Měsíc, právě vstupující do úplňku mě příjemně překvapí, dá se říci, že i nadchne. Takovou nádheru lze ve městech a přetechnizovaných oblastech vidět jen zřídka, ne-li jen na plátně.
Skála, na níž stále ještě sedím, majíc výhled do širého okolí, pro mě právě vytvořila pomyslnou hranici mezi dnem nocí, možná i mezi životem a smrtí...
Kdo by byl řekl, že tohle všechno může člověk zažít mimo civilizaci, v krajině, kam se jen málokdo sám odváží, k rajině, kde stále ještě vládne přirozená rovnováha a mír, v krajině, kde lišky dávají dobrou noc.

Dětské hřiště

24. listopadu 2014 v 23:21
Houpačka, smutně se kývající ve slabém větru, který přinesl listopad. Poposednu si na lavičce a rozhlédnu se. Dětské hřiště, na němž si nehrají žádné děti, s kdysi pestrobarevnými prolézačkami působí pod zamračenou oblohou smutně, dalo by se říct, že i depresivně. Bolí mě, když vidím kolotoč, na kterém jsem se jako malá s oblibou točívala, dokud se mi nemotala hlava, a stejně tak bolestivě na mě působí zeleně natřená, ošoupaná klouzačka, kroutící se jako had k velkému dřevěnému kůlu se žebříkem. Rodiče mi vyprávěli, že to býval velikánský strom.
Jako zrnka soli se třpytí písek ve svitu slunce, které se na chvilku prodralo mezi šedivou clonou mraků. Všimnu si maličkého kousku čehosi červeného. Chci to prozkoumat blíže. Prsty odhalím další kousek věci, je mi jasné, co asi najdu a už v ruce držím malou červenou bábovku.
Ve sluchátkách se mi spustila nová písnička. Pomalu mě přepadá vlna nostalgie a za bezmyšlenkovitého hrabání děr v písku začínám vzpomínat. Nečekala bych, že se mnou jedna návštěva dětského hřiště tak zamává, ale stalo se: Právě jsem si totiž uvědomila hrůznou skutečnost, že moje dětství je nenávratně pryč.