Prosinec 2014

Los

31. prosince 2014 v 21:17
Jako spousta rodin na světě jela i ta naše na velký nákup před koncem roku. V obchodech jsme se zdrželi několik hodin a už to bylo dlouhé. Ovšem, ač jsem byla po nákupech unavená jedno místo jsem si nemohla nechat ujít: trafiku. Nejen, že mi chyběl dech hitorie, jež se často objevuje v časopisech o dějinách, ale měla jsem nutkání polechtat štěstí a koupit si los.
Natěšeně jsem ho setřela a záhy zjistila výhru 40 Káčé. Jelikož ráda riskuji výměna za další dva losy byla jistá. 20 Káčé se na mě zubilo z jednoho z losů. Opět výměna. Jaké bylo moje překvapení, když jsem na posledním losu nevyhrála nic, ale necítila jsem zklamání, naopak spíše radost. Byla to totiž, jak doufám, poslední smůla v tomto roce a také ji v něm nechám a do toho nového roku vstoupím se štěstím.
Drazí čtenáři, přeji vám všem do nového roku co možná nejvíce šťastných dní, zdraví, lásku, peníze, úspěchy a splnění všech vašich snů. Děkuji, že jste mě celý rok podporovali v mé snažení a sledovali moji proměnu a hledání samy sebe. Tak na čtenou v příštím roce vaše Lenka Čalounová (alias Lili Lioc) :)

Můj pád

28. prosince 2014 v 23:14
Konečně tu byl začátek fronty a já přímo na tom vytouženém místě na začátku. Už jen malý okamžik a budu volná. Nikdo z vás nemá ani ponětí jak moc se na tuto cestu těším.
Oslnila mě vlna světla a já si náhle připadala jako v tom bájném tunelu se světlem na konci, o kterém jsem slyšela vyprávět.
Hbitě a odvážně, plna očekávání jsem se přehoupla přes malou překážku z níž trčely dlouhé černé trny, poslední překážku, dělící mě od svobody. Prudce jsem klouzala po strmém hebkém povrchu. Nic dosud nebylo lepšího, než tohle. Užívala jsem si tu rychlost, náhle bych mohla zbořit svět.
A pak sametový koberec zmizel a podemnou se rozprostřel nový svět, svět v němž bylo všechno tak nádherné a barevné. Kousek ode mě letěla moje kamarádka zamávaly jsme na sebe a hlasitě se smály. Nikdo z mých známých nic takového nezažil a pokud ano, ti co se dostali na začátek fronty se nevrátili a nemohli o tom vyprávět.
Hlasité vzlyky se rozléhaly všude po okolí. Zajímalo mě co se asi stalo, proč ten smutek? Ráda bych to zjistila, jenže mou pozornost odvedla jakási barevná střapatá věc, jejíž vůně se linula po celém pokoji. Omámilo mě to, chtěla bych být její součástí. Asi jsem se zamilovala do té nádhery, co mě dosud obklopovala. Bylo to něco úplně jiného, nového a dosud nepoznaného, obrovský rozdíl proti nekonečné tmě, což je jediné co si pamatuji.
Celým mým tělem náhle projela prudká bolest. Ovládl mě pocit, že se rozpadám a pomalu jsem se začala vpíjet hluboko do látky mojí bývalé majitelky. Ale tu už to nezajímalo, celému světu to bylo lhostejné. Na druhou stranu, kdo by se zajímal o osud malé bezvýznamné slzy...

Přežila jsem svůj soudný den

18. prosince 2014 v 23:24
25. července 1999
První sluneční paprsky mě lechtaly na tváři. Otevřela jsem oči do nového slunečného dne. V chatrči už nikdo nebyl. To je ale velmi zvláštní: Něco se chystá, něco velkého. Je tu až ohlušující ticho a klid. Vstala jsem a urovnala si lůžko. Viděla jsem někoho vejít. Byla to Ghází, šamanka našeho kmene, kmene Gházů. Neřekla nic, jen mi kývla na pozdrav a dívala se. Vědoucíma očima sledovala každý můj pohyb. Zůstala až do poledne, než však odešla, sdělila mi, abych byla připravena na všechno. Něco se tedy vážně chystá, něco ještě většího, než velkého.
.
26. července 1999
Nepletla jsem se. Ve vzduchcu je cítit napětí. Ráno mě oblékli do modrého roucha. Nikdo mě nenechal nic dělat. Matka mi jen řekla, ať se pokusím si co nejvíce odpočinout. Celý tento den byl zvláštní. Všichni Gházové se ke mně chovali jinak. Všichni moji kamarádi, chlapci, mě ignorovali. Jakožto patnáctileté dívce mi to ubližovalo.
Teprve večer mi byl důvod jejich chování objasněn. Celý kmen se shromáždil okolo ohniště. Všichni tichým, ale melodickým hlasem zpávali moje jméno. "Rowanda, Rowanda, Rowanda," ozývalo se ze všech stran. Před sochou Flórí, bohyně všeho živého, seděl Klaior, mladík, který před několika málo dny zabil svého prvního nosorožce. Vrhl na mě dlouhý upřený pohled a celou si mě pečlivě prohlížel. A tehdy mi vše došlo. Tohle byl posvátný obřad Poznání. Konal se vždy před vstupem do svazku. Mého svazku!
.
27. července 1999
Dnes jsem byla oblečena do bílých šatů, tedy šatů čistoty. Během dne jsem směla vidět jen Ghází. Všichni ostatní připravovali obřad a hostinu. Klaior zřejmě nebyl nervózní, ale vlastně nevím. Den ubíhal velmi rychle a večer potom proběhl obřad. Po něm následovalo tajemné rvní poznání. A tak byl náš svazek požehnán.
.
28. července 1999
Moc si ze včerejška nepamatuji, vím jen, že mi láhev kvasného moku nebyla cizí. Oblékla jsem si rudé šaty, na znamení toho, že jsem se stala ženou. Doufám jen, že bude náš svazek šťastný.
.
13. srpna 1999
Probudil mě úder. Přesněji řečeno facka, která přístála na mé tváři. Poté si Klaior sunda pás a začal mě bít. Přestal, až když mi z ran tekla krev. Takhle to pokračuje už druhý týden. Nedařil se mu lov a vinil z toho mě.
Moje jídlo mu nechutnalo, rozkopával srovnané peřiny a stále mě bil. Několikrát jsem se ho ptala, proč mi takhle ubližuje, ale vždy se jen zlověstně smál.
.
17. srpna 1999
Modřin a stop po bití si už všimla i Ghází a moje matka. Obě mi domlouvaly, abych náčelníkovi sdělila, že mě Klaior týrá. Naléhaly na mě, ale já nemohla. Zabil by mě...
.
19. srpna 1999
Ghází si dnes odchytila Klaiora a vyčinila mu. On naslouchal se sklopenou hlavou a vypadal, že je mu to vážně líto, ale byla to jen přetvářka. Jakmile přišel do chatrče, bouchl mě: Prý od cesty.
.
20. srpna 1999
Něco málo po půlnoci jsem v chatrči uslyšela nějaký hluk a hlasy. Někdo mi zacpal ústa a svázal ruce a nohy.
Ucítila jsem surové údery po celém mém těle. Kopání do nohou, hlavy i hrudníku bylo nesnesitelně bolestivé a kruté. Cítila jsem stékat po obličeji horké pramínky krve. Myslela jsem, že udeřila moje poslední hodinka...
Najednou se ve dveřích objevily pochodně a do chatrče vtrhli moji zachránci, kteří okamžitě útočníky odvlekli pryč, k ohni, kde je za pár okamžiků popravili. Náčelník se na mě zlobil, že jsem mu to neřekla, ale byl rád, že to dobře dopadlo.
.
30. listopadu 2007
Několik měsíců po útoku jsem se dozvěděla , že nebýt Ghází, byla bych dávno mrtvá. Zaslechla totiž mladíky, jak plánují útok a začala jednat. Právě jí dodnes vděčím za to, že jsem přežila svůj soudný den.

Mým čtenářům

17. prosince 2014 v 19:04
Drazí čtenáři,
jsem moc ráda, že navštěvujete a čtete můj blog, na kterém se seberealizuji už 10 měsíců.
Jelikož je sice hezké psát jen tak myšlenky, ale už mi to nestačí, chystám od ledna několik, nazvěme to pořadů:
1. Hostování- sice mám spousty myšlenek, ale nikdo není dokonalý, proto mi čas od času budou přispívat na stránku i jiní autoři.
2. Historické nálety- Půjde o podobné články jako v případě článku "Historický nálet aneb jak to bylo s Husem". Proto pokud by vás napadla historická údálost ke zpracování, dejte mi vědět.
3. Slovník prázdných slov- další z projektů, který jsem naťukla, budu se teda ze všech sil snažit ho dokončit.
4. Abeceda- je prozatím posledním plánovaným projektem. Tyto články budou vycházet 1-2x do týdne a půjdou podle abecedy. Uvidíte sami.
Slibuji, že do února dokončím i slibovaný "Srpen 2013"! :D
Přeji vám příjemné čtení ;)
*Lili*

Kde Slunce nemá koho hřát

14. prosince 2014 v 13:26
Je tu klid. Takový klid, že mi pomalu proniká do celého těla a zahryzává se mi až kamsi hluboko do morku kostí. Jen tíživé ticho, které nikdy nevěstí nic dobrého a tváří se, že každou chvíli udeří, přerušuje několik vysokých hlásků, patřících ptáčkům, kterým je jedno, že tady se otvírá brána do věčnosti.
Překvapuje mě, že sem nikdo zatím nepřišel, ač má spousta lidí čas, žijí si ve svém světě každodenní rutiny a na svět, kde se čas zastavil ani nepomyslí. Brzy bude večer a tma a z tohoto malého kousku nic se stane samostatné město s tisíci očí, střežícich jeho věčný klid.
Spousta lidí má z tohoto místa strach, necítí se tu dobře a snaží se nezdržovat se tu déle, než je nutné. Nechápu je. Nechápu, proč si tak jako já nedokáží vychutnat, že tady slunce hřeje jen pro ně, že sem na ně nikdo nemůže, že tady jednou budou doma.
Z myšlenek mě vytrhne až kostelní zvon, nahlas si prozpěvující svou hlubokou, vážnou, tesknou píseň beze slov. Také jednou bude zpívat za mě, ale to ho už neuslyším, nebudu si moci vychutnat ten nádherný hlas, vrývající se mi až do srdce. Musím si uchovat vzpomínku na to, jak nádherně to všechno vypadá a zní. Takhle dohromady je to kouzelné. Ožívá něco, co je jindy obyčejnému smrtelníkovi skryto, něco, co je nám umožněno vidět a zažít až po smrti, něco co není z tohoto světa.
Ucítím všude kolem sebe chladnoucí mramor, už je dost pozdě, měla bych jít, ale nechci přerušit tuhle chvilku, jelikož vím skoro jistě, že se už nikdy nebude opakovat. Nicméně, pud sebezáchovy začne působit, jakmile mě ovine další vlna mramorového dechu.
Odcházím v zamyšlení, myslím, že toho je hodně, co ještě nevím, a možná se nedovím, že je spousta věcí, co mi na věčnost zůstane skryta. Co ale vím, je, že se sem zase musím brzy vrátit. Slibuji.
*Lili*

Neděkuji, neprosím

11. prosince 2014 v 21:25
"Slovník prázdných slov"
Dnes a denně narážím na slova, či fráze, které lidé běžně používají, ale dnes už vlastně jen jako rutinu. Tato slova dříve měla hlubší význam, ale dnes? Budu tedy tato slova průběžně hledat a pokusím se je znovu uvést na pravou míru, vždyť čeština je přece tak krásná....
Pvní dvě slova, která bych ráda uvedla jsou "Děkuji" a "Prosím".
Dnes jsem přijel do Prahy. Jsem tu poprvé v životě a musím přiznat, že mě "Matka měst" skutečně učarovala. Nečkal jsem, že tu budou i španělské restaurace, ale když jsem spatřil v ulici za Karlovým mostem hned tři, a ve všech byli číšníci, kteří mluvili plynně španělsky, připadal jsem si, jako bych se vrátil domů.
Přijel jsem za svou starou přítelkyní, Karin, se kterou jsem se potkal na dovolené v Paříži. Za nedlouho jsem našel její dům. Měla obrovskou radost, že mě vidí. Po několika hodinách povídání mi oznámila, že pro mě má překvapení, ale až na večer. Byl jsem moc zvědavý, co vymyslela. Asi v 8 večer pro nás přijel taxík a odvezl nás do jakési restaurace jménem Café Imperial.
Měli jsme rezervovaný stolek, a hned nás k němu zavedli. Byl jsem unešený z interiéru restaurace, v níž jsem si připadal jako v jiném století.
Servírka nám přinesla jídelníčky s velmi milým úsměvem. Karin jí poděkoval a úsměv oplatila.
Vybrali jsme si víno a jakousi rybí specialitu. Když nám servírka jídlo donesla, Karin jí opět poděkovala. "Doneste nám ještě jednu lahev vína," řekl jsem jí příkře. Servírka chvilku překvapeně koukala, ale záhy odcupitala, aby vyhověla mému přání. Ani tentokrát na sebe Karinino úsměvavé poděkování nenechalo čekat. Kroutil jsem nad tím nechápavě hlavou.
O pár hodin později jsme se procházeli ruku v ruce noční Prahou. Cítil jsem mezi námi určité napětí, už od okamžiku, co jsme vyšli z restaurace, a věděl, že má Karin něco důležitého na srdci.
Po další půl hodině, kdy jsme šli mlčky městem mi povolily nervy a zeptal jsem se Karin, co se vlastně stalo.
Nervózně přešlápla z nohy na nohu. Moc se jí do toho nechtělo. "Víš, Tome," začala,"myslím, že ses dnes choval velice nezdvořile, ba co víc, velmi nevhodně, a přitom se ta slečna tak snažila, aby byl náš večer perfektní.... " Zamrkal jsem. "Jak nezdvořile?" "Copak ti nic neříkají slovíčka 'Prosím' a 'Děkuji' ?" Okamžitě mi došlo, kam míří. "Jistě, že říkají, ale u nás se v restauracích prostě nepoužívají. Proč bych měl děkovat za jejich práci? Za jejich povinnost?" Karin jen smutně zavrtěla hlavou. "Protože je to slušnost," špitla nakonec.
Od mala je nám vštěpováno, abychom prosili, když něco chceme a děkovali, když je nám něco dáno, či nabízeno.

Každý si někdy položí otázku "Proč?" Ano, sice je povinností, například, servírky nás obsloužit, ale to malé "Prosím" nebo "Děkuji" je slušné nosit a nezapomínat. Někdy totiž může i takovéhle maličké slovíčko udělat někomu druhému radost nebo mu dát alespoň pocit, že si jeho práce skutečně vážíme.

Podzimní dny

10. prosince 2014 v 23:42
Les plný stromů, ze kterých někdo serval listí, jenž se teprve před pár dny začalo oblékat do duhy, působí opuštěně a smutně. Vypadá jako tisíce vdov, truchlících nad hroby svých dětí, a mně je z toho do pláče, měla bych odejít, jenže ten obraz, který se mi naskýtá, je až moc poutavý. Zcela mě pohltil, takže ani nevnímám studený severák, snažící se mi dostat na kůži a vzít mi všechno mé teplo. To on je ten vrah umění, na němž si podzim dával tak záležet.
Stojím v hromádce rzi z modřínu. Usměju se: vypadá to jako by mi kolem bot běhala smečka huňatých lišek. Shrnu si z čela vlasy, co se mi uvolnily ze sponky, a zároveň si z nich vypletu zatoulaný lístek z blízké lípy. Sevřu ho v dlani tak silně, že z něho zbyde jen hromádka střípků, které pak nechám odnést větrem. Chudák list.
Náhle mě přepadne nová vlna stesku. Začnu totiž o těchto smutných podzimních dnech přemýšlet jako o lidském životě. Bude takhle vypadat i můj podzim? Také ze mě bude postupně vyprchávat život jako ze stromů? Otřesu se. Nechci na to myslet. Ne teď.
Za nedlouho přijde zima, která bude nejspíš ještě krutějšía smutnější, než tenhle, alespoň ze začátku veselý a barevný podzim. Nemám ráda ani jedno z těchto období. Sice miluji déšť, a to, jak mi stéká po tvářích a smývá ze mě všechny starosti světa, ale za cenu, že uvidím přírodu umírat, mi to nestojí, to se ho raději na dobro vzdám.
Naposledy se nadechnu chladného lesního vzduchu, a ponořena do myšlenek se vydám domů. Les se za mnou zavře. Konečně z něho zmizel i poslední vetřelec a on se tak může pohroužit do dlouhého, sladkého, ničím nerušeného spánku.

Když otevřu dveře

7. prosince 2014 v 22:09
Vím, že je přede mnou náročný den. Rádá bych si dnes přispala, ale svědomí mě nutí poslechnout budík, který už dobrých deset minut pípá. Neochotně se zvedám a odkráčím do sprchy, kde nechám proud horké vody, aby ze mě smyl poslední zbytky únavy. V koupelně mě zastihne mamka a se slovy, že jsme nevyhráli vodárnu, mi zastaví vodu. Takové řeči po ránu skutečně miluju!
Než odejdu do školy musím udělat spoustu důležitých, tedy alespoň z mého pohledu, věcí. Ze všeho nejdříve jdu do pokoje a vzbudím bratra, který se ani neobtěžuje nastavit si budík, fénem. Mám až škodolibou radost z toho, že jsem ho vyrušila ze spánku. Další věcí, kterou musím bezpodmínečně udělat je make-up a výběr oblečení. Netrvá mi to nijak dlouho, protože v tom už mám grif.
Cestou do kuchyně se potkám s rozespalým bratrem, který mi na pozdrav místo odpovědi jen něco zavrčí, přičemž tuším, že to nebylo nic lichotivého. V kuchyni voní jahodový čaj a bábovka, kterou jsem včera upekla. U lednice sedí ve stoličce sestra a vesele si povídá. Když mě spatří, věnuje mi zářivý úsměv a sladký pozdrav "Ahoj Ení", a začne tleskat svýma maličkýma ručičkama. S úsměvem zasednu ke stolu a nasnídám se. Po očku sleduju hodiny, abych nepřišla pozdě na autobus, a podle očekávání opět nestíhám.
Rychle opláchnu nádobí, dám sestřičce pusu a spěchám si pro věci. Naposledy zkouknu svůj obraz v zrcadle a s úsudkem, že lepší už to nebude, opustím byt. Beru schody po třech, takže za chvilku jsem dole a vyrovnala jsem čas, který mi scházel. Když otevřu dveře ven, zafouká mi do tváře a já si přitáhnu bundu blíž k tělu. S úsměvem pohodím hlavou: To mi ten dnešek pěkně začíná....

Skála sebevrahů

5. prosince 2014 v 23:33
Lili:
Naposledy jsem se rozhlédla okolo sebe. Neviděla jsem nic, než tmu: zlou a ničivou, ale zároveň tak uklidňující a milosrdně shovívavou. Kdesi hluboko pode mnou zuřila řeka svým mocným proudem a ledovou vodou narážela na kamenité břehy dopřávajíc jim sprchu sladké zpěněné horské vody. Zavřela jsem oči a pokoušela si představit, jaké to asi bude, až dopadnu hluboko do té ledové vody, a než se dostanu na hladinu, zavře se nade mnou a já s ni navždycky splynu. Nebo jaké to bude, když dopadnu na skaliska....
Neměla jsem jinou možnost než se vrhnout z téhle skály, jež se majestátně vypínala na Údolím klidu. Jak příznačné jméno, pomyslela jsem si.
Už jsem se rozhodla. Nechala jsem doma rodičům dopis, který jsem napsala už před pár týdny, když jsem se dozvěděla o své nemoci: leukémii.
Otevřela jsem oči a napnula sluch. Něco bylo jinak. A pak mi to došlo, vítr, který se ještě před pár okamžiky choval jako bláznivý kadeřník a cuchal mi moje havraní vlasy, najednou ustal, jakoby věděl, k čemu se chystám, jakoby mě litoval, jakoby se stal mou součástí. Zasmála jsem se své vlastní pošetilosti, nikdo nestojí o holku, která zanedlouho zemře, sama to víš!
Pomalu jsem se otočila a šla od okraje skály. Udělám jen pár kroků: jeden.... dva.... tři.... stát!
Nasála jsem nosem svěží večerní vzduch, v němž byly ještě cítit stopy po odpoledním dešti. Mezi mraky se prodral měsíc, jakoby mi chtěl posvítit na cestu.
Otočila jsem se a rozběhla. Čím blíže jsem byla kraji, tím větší bylo moje odhodlání dokončit to, co jsem začala. Pak jsem zavřela oči a odrazila se. Těšila jsem se na pocit, kdy budu volná a poletím konci střemhlav, jako dravec, útočící na svou kořist.
Náhle jsem pocítila silné škubnutí v levé ruce, pak prudké trhnutí dozadu a nakonec silné sevření. Myslela jsem, že jsem umřela, pak jsem si ale uvědomila, že mě někdo zachránil a teď mě k sobě tiskne, jako starostlivá matka své dítě.
Otevřela jsem oči a zamžourala na svého zachránce. Byl to Adam. Zalapala jsem po dechu, Adam byl poslední člověk, kterého bych tu čekala.
Podíval se mi zkoumavě hluboko do očí a pak ještě hlouběji. Stále mě svíral v náručí, tak pěvně, jakoby mě už nikdy nechtěl pustit. V jeho očích jsem viděla rychle se střídající emoce: nejprve hněv, pak starost a nakonec lásku, nekonečnou lásku.
Když konečně promluvil, chvěl se mu hlas. "Ty jsi mi dala, ty moje malé, hloupé kuře, slíbil jsem ti přece, že spolu všechno zvládneme!"
Po tvářích mi začaly stékat slzy. Ucítila jsem jeho hebké měkké rty na svých. Políbili jsme se....
"Miluji tě," pošeptala jsem mu, vítr ta slova vzal a kvapně je odnášel do noční tmy.....
.
Adam:
Přišel jsem k Lili domů. Bylo něco málo okolo jedenácté večer, ale to mi bylo jedno. Už od rána jsem měl neblahé tušení, že se k něčemu schyluje. Ve vzduchu jsem cítil napětí. Ticho před bouří, říkal jsem si a vrtěl hlavou. Teď mi ale všechno docvaklo. Všechno do sebe tak krásně zapadalo: ty pohledy, kterými mě Lili častovala, slova, jež měla na srdci, ale jakoby se je bála vyslovit a neustálý smutek v jejích očích. Pak náhle jakoby všechno ustalo. Dnes ráno vypadala klidně a mluvila dospěle, mnohem dospěleji, než kdy dříve, skoro jsem ji nepoznával.
Ve čtyři odpoledne jsme se loučili, bylo to zvláštní, jako by to mělo být naposled. Vypadl jsem se na řeku rybařit a přemýšlel jsem. Pak mi vše zapadlo! To loučení bylo poslední! Lili se chystá ke strašnému činu a já jí to musím překazit!
Doteď jsem nepochopil, proč to chce udělat. Před několika týdny se dozvěděla, že má leukémii, což je rakovina krve, ale má šanci s ní bojovat a zvítězit, ovšem za cenu toho, že jí vypadají vlasy a zhubne. Šance však byla, aspoň podle Lili, příliš malá. "Deset procent? Co to je? Nic!" řekla tehdy, když mi tuto novinu celá zničená přišla oznámit. Byl jsem však odhodlaný, že ji v tom nenechám, tak jsem jí slíbil, že to spolu zvládneme, všechno...
Když jsem teď vtrhl do domu, kde bydlela Lili s rodiči, pohled mi zavadil o jasně bílou obálku na stole, nadepsanou úhledným rukopisem černým inkoustem. Sevřelo se mi srdce. Tohle, byl dopis od Lili, její písmo bych poznal všude, ale nebyl to ledajaký dopis, moje obavy se tímto naplnily, byl to dopis na rozloučenou. Zatmělo se mi před očima a musel jsem si sednout.
Kam mohla jít,, vířilo mi teď hlavou a úporně jsem přemýšlel. Napadala mě spousta míst, ale jedno mi v mysli vyvstávalo ze všech nejvíc: Skála sebevrahů! Bylo to Liliino oblíbené místo. Často jsme tam spolu chodili, ale v posledních týdnech Lili často chodívala až k okraji a zasněně se dívala dolů.
Nemohla být pryč dlouho, její rodiče opustili dům teprve před půl hodinou, a to tu ještě musela být. Rozběhl jsem se. V hlavě jsem teď měl jedinou myšlenku: Zastavit Lili!
Ani nevím jak, ale najednou jsem byl na vrcholku skály, a pak jsem ji uviděl. Viděl jsem jak se otáčí a odchází od okraje a na chvilku jsem si pomyslel, že si vše rozmyslela a vrátí se domů,
pak jsem si ale uvědomil, že je dost cílevědomá a zřejmě se chce rozběhnout. Neměl jsem času na zbyt. Pomalu se začala rozbíhat a krajinu osvítil měsíc. V jiné situaci by to bylo jistě romantické, ale teď šlo o život. Jako omráčený jsem sledoval, jak se zkracovala vzdálenost mezi Lili a krajem skály, pak se odrazila a skočila. V zápětí jsem byl u ní, chytl jí za ruku a než se stihla vzpamatovat, držel jsem ji v náručí.
Začal mě popadat vztek, ale pak jsem si uvědomil, že je nešťastná. Konečně otevřela oči a já se jí do nich zadíval. Viděl jsem překvapení v její tváři a nakonec úlevu. Měl jsem na krajíčku, ale nechtěl jsem před ní plakat. Musel jsem se uklidnit, až pak jsem se odvážil promluvit. Nepřirozeně se mi třásl hlas. "Ty jsi mi dala, ty moje malé, hloupé kuře, slíbil jsem ti přece, že spolu všechno zvládneme!"
Lili kývla a rozplakala se. Pak jsem ji jemně políbil na rty. Skoro nezřetelně zašeptala "Miluji tě," avšak, já to věděl a cítil.
V tomto okamžiku jsme si dali slib, jehož svědkem byla jen nekonečná tma a měsíc, který se na nás shora vědoucně usmíval.

Nádraží

3. prosince 2014 v 21:00 | Lili
Lavičky na jindy přelidněném vlakovém nádraží zejí prázdnotou. Povzdechnu si a podívám se na odjezdovou tabuli, kde se právě přetáčejí čísla a písmena. Je to ale stále to samé: Všechno zrušeno! Zamyšleně vyfouknu obláček páry a poposednu si na svém místě, kde už několik hodin téměř nehybně sedím.
Připravená ponořit se znovu do svého myšlenkového tranzu, se přistihnu, že si říkám, jak jsem se tu vlastně vzala? Co tu dělám? Jak je možné, že tu jen sedím s rukama v klíně a nechávám si utíkat svůj drahocenný čas? Čas, který mi jednou jistě bude chybět.
Za všechno vlastně může On. Prostě On. Praštila bych se za to, že jsem mohla být tak naivní a myslet si, že se můj život změní, pokud mu budu důvěřovat. Ale jen s ním jsem měla pocit, že jsem sama sebou, poprvé v životě na mně někomu záleželo, poprvé v životě jsem byla šťastná. Mělo mi dojít, že to je jen hra, že mu nejde o mě, ale o sebe, že si jen chce dokázat, jak je skvělý a jak dostane všechno, co chce. Musela jsem od něho pryč, jenže mi nedošlo, že nemám nic, že jsem postupně ztatila i samu sebe.
Schovám si obličej do dlaní a tiše vzlykám. Nepláču. Všechny slzy jsem už dávno vyplýtvala. Ani si nevšimnu blížících se kroků, které důverně znám a slýchám už od dětství. Najednou je přede mnou a drží mě za ruce: Moje babička. Chci jí všechno vysvětlit, ale zavrtí hlavou ještě než stačím otevřít pusu. "Nic mi nemusíš vysvětlovat, všechno vím." Pak se dlouze obejmeme jako když jsem byla malá. Pohlédneme si do očí: "Je čas jet domů zlatíčko, vždyť jsou Vánoce."

Snová devítka

2. prosince 2014 v 20:47
Jak už to v životě bývá, člověk musí překonat spousty překážek, aby konečně dosáhl odměny. Do deníčku jsem si kdysi napsala: Byl mi do cesty poražen strom, který rostl tisíce let- těžko ho obejít, lepší ho přelézt, avšak bude to náročné. Byla to celkem trefně použitá metafora. Nikdy jsem úplně nepočítala s tím, že se mi opravdu povede překonat překážky a dostat se k vytouženému cíli, ale stalo se.
Devátá třída: Můj poslední rok na škole, kam jsem přišla a téměř do konce zůstala jako cizinka: novicka, která nezapadá....
Neměla jsem téměř žádné sebevědomí, a to, které jsem měla, bylo ukryto tak hluboko v mém nitru, že jsem na ně nedosáhla. To je smutná pravda. Když se na to dívám dnes, zpětně, vůbec se nepoznávám.
Prvním krokem k tomu, abych se dostala k patě pomyslných schodů slávy byla olympiáda z ČJ, kterou jsem vyhrála!
Pak to šlo dál jako po másle ve stejném duchu: 1. místo v olympiádě z Dějepisu, následně druhé místo v okresním kole. 2. místo v biologické olypiádě, 1. místo v recitaci, to samé místo v okresním kole..... V průběhu roku i moderování poháru starosty města a prjev na posledním zvonění. Úspěchy všude, ikdyž vlastně dodnes netuším proč. Největším úspěchem roku bylo přijetí na obě školy, kam jsem se hlásila.
Špatné vztahy ve třídě šlo do kytek a konečně se vyjasnilo. Začali jsme se všichni bavit a nakonec jsme neměli to srdce se spolu rozloučit, možná to bylo tím, že jsme dospěli, možná tím, že jsme ve skrytu duše věděli, že už se nikdy neuvidíme pohromadě. Tak jsme dochodili devítku a rozprchli se. Většinu spolužáků vídám a máme si co říct, naštěstí.
Je pravda, že tou dobou jsem byla ještě dítě, které nezajímá nic jiného než to, jak udělat radost rodičům, netušila jsem, že se to do dvou měsíců změní, všechno, od základů. Jedna věta: Srpen 2013! :)
Slibuji, že se k němu už velmi brzy propracuji :)
*Lili*

Ano nebo ne?

1. prosince 2014 v 20:54
Čtenáři, moc se prosím nezamýšlej nad prvním odstavcem, možná sem úplně nepatří, ale bylo mi líto ho sem nedat….
Velmi často dospěje život člověka do okamžiku, kdy si dotyčný řekne: Dost! Ne! Už nikdy víc! Bohužel zřídkakdy mu toto jeho předsevzetí vyjde. Spíše naopak.
Čím dál častěji se pak v životě stává, že se nám některé zážitky opakují. Ne vždy jsou ale stejné. Záleží také na věku, ale i na naladění člověka a na jeho postupné schopnosti se smiřovat s věcmi takovými, jaké jsou. Dejme si malý příklad: První letošní sníh….
Kdybych se jako malá probrala a zjistila, že zima nadělila světu přes noc sněhovou čepici, běžela bych k oknu, otevřela ho a uplácala si ze sněhu, napadaného na parapet pořádnou kouli, kterou bych pak ohrožovala ostatní členy rodiny. Tahle bílá tající hmota by mi vmetla úsměv do tváře a rozsvítila oči, ale to bylo, když jsem byla malá.
Když se dnes probudím a zjistím, že sněžilo, první co udělám je, že vyskočím z postele a jdu se podívat k oknu a na teploměr jak moc je to zlé. Pak obvykle začnu nadávat, jak nesnáším zimu, a že už chci jaro, podzim a déšť. Na sníh raději nesahám, protože je mokrý a studí, co kdybych náhodou byla z cukru a rozpustila se? Venku pak schválně šoupu nohama ve sněhové břečce a zpod teplé zimní čepice se dívám, jak to stříká kolem. Většinou jsem pak celá špinavá a mokrá, ale co? Je přece zima!
Jednou, až budu dospělá, tak zimu asi také nebudu mít moc ráda, protože každý nový sníh bude znamenat prohazování chodníčku před domem, ale také čištění auta. Brrrr!
Už nikdy nechci čistit auto, jenže zima přijde za další rok znovu a s ní nejspíš i další sníh….
Takhle je to i s jinými věcmi. Například si lidé řeknou, že už nikdy nebudou pít. A druhý den?
Někdo jim zavolá, že je oslava a předsevzetí je to tam. Pak je to jen na nich, jestli usoudí, že jim to stojí za to nebo dodrží co si právě řekli.