Kde Slunce nemá koho hřát

14. prosince 2014 v 13:26
Je tu klid. Takový klid, že mi pomalu proniká do celého těla a zahryzává se mi až kamsi hluboko do morku kostí. Jen tíživé ticho, které nikdy nevěstí nic dobrého a tváří se, že každou chvíli udeří, přerušuje několik vysokých hlásků, patřících ptáčkům, kterým je jedno, že tady se otvírá brána do věčnosti.
Překvapuje mě, že sem nikdo zatím nepřišel, ač má spousta lidí čas, žijí si ve svém světě každodenní rutiny a na svět, kde se čas zastavil ani nepomyslí. Brzy bude večer a tma a z tohoto malého kousku nic se stane samostatné město s tisíci očí, střežícich jeho věčný klid.
Spousta lidí má z tohoto místa strach, necítí se tu dobře a snaží se nezdržovat se tu déle, než je nutné. Nechápu je. Nechápu, proč si tak jako já nedokáží vychutnat, že tady slunce hřeje jen pro ně, že sem na ně nikdo nemůže, že tady jednou budou doma.
Z myšlenek mě vytrhne až kostelní zvon, nahlas si prozpěvující svou hlubokou, vážnou, tesknou píseň beze slov. Také jednou bude zpívat za mě, ale to ho už neuslyším, nebudu si moci vychutnat ten nádherný hlas, vrývající se mi až do srdce. Musím si uchovat vzpomínku na to, jak nádherně to všechno vypadá a zní. Takhle dohromady je to kouzelné. Ožívá něco, co je jindy obyčejnému smrtelníkovi skryto, něco, co je nám umožněno vidět a zažít až po smrti, něco co není z tohoto světa.
Ucítím všude kolem sebe chladnoucí mramor, už je dost pozdě, měla bych jít, ale nechci přerušit tuhle chvilku, jelikož vím skoro jistě, že se už nikdy nebude opakovat. Nicméně, pud sebezáchovy začne působit, jakmile mě ovine další vlna mramorového dechu.
Odcházím v zamyšlení, myslím, že toho je hodně, co ještě nevím, a možná se nedovím, že je spousta věcí, co mi na věčnost zůstane skryta. Co ale vím, je, že se sem zase musím brzy vrátit. Slibuji.
*Lili*
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama