Nádraží

3. prosince 2014 v 21:00 | Lili
Lavičky na jindy přelidněném vlakovém nádraží zejí prázdnotou. Povzdechnu si a podívám se na odjezdovou tabuli, kde se právě přetáčejí čísla a písmena. Je to ale stále to samé: Všechno zrušeno! Zamyšleně vyfouknu obláček páry a poposednu si na svém místě, kde už několik hodin téměř nehybně sedím.
Připravená ponořit se znovu do svého myšlenkového tranzu, se přistihnu, že si říkám, jak jsem se tu vlastně vzala? Co tu dělám? Jak je možné, že tu jen sedím s rukama v klíně a nechávám si utíkat svůj drahocenný čas? Čas, který mi jednou jistě bude chybět.
Za všechno vlastně může On. Prostě On. Praštila bych se za to, že jsem mohla být tak naivní a myslet si, že se můj život změní, pokud mu budu důvěřovat. Ale jen s ním jsem měla pocit, že jsem sama sebou, poprvé v životě na mně někomu záleželo, poprvé v životě jsem byla šťastná. Mělo mi dojít, že to je jen hra, že mu nejde o mě, ale o sebe, že si jen chce dokázat, jak je skvělý a jak dostane všechno, co chce. Musela jsem od něho pryč, jenže mi nedošlo, že nemám nic, že jsem postupně ztatila i samu sebe.
Schovám si obličej do dlaní a tiše vzlykám. Nepláču. Všechny slzy jsem už dávno vyplýtvala. Ani si nevšimnu blížících se kroků, které důverně znám a slýchám už od dětství. Najednou je přede mnou a drží mě za ruce: Moje babička. Chci jí všechno vysvětlit, ale zavrtí hlavou ještě než stačím otevřít pusu. "Nic mi nemusíš vysvětlovat, všechno vím." Pak se dlouze obejmeme jako když jsem byla malá. Pohlédneme si do očí: "Je čas jet domů zlatíčko, vždyť jsou Vánoce."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama