Leden 2015

Zákoutí fantazie

28. ledna 2015 v 10:28 | Lili
Najednou tam byl. Stál proti mně ve světle jakéhosi pomyslného reflektoru a všude okolo byla tma. Pomalu a opatrně jsem si ho prohlížela. Byl to skutečně on..... Stačil jediný pohled do jeho hlubokých tmavých očí a celým tělem mi projela vlna vzrušení. Potichu pokýval hlavou a sklonil ji.
Sbírala jsem odvahu se k němu přiblížit, trvalo to, ale nakonec jsem přeci jen natáhla ruku a pohladila ho po hlavě, a jela rukou dolů až k nozdrám. Zatřásl se a tiše, skoro neslyšně zaržál, jak známý a důvěrný to byl tón.
Už jsem to nemohla vydržet, vyhoupla jsem se svému koni na hřbet a pobídla ho do cvalu. Reflektor zmizel a přišel den, octli jsme se na nekonečné louce.
Vítr mi cuchal vlasy a já byla po dlouhém čase prázdna opět šťastná a plná pocitů, jenž mi už dlouho chyběly. V pozadí hrála tichá hudba, úplně v dálce...
Najednou se odněkud shora ozvalo dlouhé, hlasité zahvízdání a smích. Kůň se lekl, vzepjal se na zadních a pak se zastavil.
Otevřela jsem oči a rozhlédla se po okolí, pozorovalo mě nekolik párů očí, některé pobaveně, některé pohoršeně. Hledala jsem pomoc u svého koně, ale ten mlčel. Stál vedle kamene, kde svítil na displayi nápis: Vhoďte 10 Káčé....

Výrazy plyšového medvídka

24. ledna 2015 v 19:25 | Lili
Malýma korálkovýma očima se dívám do růžového pokoje se zdmi plnými květin, motýlů a zvířat.
Moje malá maminka mě pohodila na postel a běžela na zahradu hrát si se svým novým štěnětem.
Mrzí mě, že tam nejsem s ní a nemůžu se přidat k jejímu smíchu, který je slyšet do širého okolí. Jsem smutný, i když to tak vlastně nevypadá. Víte, v továrně, kde mě vyrobili, mi přišili trochu přihlouplý výraz a kulatý úsměv, avšak, zapomněli na to, že i plyšový méďa může cítit něco jiného než radost.
Se svojí maminkou trávím čas už od jejího narození. Od chvíle, kdy přišla na tento svět jsem ležel u její hlavy nebo v jejím objetí. Jsem jí stále na blízku, když se potřebuje někomu vypovídat, vyplakat nebo se jen pomazlit.
Pociťuji neskutečnou radost, když si mě vezme do náruče a přitulí ke své heboučké, věčně červené tvářičce. Pak je výraz mé nitkové pusinky skutečně ten pravý, jenže teď?
Kdybych to svedl, svěsil bych koutky a asi bych i plakal. Stýská se mi, moc se mi stýská......
Dokážu být ale i naštvaný a uražený, například, když ze mě udělá při hře s panenkami nelidské monstrum, sváže mě, a pak nechá jejich zachránce vojáčky, aby do mě bodali zbraněmi ostřejšími než vidlička. Chápu samozřejmě hru, ale kdyby mě pak třeba trochu pomazlila, aby mi to nebylo líto... Jenže to ne, vezme panenky a vojáčky a jde slavit svatbu, zatímco mě pohodí do prachu pod postel, odkud mě třeba za týden vyloví její maminka... Nevím jak bych se tvářil, umět to, asi bych se mračil nebo se tvářil nijak, aby jí to mrzelo.
Do pokoje mojí maminky vtrhl její rozdivočelý bratr, strhl z postele přehoz, na němž jsem až dosud ležel a s křikem ho odtáhl kamsi do domu. Znovu jsem skončil v prachu a šeru pod postelí a bylo mi do breku.
Medvídek zaslechl ťapkání po podlaze a za chvilku zahlédl čumák čmuchající u země. Ostré psí zuby se zaryly hluboko do jeho plšového těla a rozpůlily ho. Žalostný výkřik jeho maminky bylo to poslední, co na tomto světě zaslechl. A ten, kdo by se díval opravdu pozorně by viděl, jak z medvědího oka skápla na podlahu maličká slza....

Změna je cesta k životu

15. ledna 2015 v 0:26 | Lili
Věnováno nejlepšímu příteli: Prosím nikdy se nesnaž zbořit tu zeď, kterou jsme spolu postavili, nikdy nevíš, jestli nebudeme ve stavbě pokračovat....
Jednoho dne se ve vašem životě objeví člověk, který vás změní. Pokud jste do té doby mysleli, že máte skutečný život, zjistíte jak moc jste se pletli. Vaše zájmy, koníčky, záliby, kamarádi, to vše jde nyní stranou a je to najednou tak nepodstatné jako umírající květina na tulipánovém poli. Víte, je to až děsivé, ale je to skutečně tak a je jedno, zda se změníte k lepšímu nebo k horšímu, ale vše se během několika málo okamžiků obrátí úplně naruby, aniž byste s tím mohli vůbec něco dělat. Ten člověk může přijít náhle jako letní bouřka a stejně tak rychle i odejít, také ale může po vašem boku zůstat po celý život. Mění se nejen vše okolo vás, ale mění se i vše ve vašem nitru, a když se na vše díváte zpětně, ani se nepoznáváte. A pak je to jako když utne a vy jste zaskočeni ještě více, jelikož jste vrženi do světa zcela odlišní a často nevíte jak se chovat. Zmizí-li však osoba, jež vás změnila k lepšímu, z vašeho života, nesnažte se dostat zpět, tam kde jste byli, než vás našla. Dostali jste se s její pomocí na cestu, na kterou byste jinak nikdy nedošli, kterou byste míjeli nebo by byla tak daleko, že by neexistovala možnost, že ji sami nenajdete... Nesnažte se po té cestě couvat, i za cenu toho, že byste po ní měli kráčet sami... A buďte vděční, že na ní jste, že jste poznali onu osobu, byť třeba jen na krátko, že jste se změnili a změnilo se vše okolo vás, že jste začli žít.... *Lili*

Křižovatka osudu

9. ledna 2015 v 21:11
To všechno okolo mě bylo jako ve zlém snu. Octla jsem se uprostřed křižovatky, z níž někdo ukradl směrovky, jako by už předem tušil, že se tu objevím, zmatená, nerozhodná a plná smíšených pocitů.
Že by tohle bylo dno? Ale proč? Vůbec se mi nelíbilo, že jsem já, generál, měla teď vést svoji armádu někam a nevědět ani kam. Zatímco spojenci se snažili překročit vzdálené hory, čas rozhodování se pomalu chýlil ke konci a já musela určit směr.
Každý by v tomto okamžiku poslechl dva své největší rádce: srdce a rozum. Proto jsem se také rozhodla požádat je o radu. K mojí smůle oba mlčeli, zřejmě byli v tuto chvíli na dovolené nebo se, se zlým úmyslem, spojili se zlodějem směrovky, což byla ta horší z možností, ovšem na tom vlastně nezáleželo, rozhodli se mě v tom nechat samotnou.
A tak jsem se otáčela stále dokola a snažila se rozhodnout, kam se vydám, najít tak alespoň jeden záchytný bod, podle kterého se řídit, jenže nikde v okolí nebylo nic, jen holá, bohapustá pláň a čtyři potkávající se dlážděné cesty, na nichž se dělo moje hoře.
Uslyšela jsem řítící se kroky a za chvíli už u mě stál posel se zprávou, že jejich, spojenecká, armáda překročila hory a táboří pod nimi a chci-li vezme mě tam.Obrovská úleva a vděk se mi rozlili po celé mysli. Tento, vcelku bezvýznamný člověk právě spasil osud mojí armády.
Možná jsem se ale trochu zmýlila, protože na prvním rozcestí, které jsme potkali se naše cesty rozdělily, ale já konečně našla svůj směr, směr k němuž nepotřebuji vidět ceduli, jelikož kdesi hluboko v nitru vím, že je správný, směr, kterým povedu svou armádu do dalších bitev, směr, který mi ukázal bývalý spojenec, na něhož nezapomenu, protože mi i přes spory dokázal být v těžkých časech oporou.
*Lili*