Křižovatka osudu

9. ledna 2015 v 21:11
To všechno okolo mě bylo jako ve zlém snu. Octla jsem se uprostřed křižovatky, z níž někdo ukradl směrovky, jako by už předem tušil, že se tu objevím, zmatená, nerozhodná a plná smíšených pocitů.
Že by tohle bylo dno? Ale proč? Vůbec se mi nelíbilo, že jsem já, generál, měla teď vést svoji armádu někam a nevědět ani kam. Zatímco spojenci se snažili překročit vzdálené hory, čas rozhodování se pomalu chýlil ke konci a já musela určit směr.
Každý by v tomto okamžiku poslechl dva své největší rádce: srdce a rozum. Proto jsem se také rozhodla požádat je o radu. K mojí smůle oba mlčeli, zřejmě byli v tuto chvíli na dovolené nebo se, se zlým úmyslem, spojili se zlodějem směrovky, což byla ta horší z možností, ovšem na tom vlastně nezáleželo, rozhodli se mě v tom nechat samotnou.
A tak jsem se otáčela stále dokola a snažila se rozhodnout, kam se vydám, najít tak alespoň jeden záchytný bod, podle kterého se řídit, jenže nikde v okolí nebylo nic, jen holá, bohapustá pláň a čtyři potkávající se dlážděné cesty, na nichž se dělo moje hoře.
Uslyšela jsem řítící se kroky a za chvíli už u mě stál posel se zprávou, že jejich, spojenecká, armáda překročila hory a táboří pod nimi a chci-li vezme mě tam.Obrovská úleva a vděk se mi rozlili po celé mysli. Tento, vcelku bezvýznamný člověk právě spasil osud mojí armády.
Možná jsem se ale trochu zmýlila, protože na prvním rozcestí, které jsme potkali se naše cesty rozdělily, ale já konečně našla svůj směr, směr k němuž nepotřebuji vidět ceduli, jelikož kdesi hluboko v nitru vím, že je správný, směr, kterým povedu svou armádu do dalších bitev, směr, který mi ukázal bývalý spojenec, na něhož nezapomenu, protože mi i přes spory dokázal být v těžkých časech oporou.
*Lili*
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama