Únor 2015

Skládačka

28. února 2015 v 12:05 | Lili
Zelená krabice s fotkou z Řecka a fotkou Eiffelovky se na mě vyzývavě zašklebila z otevřené skřínky. Tak nějak bez přemýšlení jsem po ní sáhla a vytřepala z ní jeden ze sáčků, které obsahovala.
Davy, lidí stojící okolo fontány, rozkládající se nedaleko majestátní věže…
Fontána se zlatými sochami přímo uprostřed malých nádherně modrých jezírek. Procházím podél ní a stále z ní nemohu spustit oči. Jdu až kam mi zábradlí dovolí a pociťuji nutkání ho přelézt, abych se dostala až k bělostným sochám. Nějací lidé se tu fotí, nebudu jim tedy překážet v záběru a raději se uklidím.

Otočím se a najednou ji uvidím: Jako by vyrůstala uprostřed tohoto dokonalého města. Jako maják se tyčí do obrovské výše a vrhá stín dolů na nás, obyčejné smrtelníky. Je nádherná, opravdu nádherná. Nikdy se mi nenaskytl pohled na něco tak úžasného, jako právě teď na královnu Paříže.
Pomalu zvedám zrak a pečlivě si prohlížím každý detail, na který dohlédnu: Jak impozantní.
Modrá obloha, jejíž krásu špiní jen pár mráčků také bere za své. Už chápu, proč je Paříž městem lásky. Pochybuji, že někdy uvidím něco romantičtějšího, než právě tohle.
Narovnám bolavá záda, vstanu a protáhnu se. Beru do ruky poslední modrý dílek a ukládám ho na své místo. Ten obraz je krásný. Jsem ráda, že jsem si vybrala pro dnešní večer právě puzzle s Eiffelovkou. Dokonale mi totiž posloužily jako zbraň proti upírům.

Upíři

24. února 2015 v 5:51 | Lili
Při slově upír si mnohý z nás představí elegantního vysokého muže, většinou ve středních letech, v obleku nebo tmavém oblečení, jak s vyceněnými tesáky čeká na svou oběť, aby ji mohl buď nemilosrdně zbavit života nebo z ní udělat podobnou nestvůru jakou je on sám, případně jedinci, ovlivnění Twillight ságou by okamžitě v představách viděli Edwarda Culena, skákajícího, s Bellou na zádech, po stoletých stromech.
Ovšem ne vždy musí být upír nějaká taková potvora, vlastně ani v nejmenším, je důležité si definovat co takový upír dělá. Mohla bych vytáhnout vědeckou studii a dlouze vysvětlovat chování upírů, ale vezmu to jednoduše: Upíří pijí krev.
Každý z lidí na planetě má svého upíra, jednoho nebo i víc, ale je to věc, která mu pije krev, a která ho může dohnat časem i k šílenství…
Takže upír, rovná se problém. Neznamená to, že bychom se měli začít bát, že přijdeme o zdravý rozum, ani v nejmenším…
Od pradávna se ví, že ani upíři nejsou nezničitelní, tak si vezměte například normálního upíra a česnek. Bojí se ho, jelikož by mu mohl přinést zkázu a raději se před ním stáhne do bezpečí. Něco podobného se děje i se slunečními paprsky, ty podle mytologie upíra při zásahu okamžitě sežehnou.
Možná je důležité si najít sluneční paprsek nebo alespoň stroužek česneku, který by dokázal našeho vlastního upíra oslabit nebo dokonce zničit.

To je moje rada jak se poprat se svými upíry, ovšem najít proti nim zbraň musí každý sám, ale není to tak těžké, jak se zdá, někdy může proti upírovi stačit i obyčejný smích….

Princové jsou na kolotoč

16. února 2015 v 21:10
Většina dívek je už od mala dopována krásnou představou o princi, který za ní přijede na bílém koni a vezme ji na svůj pohádkový zámek za sedmero horami, sedmero řekami a bůhví kolikero čeho ještě, až se z toho jednomu motá hlava. Tam spolu žijí šťastně až do smrti. Pokud se nějaká taková dívka našla, pak jí skutečně gratuluji, ale zároveň k ní pociťuji soustrast, že to má všude tak daleko.
Praví princové, spíše rytíři, jsou povětšinou dnes již velmi vzácným úkazem a domnívám se, že možná už brzy zcela vyhynou. Dnešní doba totiž nedovoluje princeznám být princeznami, ale nutí je se přizpůsobovat tomu být i z poloviny princi, tím nechci naznačit, že by se ze světa stávala komunita hermafroditů, to chraň tisk, jen bych ráda jemně zkritizovala prolínání rolí princů a princezen.
Abych tedy pokračovala, z princezen se stávají princové a naopak. Netvrdím, že jsou všichni kluci (chlapi) padavky, najdou se i vyjímky, které jsem už výše zmínila, ale jsou mnohem méně mužní než dříve. No považte: dovedete si představit dnešní prince, jak hrdě nesou svůj erb vstříc osudu na svém bujném oři? To asi ne, spíše si je dovedu představit na kolotoči, ze kterého stejně čas od času jeden z nich spadne a odře si kolínka, která mu je třeba ihned pofoukat, ovšem jakmile se rána zacelí, kasá se, jaký je rek, a že to nic není...
Paradoxem je, že čím hůře snášejí bebíčka princové tím lépe je musí zvládat princezny, jinak by se z toho všeho zbláznily.
Nevím jak vy, ale nechci se dožít doby, kdy nám tu páni princové začnou chodit v kramflíčkách a dámy budou tasit kordy v jejich ohrožení, i když faktem zůstává, že jsem se nechtěla džít ani doby, kdy se můj sen o cestě za sedmero hor rozplyne, ale je to tu a realita pomalu odnáší mojí krásnou budoucnost v bleděmodrém paláci se zlatou kopulí...
Mám pocit, že je nejvyšší čas povolat zpět naše rytíře na koních, protože, přiznejme si to, kdo by chtěl čistit kameny z odřených kolenou?
*Lili*

Nevzdat to

5. února 2015 v 8:48 | Lili
Drazí čtenáři, rozhodla jsem se dát na vaše názory a vlít do svého psaní trochu optimismu. Proto bude tento článek takovým, řekněme slunečním paprskem ma věčně černém nebi.
Selhání. Vetšina lidí se k činnostem neodhodlá právě ze strachu z toho, že selžou. Proč se ale bojí věci, jež je více neu lidská a k životu prostě patří? Pochází strach pouze z jejich nitra nebo spíše z okolí?
Asi bychom si měli od určitého věku vybírat lidi, kterými se obklopujeme. Není totiž nic horšího než být ze všech strán demotivován a okrádán o odvahu.
Jsou takové dva základní důvody, proč býváme demotivováni: Demotivace od lidí, kteří se bojí ne abychom nezklamali je, ale abychom nezklamali sebe, jelikož vědí, že pak bychom všechno naše případné snažení vzdali; a demotivace od lidí, jenž to dělají pouze proto, že sami nenajdou odvahu k činům, k nimž se odhodláme my.
Druhý případ demotivace by nás měl proto spíše motivovat, vždyť tím tomu někomu, kdo se nám snaží uškodit, můžeme dokázat, že na to máme, a že jsme lepší než on. Totiž ten pocit vítězství v předem prohrané bitvrě je naprosto nepřekonatelný.
Ve výsledku ale stejně ani tolik nezáleží na tom, co tvrdí nebo chce naše okolí, ale pouze na tom, co chceme my.
A taky ani nikdy nezáleží na tom, kolik se nám do cesty postaví překážek nebo kolikrát zakopneme a natlučeme si. Je důležité, že se pokaždé tak jako tak dostaneme k předem vytyčenému cíli.... Hlavní totiž je se nikdy nenechat demotivovat a nikdy, i když nám náš cíl přijde nedosažitelný, se nevzdat.