Březen 2015

Inspirace kachna

28. března 2015 v 13:53 | Lili
Jak mi tak poslední dobou dochází inspirace, ne není to hloupost, prostě dochází, v důsledku strostí, přibývajících povinností a zájmů, pořád častěji přemýšlím co a jak napsat. Už jen málokdy se mi stane, že bych napsala něco naprosto spontánně, aniž bych předtím musela sedět a několik hodin si rozebírat, jestli to bude mít hlavu a patu.
A napadne- li mě něco, náhodou, většiou si udělám poznámku na papír nebo do mobilu, chyba u tohoto systému je ovšem ta, že než dojedu domů a z nápadu vytvořím něco srozumitelného, buď mi uteče pointa nebo mi původní nápad přijde jako banální hloupost...
Ovšem, jediné místo, kde dostanu ten samý nápad třeba 2, 3, 4 dny za sebou, je sprcha.
Vážně, ať to zní jakkoli střeleně, pustí se voda a popustí se i uzda fantazii, najednou mám tisíce nápadů co a jak napsat, aby to mělo alespoň úroveň, která by byla v mém stylu.
Háček to ale má a je nepřekonatelný. Nemám vodotěsný mobil, notebook, ani žádný papír... A to je na tom asi to nejhorší... Vypne se voda a mozek spustí závory k myšlenkám, které mi vyskakovaly v mysli.
Už jsem zkoušela i vzít si s sebou diktafon, ale byla slyšet jen neučitá změť slov a proudící voda.
Takže, dokud nepominou starosti nebo nějaký chytrý IT případně nerd kamarád nevymyslí patent na vodotěsnou elektroniku, budou moje příspěvky přidávány s většími časovými odstupy.
Doufám, že se to do léta spraví a budu vám moci opět nabídnout tvorbu, kterou mají mnozí z vás rádi!
*Lili*

Poslední sbohem

25. března 2015 v 18:41 | Lili
Křičela....
Uši bolí....
Pláč....
Prázdnota srdce....
Nevědomost...
Beznaděj....
A pak? Ticho....
Ozvěna křiku utichla....
Všude chlad....
Nový zvuk....
Hlas nového života....
Díra po smutku zalitá návalem štěstí....
Ale? Jen na chvilku....
Smíšené pocity....
Zmatek....
Strach....
Zlost....
Nic víc? Tma....
Nekonečnost smrti....
Vlhké lože....
Věčný klid....
Co ve vzduchu? Poslední sbohem....

Rozpolcenost

21. března 2015 v 0:32 | Lili
Pocit z okamžiku, tak dlouho oddalovaného a obávaného, o kterém jsem sice věděla dopředu, ale neočekávala ho tak brzy a náhle, že by mě zastihl nahou, nepřipravenou a naprosto bezbrannou... Vlny valící se ze všech stran jinak klidného moře a já, sama, stojící na pustém ostrůvku, jen bezmocně sledující jistou a brzkou zkázu...
Pociťuji obrovskou rozpolcenost, což se ovšem stává, dělá-li člověk nějaké důležité, ne- li životní, rozhodnutí, ale nestává se to mně. Alespoň tedy ne často, spíše velmi zřídka. Já, člověk, který ví vždycky přesně co říct a co dělat, to najednou sama nevím a jsem na to sama, netvrdím, že opuštěná, ale nejméně izolovaná od lidí, jež by možná, spíše určitě, věděli co dělat. Stojím na jedné z tisíců křižovatek, bez mapy, bez kompasu, beze směru. Nevím, zda poslechnout rozum nebo srdce, kteří každou chvíli mění názor... Asi budu muset dát sama na sebe a vybrat si směr. Vezmu to vylučovací metodou: zezadu jsem přišla, tak to škrtám. Sice jsem pravák, ale srdce je vlevo, tudíž pravá strana padá a zbývá levá strana a přímá cesta... Vydám se pro jistotu vlevo, asi bych si nadávala kdybych to nezkusila, vrátit se můžu vždycky, pokud by šlo jen o slepou uličku... Možná je to jen drobnější odchylka od směru, pauza na cestě k vysněnému cíli. Je to ale určitě lék na rozpolcenost...
*Lili*

Pomníček

18. března 2015 v 22:37 | Lili

Malý a z kamene,
vyrostl u cesty...
Chladný a šedý,
se jménem nevěsty,
měla se vdát...

.
Malý a z kamene,
obrostlý mechy...
Chladný a šedý,
nesouce vzdechy,
vdovce ženicha...

.
Malý a z kamene,
ledově dýchá...
Chladný a šedý,
naděje lichá,
pro život skončený...

.
Malý a z kamene,
životy střeží...
Chladný a šedý,
kde těla dvě leží,
ženicha s nevěstou...

Poutník

17. března 2015 v 14:22 | Lili
Jsem opět u kmene celého Deníku, opět se opakuje historie a já se, možná trochu i svým přičiněním, stala Poutníkem.
Takových, jako jsem já, je spousta, netvrdím, že musíme být nutně v každé společenské oblasti, ale myslím, že je to více než pravděpodobné. Údělem Poutníků je zkrátka putovat (nebo bloudit?) mezi lidmi.... Patříme všude a vlastně nikam, a můžeme být jak těmi, ke kterým všichni vzhlíží, tak naopak těmi, jimiž všichni opovrhují.
Vezměme si například Party, je to nejlepší příklad ukázat jak poznat Poutníka:
Někdo pořádá party, a při výběru svých hostů neopomene pozvat i vás. Když se tak ptáte, po okolí, kdo tam jde a ohlížíte se, ke komu byste se tak mohli přidružit, všichni vám řeknou "Ale já už jdu s..." Takže ve výsledku jdete na party sami, což by ale zase tak nevadilo. Je fakt, že se stejně nejprve baví všichni se všemi (nebo nikdo s nikým), a až po čase se unavená společnost rozpadá na malé skupinky, které se baví soukromě. A právě tady se ukazuje, kdo je Poutník... My, Poutníci, cestujeme mezi skupinkami, s každým pobudeme chvilku, ale dlouho tam stejně nevydržíme, jelikož se sice můžeme snažit zapojit do konverzace, ale nikdy se úplně nechytneme.... Je docela otrava, když to takhle Poutník má celý večer, ne-li celý život...
Party skončila a my se přesuneme jinam: Třída...
Právě teď si totiž jako Poutník připadám i tam, a takhle jsem si připadala i tenkrát na základní škole... Možná bych jednou chtěla zažít ten pocit, když vždycky víte, čemu se ostatní smějí, a když vám někdo začne jen tak ukazovat obrázky na mobilu, kterým se společně začnete smát, aniž byste museli říkat ať vám je ukáže....
Nejspíš to ale zůstane jen mojí "trapnou touhou" a snem, jelikož, jak jsem už dávno zjistila, některé role Poutníků jsou věčné...
*Lili*

Zloději osobnosti

15. března 2015 v 15:44 | Lili
Omlouvám se všem čtenářům, za svou dlouhodobou pasivitu a neaktivitu, ale měla jsem posledních pár týdnů pocit, že paní Múza a Paní inspirace odjely na dovolenou na Bahamy. Naštěstí to teď vypadá, že se vrátily a jsou připraveny mi pomoci vydat ze sebe to nejlepší!!! :) Příjemné čtení!
Asi za největší úspěch v životě, může člověk považovat, pokud najde sám sebe. Jak bychom mohli vědět, co všechno dokážeme, neznáme-li své opravdové možnosti? Ti z nás, kteří se našli, ani netuší, jaké mají štěstí, protože, jak už jsem zmiňovala v dřívějších dobách, ne každý tohoto cíle dosáhne, někteří jedinci vůbec.
Takže, pokud se jednou najdeme, už bychom se neměli ztratit, naše nalezení sama sebe by nám mělo totiž dát jasný cíl, k němuž bude náš život směřovat, ale, a v tomto ohledu hrají roli hlavně ti méně šťastní, existuje něco, co lze nazývat sekyrou na osobnosti, jež vlastní právě oni. Zdá se vám to jako hloupost? Ale vůbec ne, naopak, vzpomeňte si, kolikrát, když se vám něco podařilo, přišel někdo, kdo vše zkritizoval... Jsme doma :)
Pak je na nás, jestli si sekery všimneme čas, nebo si nechápe vzít pevnou půdu pod nohama a octneme se, stejně jako zloděj naší právě nalezené osobnosti-našeho já, na začátku a naše hledání sama sebe, které mohlo mít i několikaleté trvání, začne od začátku.
Je i možnost, že pokud o někom, kdo by mohl být zlodějem osobnosti, víme, pomůžeme mu najít jeho cestu a tím ho vlastně zbavíme i sekery, kterou tak úzkostlivě svírá v rukou a nebojí se jí ohánět... Čím víc z nás, kteří se už našli, pomůže těm "detektivům-zlodějům", tím více šťastných lidí bude a tím menší bude i riziko, že bychom se někdy mohli my sami znovu ztratit. :)
*Lili

Jackpot

2. března 2015 v 20:47 | Lili
V deštivém letním ránu stojím na liduprázdné autobusové zastávce. Děti mají už nějaký pátek prázdniny, takže teď jezdím autobusem skoro sám. Ponořen do myšlenek vystupuji, kývnu na řidiče a v hlavě si probírám, co musím udělat: trafika, pekárna, práce, syn, manželka, fotbal, hospoda.
Moje první kroky směřují do trafiky, pro mou denní krabičku. Jelikož jsem již letitý kuřák a stále kupuji jedny a ty samé cigarety, u jedné a té samé veselé trafikantky, má je už pro mě připravené. Ještě si vsadím sportku a pak šup, šup pro snídani a kafe do pekárny. Pečivo krásně voní a vypadá ještě lépe. Chvíli váhám a pak si vyberu třešňové koláčky. Slečna pokladní mě obdaří úsměvem, sladkým asi jako zboží v pytlíku, který jsem si právě zavěsil na zápěstí. Hned mám lepší den.
Pracuji jako skladník. Je to náročná a vyčerpávající práce, ale mohlo by být hůř.
Baví mě jezdit s ještěrkou a objevovat dávno zapomenuté zásilky, které si kdysi někdo objednal, ale nikdy nedostal. To je jedna z krásných věcí na mojí práci. A pak jsou tu skladnice, věčně vysmáté mladé slečny, kterým se nechtělo studovat, ale na které je radost pohledět.
Směna mi končí pozdě odpoledne. Cestou domů vyzvednu syna od kamaráda a jdeme naproti manželce do práce. Pak jdeme všichni společně domů.
Manželka uvařila skvělou večeři, kterou si se synem vychutnáváme při sledování fotbalového utkání. Okolo deváté večer, když manželka ukládá syna do postele se zvedám, s tím, že jdu na jedno a odcházím. Držím slovo, a tak si dám skutečně jen jedno a vracím se k rodinnému krbu.
Mé dny jsou velice stereotypní. Opět si jdu pro krabičku cigaret, přičemž trafikantce podám včerejší tiket. Jaké je ale moje i její překvapení. Všechna čísla jsou shodná s včerejším losováním! Vyhrál jsem, jsem boháč, po letech sázení jsem vyhrál obrovskou sumu!
Beru si tiket a jdu s ním na poštu, domluvil jsem se s trafikantkou, že to tak bude lepší.
Počasí je naprosto hrozné, zvedá se vítr a je zima, ale já to přes obrovskou radost nevnímám,
až do okamžiku, kdy mi náhlý poryv větru vytrhává můj tiket a odnáší ho ulicí. K mému štěstí jen pár stovek metrů od místa, kde stojím. Rozbíhám se, abych zachránil ten drahocenný kousek papíru, ale než k němu doběhnu, zvedá ho ze země neznámý mladík. Chvíli si ho prohlíží, pak sáhne do kapsy a vytáhne nějaký papírek. Chvíli porovnává oba papírky a pak radostně vykřikne. To už jsem u něho: "Pane, to je můj tiket, vítr mi ho vytrhl z ruky
a odnesl ho." Muž na mě vrhne upřený pohled a nenápadně strká lístky do kapsy. "Vůbec nechápu o čem to mluvíte. Sbírám tu smetí." Ještě chvíli se takto dohadujeme, samozřejmě bez úspěchu. Nakonec se rozhodnu zavolat policii, aby vše vyřešili. Policisté přijedou během chvilky,
ale nálezci nemohou nic dokázat. Nemám žádného svědka, jen trafikantku, jejíž svědectví ovšem nemá žádnou váhu.
Tři dny zírám do prázdna a uvažuji o tom, jak jsem chudý, co všechno jsem mohl mít, co jsem si mohl koupit, jak jsem mohl zlepšit svůj život, ale že z toho nebude vůbec nic.
Nechal jsem se tak ovlivnit výhrou, že jsem se pohádal s manželkou, nebyla to obyčejná hádka, manželka si hned potom sbalila věci i se synem ode mě odešla. Dva týdny na to jsem obdržel žádost o rozvod.

……Dvacet let již uplynulo od doby, kdy jsem vyhrál snový balík peněz. O tom muži, který mi ukradl tiket se pár týdnů psalo v novinách. Poslední zprávou o něm bylo, že se potopil i se svou jachtou, kterou si, mimo jiné, pořídil z vyhraných peněz. Na každého jednou dojde. Nicméně já jsem sám. Úplně sám. Postupně jsem ztratil všechny ty, na kterých mi nejvíc záleželo, a už mi je nic nevrátí. A to vše kvůli jednomu kusu papíru, jehož ztrátou se v mém životě nemuselo nic změnit. Ale změnilo.