Duben 2015

Ještěrčí oči

29. dubna 2015 v 18:23 | Lili
Drazí čtenáři,
následující povídku jsem posílala do literární soutěže, ovšem, opět docela bezúspěšně jako desítky předchozích. Takže to je asi poslední příspěvek, kterým jsem se pokoušela dát o sobě vědět literárnímu světu... Asi bych konečně měla dát za pravdu lidem, kteří říkaji, že nejsem špatná, ale jsou tisíce lepších... Příjemné čtení!

"Babi?" "Ano? Copak je maličká?" "Povídej mi něco, prosím. Třeba ten příběh, co mi slibuješ už tak dlouho, ten jak jsi se dostala až sem." Babička si povzdychla: "Nu, dobrá. Ale pak půjdeš hned spát, jinak dostaneme od tatínka vynadáno." Vnučka se zaradovala: "Dobře, slibuji."
Babička se na chvíli zahleděla někam do prázdna, a když už ji vnučka chtěla pobídnout, začala najednou mluvit: "Víš, bylo mi asi jako tobě, když jsem se dostala k novému pánovi. Přivezl si mě a další moje kamarády jednoho sychravého rána k sobě domů. Překvapivě rychle jsme si na něho i na náš nový, krásný domov zvykli. Náš pán, no, jak ho popsat? Starší, na první pohled podivín, a myslím, že někteří lidé se ho báli nebo k němu chovali zvláštní druh respektu a úcty. Byl ale, alespoň na nás, vždy moc hodný. Také přetékal vědomostmi a toužil po vědění, a my pro něho byli tím nejcennějším zdrojem informací, dalo by se říct, že díky nám mohl objevit všechny vědomosti světa. Často s námi trávil bez přestávky i celé dny a noci. Měl mě nejraději, když do dnes netuším proč. Trávil se mnou víc času než se všemi ostatními, ovšem, ne že by mi to vadilo, měla jsem ho moc ráda a jeho pozornost mě těšila."
"Jednoho rána jsme seděli v jeho pracovně, když tu najednou na dveře zaklepala služebná.
Můj pán se po ní roztržitě ohlédl s otázkou, proč nás vyrušuje. Polekaně ohlásila jakousi vzácnou dámu, jež prý musí s pánem neprodleně mluvit. Věnoval mi smutný pohled a se slibem, že se mi bude za nedlouho zase věnovat, vzkázal po služce, ať ona návštěvnice vstoupí. Byla jsem na ni opravdu zvědavá: co může tak spěchat? A pak vstoupila: Drobná mladičká žena se snědou pletí, ale okouzlující tváří. Byla orientálně oblečená a ověnčená všemi možnými i nemožnými náhrdelníky a amulety. Sedla si na taburet a chytila mého pána za ruce, pak se mu podívala hluboko do očí a promluvila zvučným hlasem: ,Pane, Křišťál vědění promluvil.' Viděla jsem zděšení v očích jindy bezstarostného pána, ale žena pokračovala: ,Zkázu tvému největšímu pokladu přinese žár z rukou muže s ještěrčíma očima.' Pak pustila pánovy ruce a během pár vteřin nezůstala v pokoji ani stopa po její existenci. Pán si zničeně sedl do křesla a složil hlavu do dlaní. Ani nevím, jak dlouho takhle seděl, čas zmizel v nekonečnosti jeho zoufalství. Už jsem myslela, že usnul, když se najednou vymrštil z křesla a rychle mě popadl do náruče: ,Ochráním tě za každou cenu, ten vrah s ještěrčíma očima tě nedostane!'"
"Pak mě schoval na půdě a můj, dosud nádherný život se úplně otočil. Nejednou jsem proklínala den, kdy přišla věštkyně a zničila naše štěstí. Společně probdělé noci se staly pouze mlhavou vzpomínkou, vzdálenou snad stovky let. Čas od času za mnou ale můj pán přišel a vyprávěl, jak pokračuje pátrání po onom muži z věštby.
Bohužel byl několikaletý hon zcela bezvýsledný, jen posedlost mého pána se stále stupňovala, až k nepříčetnosti, až ho nakonec zcela ovládla a on přišel o zdravý rozum."
"Od té doby se o mě už nikdo nestaral, a tak jsem putovala pomalu po půlce světa a žila po půdách a po sklepích opuštěných domů. Už jsem myslela, že můj život takhle půjde do nekonečna, jednoho dne mě však objevil jakýsi mladý muž. Byla jsem zubožená a sešlá, ale to ho neodradilo. Postaral se o mě a přivedl mě sem. A to je celý můj příběh," zakončila babička vypravování.
Vnučka byla její minulostí naprosto nadšená a babička na ní viděla, kolik otázek má, ale zavrtěla hlavou a připomněla vnučce slib. Ta se ošila, až to zašustilo a chtěla něco namítnout, ale pak si to rozmyslela, ze strachu, že by jí pak babička už nikdy nechtěla vyprávět, a tak babičce popřála dobrou noc a zamířila ke svému místu v knihovničce.
Babička také zamířila na své místo, na opačném konci knihovny a cestou se jí honily hlavou vzpomínky, znovu prožívala ten strach, jako kdysi se svým milovaným majitelem. Uslyšela tiché zaskřípání podrážek na prkenné podlaze. Ve svitu měsíce spatřila muže a v jeho tváři děsivý záblesk ještěrčích očí a odraz plamínku sirky, jenž jí letěl vstříc….
*Lili*

Zeď předsudků

26. dubna 2015 v 14:43 | Lili
Tenhle příběh se nestal mně, ale jedné mojí velice dobré kamarádce. Ráda bych se s vámi o něj podělila :)
Vždycky mě měli všichni rádi. Ani nevím proč, nijak jsem se o to nezasloužila... Asi to bylo tím, že u mě nikdy nepropukla potřeba povyšovat se nad ostatní a hrát si na něco co nejsem.
Brzy po nástupu na střední školu se se mnou chtěli všichni kamarádit, chodit ven, kluci mi neustále dávali nabídky k chození, ač jsem nebyla žádná kráska, prostě obyčejná holka, učitelé mě měli rádi, právě pro mou upřímnost, nikdy mi nechyběl pro nikoho úsměv, milé slovo povzbuzení, či útěchy a nezkazila jsem žádnou legraci.
Ve třídě nás bylo jen něco málo přes 20. Byli jsme ve třetím ročníku, a já zrovna nemocná, když jednoho dne přišel třídní, aby představil novou spolužačku: Miriam.
Všichni natahovali krky, abych viděli dívku, která se skrývá za jeho zády. Nikoho nenapadlo, že mohla dávno projít do třídy, proto sebou všichni škubli, když se za jejich zády ozvalo zakašlání.
Nevěřícně zírali na tu neznámou postavičku. "Čau, jsem Miriam!" mávla rukou na pozdrav a sedla si do prázdné lavice. To bylo jediné, co od ní ten den slyšeli.
Na začátku druhého týdne, už úspěšně vyléčená, jsem přišla opět doplnit řady naší třídy.
Většinou jsem ve třídě bývala první, takže jsem tam nakráčela, hodila tašku pod lavici a aniž bych zvedla oči, šla si koupit kafe. Už jsem zavírala dveře, když můj zrak spočinul na něčem tmavém přímo u okna. Byla to nějaká cizí holka... Že bych si spletla třídu?
Pokrčila jsem rameny, šla si sebrat tašku a počkat na chodbu na nějakou známou tvář, co by mě nasměrovala do správné místnosti.
Netrvalo dlouho a na chodbě se objevila parta mě známých lidí. Jen co mě spatřili, začali vesele povykovat a vítat mě a strhli mě s sebou do třídy. Tak že bych se nepletla?
Jakmile jsme však vstoupili, všichni jako by se zasekli. Bylo ticho, zlé, dusné ticho.
Všichni vrhali nevrlé pohledy na tu postavu, kterou jsem tu předtím potkala i já.
Vypadala ale, že nás ani nezaregistrovala. sluchátka v uších, ležela na lavici a všechno jí bylo jedno. Konečně jsem prolomila ticho: "Kdo to je?"
"Miriam," odpověděl mi jeden ze spolužáků. Pak se rozběhla debata: Vyslechla jsem, že se zabývá černou magií, zabíjí zvířata, nenávidí všechno živé, rozbíjí výlohy a tak podobně, ale když jsem se ptala na věk, kde bydlí nebo něco podobného, nikdo mi nebyl schopný odpovědět.
Jak bych ji popsala, abyste byli v obraze: Menší, štíhlá dívka s dlouhými rovnými havraními vlasy, zajímavá byla její světlounká, až skoro bílá pleť. Měla jasně zelené oči s takovým podivným nádechem něčeho zlého, ale možná tak na mě působily jen díky tomu, co jsem si před chvílí vyslechla. Měla vytahanou černou mikinu, černé kraťasy, černé síťované punčochy a červené kanady. Na kraťasech měla snad kilo řetězů.
Takhle tedy vypadala Miriam.
Jak postupně přicházeli spolužáci, všímala jsem, jak se s ní nido nebaví a všichni se drží co nejdál. Nešlo mi to do hlavy. A když nakonec jedna ze spolužaček vlezla do třídy a hrála leknutí, když Miriam uviděla, došla mi trpělivost, zvedla jsem se a zamířila k Miriam. "Co to dělá?" "Vždyť jí zabije!" " Vrhla jsem po všech ten nejvražednější pohled a vykřikla: "Zklapněte, plácáte akorát kraviny!" Všichni byli v šoku: Takhle mě neznali, nikdy jsem se na nikoho nerozzlobila, až teď...
Dotkla jsem se ramene nové spolužačky. Trhla sebou a podívala se na mě. Jedním škubnutím ruky si vyndala z uší sluchátka a zadívala se na mě. Chvíli jsme se jen tak měřily. Natáhla jsem ruku a usmála se: "Jsem Radka a jak říkají tobě?" Evidentně vyvedená z míry se nejdříve podívala na mě, pak na mou nabídnutou ruku a nakonec se usmála, a trochu váhavě, avšak přesto pevně mi ruku stiskla: "Miriam."
Pak jsme si začaly povídat. Všichni koukali jako z jara. Ještě ten den jsem se přestěhovala k ní do lavice, abych jí mohla aspoň trochu pomoci vypořádat se s novou školou a třídou. Během dne se začali k naší lavici trousit i ostatní spolužáci a představovat se Miriam. A tak jsem jí pomohla zbořit zeď, která ji jen kvůli tomu, že byla jiná dělila od zbytku třídy: Zeď předsudků, a Miriam nakonec třída přijala. Během pár měsíců se z nás staly nerozlučné kamarádky. A sedíme spolu v lavici do dnes. I když za pár dní nás čeká maturita, ale spolu jí zvládneme.
To byl tedy příběh o tom, jak předsudky dokáží zatemnit lidský rozum a jak jsme snadno stržitelní názorem davu.
*Lili*

Ledňák

17. dubna 2015 v 20:44 | Lili
Věnováno s láskou nejlepší kamarádce: Vždycky budeš můj Ledňáček <3
Měsíček Srpen právě převzal hůl moci od měsíčka Července a prázdniny se přehouply do druhé poloviny. A nevím, proč si hraju na pohádkáře, když vlastně pohádkář nejsem a jen tu vykrádám něco už dávno napsaného... Asi jsem blázen nebo zloděj, popřípadě obojí!
Zkrátka, začátek srpna 2014. Rok poté, co jsem se začala měnit.
Jak už to tak bývá, lidé do našeho života přicházejí a odcházejí, někteří zůstanou napořád, někteří jen na skok. Proč to vlastně říkám? Dveře ke mně otevřela jistá osoba. Ne, že by byla úplně neznámá, to ani náhodou, naopak, docela dobřé známá, avšak proti ní vždy působil osten žárlivosti.
Kdyby se objevila o rok dříve, asi by mě vůbec neinteresovala a já bych jí nechala, ať dveře zase rychle zavře, ovšem tohle nebylo o rok dříve, ne, tohle byla současnost. Ta současnost, v níž se na minulost vůbec nehledí, ta současnost, která mi poskytla příležitost, abych našla spřízněnou duši, ta současnost, která je dnes již minulostí, ale které jsem opravdu vděčná.
Nicméně: Ledňáček :)
Už ani nevím jak to vzniklo, mám dvě teorie: Buď z konverzace o mrazáku nebo ze zkomolení zkomoleniny mého jména, nakonec z ledničky vyšel ledňáček a tak to vše začalo....
Začala naše společná pohádka... (Přeci jen jsem pohádkář?)
Ledňáček mě pořád tahal ven a já nikdy neměla čas. Dnes když se na to podívám zpětně, přijde mi to hrozně banální, jak jsem se vymlouvala...
Nu a pak, když jsme konečně šly, bylo to jako vždycky poprvé venku, konverzace trochu vázla, když se najednou objevila kouzelná věcička... Centrák!!
Naprostá hloupost, avšak pro dva blázny jako my, k nezaplacení... Skončilo to počmáranýma rukama a nápisy jako: Lili, Ledňáček, Mňau, Sabi, I love Sabi, I love Lili...
A pak jsme najednou šly ven znovu... A znovu... a znovu...
A BUM! Nové přátelství bylo na světě.
Sem tam se k sobě chováme jako manželé po dvaceti, možná i po třiceti letech, ale jsem za to ráda...
Nakonec, třeba jednou vyjde i slovník Ledňáčkovštiny, řeči, kterou znají všehovšudy čtyři lidé, a kterou jsme tak zdárně spolu vymyslely...
Vždycky se těším, jak spolu pojedeme my a náš "Sexouš" autobusem a jak se spolu zasmějeme
nebo jak zase budeme plácát všechno možné dohromady a budeme pomalu brečet smíchy....
Pamatuj si, že vždycky, když budeš mít namožená křidélka, přijdu a odnesu tě třeba na zádech :)
Jedeš? Jo! Tak zítra v buse!
Mámus těus mocus rádus Ledňáčkus :)

Eskalátory

13. dubna 2015 v 22:43 | Lili
Netušila jsem do čeho jdu, avšak, abych nebyla za totální nulu, hrdě a se vztyčenou hlavou přistála moje noha na jednom ze zubatých článků schodiště. Podjela.
Nádech, výdech a už jsem stála pevně oběma nohama na nestabilním schodišti a směřovala šikmo a prudce až kamsi do útrob hluboko pod matičkou měst. V hlavě se mi rozsvítilo světýlko: Nekoukej dolů! Nekoukej dolů! Ale jelikož si moje oči dělají co chtějí byla první, na co mi zrak sklouzl, hloubka na úpatí schodiště. Zamotala se mi hlava a pomalu se začaly sbíhat mžitky před očima.
No, to tedy ne, přece mě neovládne hloupá fobie z výšek a nějaká pitomá plechová robotická věc bez vlastího myšlení. To ani náhodou!
Hlavně klid. Napadlo mě se otočit na druhou stranu a pozorovat jak reagují ostatní.
Připadám si divná, spíš jako totální magor, jelikož nikdo netrojčí tak jako já. Naopak, tváří se naprosto netečně, nezůčastněně, jako by je nezajímalo, že stačí jeden hloupý nešikovný předklon a všichni letí dolů.
POslední kapkou je pro mě shodiště jedoucí v opačném směru. Paní se založenýma rukama, co si spokojeně podřimuje, za ní nějaký kluk, asi v mém věku s houskou v jedné ruce časpisem ve druhé, slečna s kávou a mobilem. Proč se sakra nedrží zábradlí?
Panikařila jsem. Opravdu, pohled na mě musel být přímo k popukání. Ani nevíte, jak se mi ulevilo, když se předemnou najednou vynořila pevná zem a moje kolena se konečně přestala klepat. Najednou jsem opět byla king, vysoko na piedestalu.
Zapomněla jsem však na jeden velice důležitý fakt, totiž, že se pak musím dostat zpět nahoru, opět po podobném eskalátoru!
*Lili*

Anděl strážný

12. dubna 2015 v 21:17 | Lili
Naposledy mi stiskl ruku a zadíval se mi do očí... Na tváři mě polechtala slza, právě si razící cestu dolů. "Notak, nesmíš plakat!" pohladil mě jednou rukou po tváři a vysušil tím slanou cestičku. Druhou rukou se dotkl křížku, jenž se mu vždy houpal na krku, a tak neodmyslitelně k němu patřil. "Jednou se tam v nebi setkáme!" Asi ho zarazilo moje zavrtění hlavou. "Jaktože ne?" Nebyla jsem schopna mu odpovědět, mé prsty zapátraly v koženém váčku připoutaném k pásku okolo mých ošoupaných kalhot. Na rozevřené ruce mohl spatřit malý rudý klíček s hvězdou v hlavičce. Odhodlaně se po něm natáhl, ale záhy ucukl a strčil si spálené prsty do pusy. Pak jedním mohutným záškubem strhl křížek ze svého krku a hodil ho do písku daleko za nás. Znovu sáhl po klíčku, který se okamžitě vpil do jeho dlaně. Vyjekla jsem! "Nu sejdeme se tedy v Pekle." Usmál se. Nebyl čas přemýšlet proč to nakonec udělal. Ozvalo se zaprskání. Za mými zády začaly plameny požírat křížek, jehož se můj chráněnec vzdal. Pak, jeho oči zhasly jako když utneš a jeho tělo se postupně začalo vpíjet do písku. K obloze začala pomaličku stoupat bílá mlha, duše... Tak přece klíč negungoval? Z plamenů vystřelila jiskra a duše se zbarvila do ruda... Pak ladně sjela do ohně a vzala ho s sebou. V ruce se mi cosi rudě zalesklo. Ani jsem se nemusela dívat, okamžitě jsem věděla co to je. Další klíč, který jednou bude náležet mému novému chráněnci. Klíč, který mu otevře pekelnou bránu. Ovšem, je to údělem nás, strážných andělů... Strážných padlých andělů...

Umění manipulovat

6. dubna 2015 v 21:14 | Lili
Příznávám, jsem manipulátor. Ovládám toto nejnebezpečnější a zároveň nejžádanější umění světa.
Ani vlastně netuším, jak jsem k němu přišla, nejspíš jako slepý k houslím. Ovšem, jakmile se tato vlastnost projevila, nenechal jsem ji jen tak.
Nejhorší je, pokud zjistíte, že jste nadaní k manipulaci, nechat to jen tak být a nic s tím nedělat, jelikož na to brzy přijde někdo jiný, kdo to jistě bude umět využít ve svůj prospěch. Samozřejmě je i možnost, že se na nějkou manipulaci vykašlete a necháte ji zaniknout, ale nenecháte ji se projevit před ostatními, než se vám podaří se jí zbavit. Je to ale škoda... Kolikrát vám může právě tento um zachránit zadek.
Je obrovskou výhodou tohle umět. Nemusí to sloužit jen ke špatným věcem, vůbec ne, právě naopak... Klíčem k úspěšnému manipulování je vlastně jen druhého nahlodat... Trochu postrčit...
Ale je dobré znát slabiny druhých, chcete-li s někým takhle hýbat, nepříkám hrát si, ale hýbat! Člověk není loutka, a pokud to není pro dobro věci, hrát se s ním prostě není morální...
Není to nejjednoduší. K tomu, stát se úspěšným manipulátorem vede dlouhá, namáhavá a psychicky náročná cesta. Prosím vás, přeci nemůžete někoho manipulovat, když ho vůbec neznáte, to může skončit taky moc špatně, ale pokud máte cvik, stačí vám v člověku číst už při prvním setkání.
Dejme příklad: Dobročinná sbírka- manipulátor vybírá peníze...
Stačí oslovit člověka a podívat se mu do očí!! Jakmile navážete oční kontakt, máte vyhráno, protože víte, že se oslovený určitě zastaví. Při takovýchto sbírkách je důležité neukázat hned to, že chcete peníze, ač je to předem jasné, naopak, nejdřív musíte upozornit na co vybíráte
a probudit v osloveném tu lidskou stránku. Jakmile se vám to povede, stačí nabídnout to nejlevnější... A? Máte vyhráno, právě jste díky manipulaci vybrali peníze pro dobrou věc a udělali jste radost nejen těm, pro které peníze jsou, ale i oslovenému, jelikož on díky vám udělal dobrý skutek! Dobrá práce :)
Právě jste viděli typický způsob manipulace! Dobré, ne?
Výhodou je, pokud vás mají lidé rádi, pak není nic obtížného navést je tím směrem, kterým chcete...
Je to výsada... vzácná, ale důležitá! Hlavní je se nikdy nenechat unést... Mohlo by to totiž ublížit někomu, na kom nám záleží a to přece nechceme... naopak... manipulace by se měla využívat především k pomoci lidem... (vzali-li jste si toto k srdci, právě jsem vás úspěšně zmanipulovala! jak jednoduché!)
Na závěr podotýkám, že manipulaci praktikuji, ale ne na všech... A i kdyby... Garantuji vám, že dobrý manipulátor vás zmanipuluje způsobem, že to ani nepoznáte :) :D
*Lili*

Aprílové počasí

4. dubna 2015 v 0:06 | Lili
Zdravím všechny čtenáře, s velkou radostí vám přináším druhý dubnový čánek, tentokrát článek na přání :) Nápad Honzy a Věrky ;)
Každé ráno má většina z nás takový zvyk, že je-li v dohledu okno, podíváme se hned po probuzení, jaké je počasí. Samozřejmě, že pokud vstáváme ještě za tmy, moc toho neuvidíme a musíme si počkat ven. Smůla.
Takový pohled z okna může být ale v některých ročních obdobích naprosto zbytečný, jelikož počasí je předvídatelné. Například, nemůžeme uprostřed srpna čekat, že bude padat sníh a tudíž se proti sněhu pojistit papaškou na hlavu, kabátem až po kotníky a sněhulemi někam do pasu, takhle to v srpnu skutečně nefunguje, i když, když o tom teď tak přemýšlím, tak to už není moc potřeba ani v prosinci... Podíváme-li se teď... je to k ničemu, jelikož za chvilku vše bude jinak...
Ale zpět k tématu: Je jaro, příroda se probouzí k životu, zvířátkům se rodí mláďátka, všechno pučí, sluníčko svítí, pyl lítá, Lili pčíká.... :D Takhle vypadá klasický duben, tedy alespoň v naší dimenzi.
Nicméně, to, co se venku děje teď připomíná spíš trakaře než dubnové počasí. Ne, vážně, připadám si jako v pohádce O Pejskovi a Koččičce, ten díl, kde si myli podlahu a následně věšeli prádlo:
Jakmile prádlo pověsili, začalo pršet, tak se běželi schovat a vysvitlo sluníčko, tak ho zase pověsili...a tak pořád dokola, až do večera, kdy prádlo složili do koše a šli spát. Pane Čapku, měl jste skutečně velkou fantazii, co se tohoto týče... a nebo jste jen zažíval dubny podobné těm našim...
Každopádně, nebaví mě počasí, kdy netuším co si vzít na sebe, ač vlastně nosím ten samý druh oblečení po celý rok... ale i tak: Jdu s deštníkem, aby na mě nesněžilo a nepršelo domů z autobusu, podotýkám, že to mám tři minuty ze zastávky a při cestě nejprve zmoknu, pak je ze mě sněhulák, pak mě málem odnese vítr, a to si nedělám legraci, i když vážím pomalu stejně jako novorozené slůně, a pak když hledám klíče, svítí mi sluníčko do obličeje!!
Tak pokud má být tohle vtipné, tak není... Duben asi úplně nepochopil význam aprílových žertíků... jaksi zapomněl, že by měl ještě prvního někde bafnout, zakřičet "Apríl!!" a nechat těch hloupostí... Asi má sklerózu nebo jen anglický smysl pro humor...
Nicméně, asi si s ním brzy promluvím, protože jestli mám do školy jedzit na sáňkách, mohl by to zařídit tak, aby mi ten sníh vydržel déle, než ty sáňky vůbec najdu.... :)
*Lili*

(Ne) mocná!

2. dubna 2015 v 0:25 | Lili
Tak trochu netuším proč, ale neustále na toto téma narážím, možná jsem nepřímo posedlá...
Věk: Stáří a hlavně Dětství....
Nejspíš jsem tak zdrcena ztrátou této krásné životní éry, že jsem se s tím dosud nedokázala vyrovanat a abych pravdu řekla, netuším, zda se s tím někdy vyrovnat dokážu. Je to jedna z mála věcí, která mě dohání k šílenství. Jak jsem si na to znovu vzpomněla?
Návštěva bazénu ve "Frantovkách"... Většina z vás ví, že mám malou ségru. A jelikož neumí plavat, což jsem já neuměla do 12 let (ostuda na entou :D), tráví většinu času buď v kruhu nebo v dětském brouzdališti... Je tam taková sešikmená rovina, s trochu nadsázky by se to dalo nazvat klouzačkou.
Nevím proč mě vždy, v souvislosti s tím, co dělá ségra, přelije vlna nostalgie a já se vrátím do minulosti...
Živě se mi vybavilo, jak jsme na té klouzačce řádili s bráchou.. vždyť to nemůže být tak dávno!
Ne, není to dávno, skutečně, jen nějakých 12 let, ale kdo by to počítal? V takových chvílích mi dochází, jak je to všechno nenávratně pryč, a jak je mi na jednu stranu úzko, když cítím, že to nijak nemůžu zastavit... Je to jako na té klouzačce, povrch, na kterém kloužete, bez možnosti se něčeho zachytit...
Je paradoxem, jak jsem vždycky chtěla být už honem honem dospělá a teď, když mám to, co jsem chtěla a všichni mě vnímají jako dospělou, tak se proklínám za to, že jsem si dětství víc nevážila...
Co bych v dnešní době dala za to se při problému jen stulit někomu do náruče, rozbrečet se a nechat ho, ať všechno vyřeší za mě...
Jenže to nejde... Prostě tohle si my dospělí dovolit nemůžeme nebo můžeme, ale s rizikem, že nás zavřou do blázince...
Škoda, že všichni musíme to dítě, které v sobě máme a vždycky mít budeme, postupem času odsunout do pozadí a nechat si místo něho do hlavy nakráčet dospěláka...
Nicméně, nevím jak vy, ale já se svojí malé Lili vzdát jen tak nehodlám... Rozhodně ne bez boje!
*Lili*