Ještěrčí oči

29. dubna 2015 v 18:23 | Lili
Drazí čtenáři,
následující povídku jsem posílala do literární soutěže, ovšem, opět docela bezúspěšně jako desítky předchozích. Takže to je asi poslední příspěvek, kterým jsem se pokoušela dát o sobě vědět literárnímu světu... Asi bych konečně měla dát za pravdu lidem, kteří říkaji, že nejsem špatná, ale jsou tisíce lepších... Příjemné čtení!

"Babi?" "Ano? Copak je maličká?" "Povídej mi něco, prosím. Třeba ten příběh, co mi slibuješ už tak dlouho, ten jak jsi se dostala až sem." Babička si povzdychla: "Nu, dobrá. Ale pak půjdeš hned spát, jinak dostaneme od tatínka vynadáno." Vnučka se zaradovala: "Dobře, slibuji."
Babička se na chvíli zahleděla někam do prázdna, a když už ji vnučka chtěla pobídnout, začala najednou mluvit: "Víš, bylo mi asi jako tobě, když jsem se dostala k novému pánovi. Přivezl si mě a další moje kamarády jednoho sychravého rána k sobě domů. Překvapivě rychle jsme si na něho i na náš nový, krásný domov zvykli. Náš pán, no, jak ho popsat? Starší, na první pohled podivín, a myslím, že někteří lidé se ho báli nebo k němu chovali zvláštní druh respektu a úcty. Byl ale, alespoň na nás, vždy moc hodný. Také přetékal vědomostmi a toužil po vědění, a my pro něho byli tím nejcennějším zdrojem informací, dalo by se říct, že díky nám mohl objevit všechny vědomosti světa. Často s námi trávil bez přestávky i celé dny a noci. Měl mě nejraději, když do dnes netuším proč. Trávil se mnou víc času než se všemi ostatními, ovšem, ne že by mi to vadilo, měla jsem ho moc ráda a jeho pozornost mě těšila."
"Jednoho rána jsme seděli v jeho pracovně, když tu najednou na dveře zaklepala služebná.
Můj pán se po ní roztržitě ohlédl s otázkou, proč nás vyrušuje. Polekaně ohlásila jakousi vzácnou dámu, jež prý musí s pánem neprodleně mluvit. Věnoval mi smutný pohled a se slibem, že se mi bude za nedlouho zase věnovat, vzkázal po služce, ať ona návštěvnice vstoupí. Byla jsem na ni opravdu zvědavá: co může tak spěchat? A pak vstoupila: Drobná mladičká žena se snědou pletí, ale okouzlující tváří. Byla orientálně oblečená a ověnčená všemi možnými i nemožnými náhrdelníky a amulety. Sedla si na taburet a chytila mého pána za ruce, pak se mu podívala hluboko do očí a promluvila zvučným hlasem: ,Pane, Křišťál vědění promluvil.' Viděla jsem zděšení v očích jindy bezstarostného pána, ale žena pokračovala: ,Zkázu tvému největšímu pokladu přinese žár z rukou muže s ještěrčíma očima.' Pak pustila pánovy ruce a během pár vteřin nezůstala v pokoji ani stopa po její existenci. Pán si zničeně sedl do křesla a složil hlavu do dlaní. Ani nevím, jak dlouho takhle seděl, čas zmizel v nekonečnosti jeho zoufalství. Už jsem myslela, že usnul, když se najednou vymrštil z křesla a rychle mě popadl do náruče: ,Ochráním tě za každou cenu, ten vrah s ještěrčíma očima tě nedostane!'"
"Pak mě schoval na půdě a můj, dosud nádherný život se úplně otočil. Nejednou jsem proklínala den, kdy přišla věštkyně a zničila naše štěstí. Společně probdělé noci se staly pouze mlhavou vzpomínkou, vzdálenou snad stovky let. Čas od času za mnou ale můj pán přišel a vyprávěl, jak pokračuje pátrání po onom muži z věštby.
Bohužel byl několikaletý hon zcela bezvýsledný, jen posedlost mého pána se stále stupňovala, až k nepříčetnosti, až ho nakonec zcela ovládla a on přišel o zdravý rozum."
"Od té doby se o mě už nikdo nestaral, a tak jsem putovala pomalu po půlce světa a žila po půdách a po sklepích opuštěných domů. Už jsem myslela, že můj život takhle půjde do nekonečna, jednoho dne mě však objevil jakýsi mladý muž. Byla jsem zubožená a sešlá, ale to ho neodradilo. Postaral se o mě a přivedl mě sem. A to je celý můj příběh," zakončila babička vypravování.
Vnučka byla její minulostí naprosto nadšená a babička na ní viděla, kolik otázek má, ale zavrtěla hlavou a připomněla vnučce slib. Ta se ošila, až to zašustilo a chtěla něco namítnout, ale pak si to rozmyslela, ze strachu, že by jí pak babička už nikdy nechtěla vyprávět, a tak babičce popřála dobrou noc a zamířila ke svému místu v knihovničce.
Babička také zamířila na své místo, na opačném konci knihovny a cestou se jí honily hlavou vzpomínky, znovu prožívala ten strach, jako kdysi se svým milovaným majitelem. Uslyšela tiché zaskřípání podrážek na prkenné podlaze. Ve svitu měsíce spatřila muže a v jeho tváři děsivý záblesk ještěrčích očí a odraz plamínku sirky, jenž jí letěl vstříc….
*Lili*
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 PaperMan PaperMan | 1. května 2015 v 13:27 | Reagovat

Ještě je brzy házet flintu do žita :) Nevzdávej to :)

2 Lili Lili | 1. května 2015 v 20:17 | Reagovat

Dobrá, děkuji :) Mám z toho jen trochu pohřební náladu :)[1]:

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama