Zeď předsudků

26. dubna 2015 v 14:43 | Lili
Tenhle příběh se nestal mně, ale jedné mojí velice dobré kamarádce. Ráda bych se s vámi o něj podělila :)
Vždycky mě měli všichni rádi. Ani nevím proč, nijak jsem se o to nezasloužila... Asi to bylo tím, že u mě nikdy nepropukla potřeba povyšovat se nad ostatní a hrát si na něco co nejsem.
Brzy po nástupu na střední školu se se mnou chtěli všichni kamarádit, chodit ven, kluci mi neustále dávali nabídky k chození, ač jsem nebyla žádná kráska, prostě obyčejná holka, učitelé mě měli rádi, právě pro mou upřímnost, nikdy mi nechyběl pro nikoho úsměv, milé slovo povzbuzení, či útěchy a nezkazila jsem žádnou legraci.
Ve třídě nás bylo jen něco málo přes 20. Byli jsme ve třetím ročníku, a já zrovna nemocná, když jednoho dne přišel třídní, aby představil novou spolužačku: Miriam.
Všichni natahovali krky, abych viděli dívku, která se skrývá za jeho zády. Nikoho nenapadlo, že mohla dávno projít do třídy, proto sebou všichni škubli, když se za jejich zády ozvalo zakašlání.
Nevěřícně zírali na tu neznámou postavičku. "Čau, jsem Miriam!" mávla rukou na pozdrav a sedla si do prázdné lavice. To bylo jediné, co od ní ten den slyšeli.
Na začátku druhého týdne, už úspěšně vyléčená, jsem přišla opět doplnit řady naší třídy.
Většinou jsem ve třídě bývala první, takže jsem tam nakráčela, hodila tašku pod lavici a aniž bych zvedla oči, šla si koupit kafe. Už jsem zavírala dveře, když můj zrak spočinul na něčem tmavém přímo u okna. Byla to nějaká cizí holka... Že bych si spletla třídu?
Pokrčila jsem rameny, šla si sebrat tašku a počkat na chodbu na nějakou známou tvář, co by mě nasměrovala do správné místnosti.
Netrvalo dlouho a na chodbě se objevila parta mě známých lidí. Jen co mě spatřili, začali vesele povykovat a vítat mě a strhli mě s sebou do třídy. Tak že bych se nepletla?
Jakmile jsme však vstoupili, všichni jako by se zasekli. Bylo ticho, zlé, dusné ticho.
Všichni vrhali nevrlé pohledy na tu postavu, kterou jsem tu předtím potkala i já.
Vypadala ale, že nás ani nezaregistrovala. sluchátka v uších, ležela na lavici a všechno jí bylo jedno. Konečně jsem prolomila ticho: "Kdo to je?"
"Miriam," odpověděl mi jeden ze spolužáků. Pak se rozběhla debata: Vyslechla jsem, že se zabývá černou magií, zabíjí zvířata, nenávidí všechno živé, rozbíjí výlohy a tak podobně, ale když jsem se ptala na věk, kde bydlí nebo něco podobného, nikdo mi nebyl schopný odpovědět.
Jak bych ji popsala, abyste byli v obraze: Menší, štíhlá dívka s dlouhými rovnými havraními vlasy, zajímavá byla její světlounká, až skoro bílá pleť. Měla jasně zelené oči s takovým podivným nádechem něčeho zlého, ale možná tak na mě působily jen díky tomu, co jsem si před chvílí vyslechla. Měla vytahanou černou mikinu, černé kraťasy, černé síťované punčochy a červené kanady. Na kraťasech měla snad kilo řetězů.
Takhle tedy vypadala Miriam.
Jak postupně přicházeli spolužáci, všímala jsem, jak se s ní nido nebaví a všichni se drží co nejdál. Nešlo mi to do hlavy. A když nakonec jedna ze spolužaček vlezla do třídy a hrála leknutí, když Miriam uviděla, došla mi trpělivost, zvedla jsem se a zamířila k Miriam. "Co to dělá?" "Vždyť jí zabije!" " Vrhla jsem po všech ten nejvražednější pohled a vykřikla: "Zklapněte, plácáte akorát kraviny!" Všichni byli v šoku: Takhle mě neznali, nikdy jsem se na nikoho nerozzlobila, až teď...
Dotkla jsem se ramene nové spolužačky. Trhla sebou a podívala se na mě. Jedním škubnutím ruky si vyndala z uší sluchátka a zadívala se na mě. Chvíli jsme se jen tak měřily. Natáhla jsem ruku a usmála se: "Jsem Radka a jak říkají tobě?" Evidentně vyvedená z míry se nejdříve podívala na mě, pak na mou nabídnutou ruku a nakonec se usmála, a trochu váhavě, avšak přesto pevně mi ruku stiskla: "Miriam."
Pak jsme si začaly povídat. Všichni koukali jako z jara. Ještě ten den jsem se přestěhovala k ní do lavice, abych jí mohla aspoň trochu pomoci vypořádat se s novou školou a třídou. Během dne se začali k naší lavici trousit i ostatní spolužáci a představovat se Miriam. A tak jsem jí pomohla zbořit zeď, která ji jen kvůli tomu, že byla jiná dělila od zbytku třídy: Zeď předsudků, a Miriam nakonec třída přijala. Během pár měsíců se z nás staly nerozlučné kamarádky. A sedíme spolu v lavici do dnes. I když za pár dní nás čeká maturita, ale spolu jí zvládneme.
To byl tedy příběh o tom, jak předsudky dokáží zatemnit lidský rozum a jak jsme snadno stržitelní názorem davu.
*Lili*
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama