Květen 2015

Nářek z hlubin

31. května 2015 v 21:40 | Lili
Moji milí čtenáři, rozhodla jsem se v návalu inspirace pro založení svého třetího blogu vedle zatím nerozjetého blogu Čteme si rádi a Deníku průšvihářky.
Jedná se tentokrát o blog s fantasy tematikou, kde se bude odehrávat jeden souvislý příběh.
Tudíž budete muset články číst od nejstaršího po nejmladší :)
Budu vděčná, pomůžete-li mi zprávu o novém blogu rozšířit dál mezi lidi :)
Tak přeji příjemné ponoření do Nářku z hlubin :)
http://narekzhlubin.blog.cz/
*Lili*

Milý deníčku

30. května 2015 v 14:00 | Lili
Před nedávnem jsem v jednom zabordelařeném šuplíku objevila svůj starý, už dávno zapomenutý tajný deníček.
Jeho obsah mě skutečně pobavil. Možná je to ubohost smát se sama svým dětským starostem, ovšem komu jinému se smát, když ne sobě? Tady máte úplně první zápis v něm:
28.8.2007
Milý deníčku,
už je pár dní po táboře a já pořád myslím na Ondru. Je sice starší než já, ale to nevadí. Pořád po mně koukal a když jsme hráli Král vysílá do boje, držel mě za ruku. A v bazénu mě pořád potápěl, sice potápěl i jiné holky, ale mě úplně nejvíc ze všech. Na diskotéce jsem ho pozvala tancovat a on se mnou šel. Deníčku, já ho miluju!!
Každý zápis je pečlivě nadepsán datumem a oslovením "Milý deníčku"... Zajímavé, že Ondru si už nepamatuji, ale nejspíš s mým tehdy devítiletým dívčím srdíčkem hodně zamával...
Musím se přiznat, že deníček mám do dnes. Není to ostuda, naopak, spíše nutnost, chci-li mít přehled o věcech jimiž se nechce zaobírat ani moje krátkodobá, natož pak dlouhodobá paměť, ovšem oslovení "Milý deníčku" už pár let vynechávám.. :)
*Lili*

Návrat do budoucnosti

29. května 2015 v 0:42 | Lili
Budoucnost... Abych byla upřímná, už jen vyslovení tohoto mě děsí. Že se není čeho bát? Inu, snad ne, ale pocit nejistoty je ubíjejíci, nemyslíte?
Jsem ve věku, kdy se o mojí budoucnosti stále ještě rozhoduje...
Jen je trochu drsné, že je třeba si už teď zvolit to, co budu dělat celý zbytek života. Stále to od nás chce někdo slyšet: Čím chceš jednou být? Půjdeš na vejšku? A nechceš být doktorka?
Prosím, dost, to stačí!!!
Notak, kdo z nás může říct, že ví, co bude za 10 minut, natož pak za pár let. A tyhle otázky myslím ničí všem, co jsou v mém věku nervy.
A pak, trochu mi vadí odsuzování ze strany těch, co už si svůj život zvolili a věty typu: No ty chceš taky furt bejt něco jinýho. nebo Ještě před půl rokem jsi chrěla bejt tohle a tamto a bla bla bla... Akorát zbytečná hromada slov.
Doporučuji a to hlavně rodičům, nekecejte nám do našich rozhodnutí, pokud vás my sami nepožádáme, aspoň se tak vyhnete obviňování, že za neúspěch můžete vy...
Na závěr bych chtěla říct, že i já se stále rozhoduji co budu a je to stále těžší... Jedno ale vím jistě- budu manželkou a maminkou... a budu se snažit být aspoň v tomhle nejlepší...
*Lili*

Můj názor

8. května 2015 v 13:24 | Lili
Stála proti mně a nepokrytě zírala. Sjížděla mě očima nahoru a dolů a zase naopak, jako by si v obchodě prohlížela zboží a nemohla se rozhodnout jestli se jí líbí nebo ne. Ticho začalo být nepříjemné. Nadechla jsem se a vyřkla otázku, která už dlouho visela nejen ve vzduchu, ale i v mojí mysli a neustále se vracela: "Co ty si o mně vlastně myslíš?"
Otázka mi byla vzápětí zodpovězena a její autorka se ani nezačervenala "Jsi divná..."
Zalapala jsem po dechu: "Můžeš to rozvinout prosím?"
Trochu se zavrtěla "A mám být upřímná?"
"To jsi vždycky, ne?"
"Fajn, ale posadíme se na to."
Usadily jsme se proti sobě a na na mě zase dlouhou dobu zírala, pak se nadechla, podrbala se ve vlasech a začala:
"Asi bych měla začít se vzhledem- Neuškodilo by ti shodit pár kilo, v poslední době jsi dost přibrala a začínají si toho všímat i ostatní" přikývla jsem: nic nového,"možná by ti neškodilo udělat něco s vlasy, totiž tahle barva, blond-zrz-hnědo-černo-kaštanová začíná vypadat divně. Taky bys mohla přestat být líná a začít používat kondicioner, až se dokopeš k tomu, abys zvedla zadek a šla si ho koupit.
Slušelo by ti trochu barev. Vážně, vypadáš, jako kdybys šla denně na pohřeb, ne-li na popravu- svou vlastní. Taky by ses mohla začít oblíkat trochu jako holka, je sice super, že klučičí věci jsou pohodlný, volný a cítíš se v nich dobře, ale všichni si budou myslet, že si prosě hraješ na kluka.
Chápu, že to je jen a jen tvůj styl a všimla jsem si, že se někteří lidé snaží tě kopírovat, ale měla by sis uvědomit, že jsi za nedlouho dospělá, a že na pohovor do práce prostě nemůžeš přijít v kvádru, ale měla bys mít aspoň sukni."
Začínala jsem se nad tím zamýšlet: měla pravdu.
"Chováš se fakt divně- hele, já nechápu, proč se furt tak přiblble usmíváš, jo máš pěknej úsměv, ale lidi si myslí, že jsi magor, když jdeš po ulici a culíš se. Dál nechápu, proč se furt snažíš rozesmívat svoje okolí, je to trapný. Podle mě se až moc angažuješ a snažíš prorazit. Lidi o tobě vědí, měla by ses konečně přestat snažit jít proti proudu a konečně se začlenit.
Pak jsou tu ty tvoje nálady a to tvoje 'nebudu nikoho obtěžovat svýma problémama', vždyť když má někdo problém, tak jde taky za tebou a řekne ti to, ty mu pomůžeš a neobtěžuje to. Rozumím, že lidem nevěříš a po tom, co se dělo dřív se ti ani nedivim, ale mohla bys přestat žít minulostí a konečně na to zapomenout.
Mate mě ta tvoje osobnost: Na jednu stranu jsi hodně chytrá, máš plno zájmů a činností, jednáš s vysoko postavenejma lidma, nebojíš se prosadit si svůj názor, jsi vážná a rázná a na druhou stranu děláš blbosti, křičíš na celý kolo a směješ se jako hyena. Je to docela děsivý...
Nemyslím, že jsi špatný člověk, to rozhodně ne, a myslím si, že není moc lidí v tvém okolí, co by mi odporovalo, a vím, že máš nepřátele a lidi, co tě nemají rádi, ale to je taky kvůli tomu, že jsi něco dokázala nebo, že jsi prostě lepší něž oni, jen jsi vážně trochu... divná, což ovšem neznamená, že jsi špatná, a je to na tobě vlastně asi to, co mají lidé rádi a také proč tě mají rádi: že nejsi jako ostatní, že nesplňuješ normy a hodnoty, že jsi to prostě ty... jen ty..."
Se zájmem jsem si tuto osobu prohlížela. Měla pravdu... Vlastně, má pravdu. Pořádně jsem se na ni ještě jednou podívala. Viděla jsem šmouhy, které ji pokrývaly. Usmála jsem se a zavrtěla jsem hlavou: Měla bych to zrcadlo konečně vyčistit....
---- Díky za nápad na článek svému Klokanímu kamarádovi! ----
*Lili*

Poslední jízda

2. května 2015 v 19:39 | Karel Grundza
Drazí čtenáři, je tu první díl Hostování! Je mi velikou ctí, že mohu v Deníku představit povídku mladého autora Karla Grundzy. Osobně mi vzal její spád dech! Příjemné čtení! :)
Byla to poslední jízda. Jak by možná řekli kolegové taxikáři: poslední rito.
Slunce už dávno padlo za obzor a zanechalo tu za sebou jen rozpálené silnice plné rozleptaných asfaltových náplastí. Roman Roubal nasadil blankytně modrou vestu a před jízdou prošel svůj téměř třicet let starý autobus. Pohlédl na každou sedačku a jeho unaveným očím nedokázala uniknout jediná zmuchlaná jízdenka. Všechny sebral a pečlivě vyhodil. Už ho to ani nerozčilovalo, byl zvyklí na to, že lidé jsou líná prasata a nejsou schopni po sobě uklidit, ani tak malý kousek papíru. Větší sranda je zmuchlat ho a hodit pod sedadla.
Nerozčiloval se.
Neměl to zapotřebí, čeká ho poslední jízda a pak konečně domů za ženou. Už se nemohl dočkat, až uleví své páteři a natáhne se na gauč před televizi. Vrátil se k volantu a elegantně za něj zaplul. Odpružená sedačka se s ním humorně zhoupla nahoru a dolu. Otočil klíčkem. Převodovka zaskřípala a ohromný kolos se dal do pohybu. Hodinky hlásily půl jedenácté. Rozhodl se, že si poslední jízdu dnešního dne náležitě užije. Stejně to bude nejspíš jen on a jeho mašinka. V tuhle dobu už moc lidí autobusem nejezdí. Další naprosto nesmyslný a na hlavu postavený spoj. Přemítal, zda se někdy dočká jeho zrušení. Zabočil do středu města a v dálce, hned naproti spořitelně, spatřil zastávku.
Prázdná.
Vlastně se mu ulevilo. Opustil ospalé město a hnal se neudržovanou okreskou směrem na Játrov. Vozovku pevně svíraly řady stromů, které v noční tmě připomínaly rozrostlé přízraky střežící silnici. Občas ho předjel nějaký netrpělivý řidič a hned zmizel v dálce. Roman mohl jen pozorovat pomalu se vzdalující zadní světla jako párek ďábelsky rudých očí.
Na okamžik na silnici osaměl. Byla teplá noc a Romanovi se na zádech začal srážet pot. Zapnul klimatizaci a zaposlouchal se do hlasitého hučení, které téměř přehlušilo i zvuk pracujícího motoru. Silnice se klikatila kolem rybníka. Jeho hladina byla temná a jako přízračný závoj se nad ní vznášela mlha. Nad obzorem si všiml měsíce. Zářil jako obří kulatý reflektor jeho busu. Hučení klimatizace ho uklidňovalo, téměř kolébalo. Uvědomil si, že i přes dvaceti minutový spánek, který si dopřál před jízdou, se jeho víčka změnila v olovo. Potřásl hlavou, aby se probral. Světla jeho reflektorů přejela po značení zastávky a temném, neznámém obrysu postavy.
Došlo mu, že by měl zastavit. Na poslední chvíli dupl na brzdu a autobus zakvičel. Tahle konkrétní zastávka mu vždycky dělala problémy. Nacházela se na konci rybníka, hned za zatáčkou mezi stromy. Bůh ví, kdo ji tam postavil. Nebližší stavení široko daleko bylo asi šest domů, tři kilometry po polní cestě za rybníkem. Zastávka na konci světa a teď na ní někdo čekal. Najednou byl docela rád. Dotyčný ho aspoň ochrání před dotěrným naléháním spánku. Zmáčkl knoflík. Dveře zasyčely jako navztekaný had a odhalily muže v levném kabátu a s hnědou rádiovku pevně staženou do čela. Vystoupal po schodech k řidiči.
"Dobrý večer," pozdravil neznámý. Jeho oči se smály, ale zároveň spěchaly.
"Dobrej. Tak kam to bude," zeptal se ospale Roman.
"Rutlov, prosím."
"Třicet šest korun," Muž natáhl ruku a vysypal Romanovi peníze do rozevřené dlaně. Řidič mu na oplátku odtrhl lístek. Tiše doufal, že ho pasažér nezmuchlá a nepohodí pod sedačky. Neznámý se posadil na místo hned u dveří, téměř vedle řidiče. Stáhl si z hlavy rádiovku a opřel se lokty o zábradlí. Roman zatáhl dveře a rozjel se.
"Málem jsem vám ujel, člověče. Tady ta zastávka není vůbec vidět. Kort takhle na noc," prohodil Roman. Muž nervózně žmoulal rádiovku, ale usmál se.
"To jsem rád, že jste tak všímavej."
"Jo, máte štěstí," Roman zařadil rychlost. Hlava se mu zase nebezpečně klopila dopředu.
"Kam jedete takle na noc, jestli se teda můžu zeptat?" Roman musel mluvit. To jediné ho mohlo udržet vzhůru.
"Do nemocnice. Moje žena víte… ona… bude mít děťátko, teda budeme mít děťátko."
"Cha! Sakra, tak to gratuluju! Víte co to bude?"
"Holčička," Bylo vidět, že muž je neskutečně nesvůj. Romanovi z něčeho nic přejel mráz po zádech, jakoby teplota v autobuse klesla o několik stupňů. Ztlumil klimatizaci.
"To je krásný, to vám přeju," řekl a snažil se co nejefektivněji zamaskovat přízvuk závisti.
"Jo to je, ale… sem z toho taky pěkně nervózní."
"První dítě?" zajímal se Roman. Cesta před ním byla dokonale prázdná, jakoby všechna auta zmizela. Jakoby je všechny pohltila temnota.
"Jo, první… co vy, máte děti?"
"Já? Ne, nemám."
"Nechtěl jste?"
"To ne já… doktoři tvrdí že… střílím slepýma, jestli víte, jak to myslím." Vypadlo to z něj, ani nevěděl jak. V tu chvíli by si nejraději překousl jazyk ve dví. Ještě nikdy tak soukromou věc nikomu neřekl. Věděl o tom jen on a Alena - jeho manželka. Nikdy se s tím nikomu nesvěřil a najednou to ze sebe vyklopí, jakoby se nechumelilo. Díval se do tmy a skousl si za trest rty.
"To je mi líto," vypravil ze sebe neznámý cestující.
"No jo, co s tím nadělám," odmlčel se. Autobus se řítil nocí jako vystřelená střela; prázdné silnice k tomu přímo vybízely. "Už máte jméno?"
"Ne to… na tom jsme se ještě nedomluvili." Roman chápavě přikývl. Neznámý pozvedl hlavu. "Myslel jsem, že se nemáte za jízdy bavit s cestujícími, máte to támhle napsaný."
"Jo, taky je tam napsaný vystupujte zadními dveřmi, ale každej na to sere. Vadí vám, že se s váma bavim?"
"Ne to ne, já jenom že… většina řidičů není tak sdílná, to je všechno."
"Jo, já taky nejsem zrovna ukacanej ale… lepší než trapný ticho, ne?" podřadil a převodovka zakvílela do noci. Silnice se stočila do mírného stoupání.
"Jo to asi jo." po tomhle nastalo trapné ticho, vyplněné pouze bručením motoru. Roman se ho ale rozhodl přerušit.
"Vy bydlíte někde tam u tý zastávky?"
"Jo, v Nahý dolině,"
"To jste šel ty tři kilometry?"
"Co člověku zbývá, když nemá pojizdný auto, že jo."
"Jak se vaše žena dostala do Rutlova?"
"Ona… bydlela tam u svojí sestry. Víte… měli jsme nějaký problémy. Na pár věcech jsme se nemohli shodnout a… asi to znáte. Ona byla furt podrážděná a tak jsme si od sebe dali pauzu."
"Jo to víte. To jsou ty hormony, jak je ženská v tom, tak s ní není k vydržení." Jakoby to znal.
"To mi povídejte,"
"Není vám tady zima? Přes den bylo horko jako kráva, tak jsem zapnul klimožku a teď je tady zase zima, nezdá se vám?"
"Ne," Autobus minul další prázdnou a podle Romana naprosto zbytečnou zastávku. Do Rutlova zbývalo třicet minut cesty. Při téhle rychlosti maximálně dvacet.
"Není zvláštní, že nejezdí žádný auta? Vždyť bude teprve jedenáct," podotknul Roman a hleděl předním oknem do tmy. Světlo z čelních reflektorů se hbitě odráželo od patníků. Cesta byla nyní rovná a vyvolávala dojem nekonečnosti.
"Už se nemůžu dočkat, až ji uvidím," promluvil najednou muž.
"Vaší ženu?"
"Ne, tu malou. Hlavně na ní se těším." odpověď to byla chladná, neživotná.
"Stejně je to zázrak co myslíte, stvořit jiný život, jen tak z ničeho." Atmosféra letní noci Romana přímo vybízela k takovým myšlenkám.
"Jo, sám život je zázrak."Cestující zněl smutně. Jakoby říkal něco jiného a myslel si něco jiného.
"Zdáte se mi nějak sklíčenej, chlape, co se děje? Ještě před chvílí vám voči jen hrály."
"Nic, jen… jsem si zrovna něco uvědomil." Sáhl si pod kabát a něco pod ním nahmatal. Jakoby se chtěl ujistit.
"Co jste si uvědomil?"
"Že se dnes v noci vrátíte ke své ženě, pane Roubal." Romanovi zatrnulo. Jeho dlaně pevně sevřely volant. Risknul pohled na neznámého. Seděl vzpřímeně, v očích prázdno. Radost, která se v nich odrážela, když nastupoval, byla ta tam.
"Jak víte, jak se jmenuju?" zeptal se. Mohl si to přečíst z lístku. Napadlo ho.
"Vrátíte se ke své ženě, a já vám v tom pomůžu."
"Vo čem to sakra mluvíte, chlape? Proč bych se neměl vrátit?"
"Měl jste usnout. Usnout a vletět i s tímhle autobusem do stromů."
"No… jo byl jsem trochu ospalej ale…"
"Nebyl byste první. Pamatujete na Luboše Bartůňka?"
"Jak sakra víte o Bartůňkovi?"
"Tu noc jsem s ním byl v autobuse, stejně jako jsem tu teď s vámi."
"Cože? Vždyť to bylo asi… já nevim… před sedmi lety?"
"Před deseti lety, přesně."
"To co říkáte je blbost. Kdybyste s ním tenkrát jel, tak je taky po vás. A on jel tehdá sám to je jistý."
"Říkejte si, co chcete, ale vy jste dobrej chlap. Dovolím vám, abyste se vrátil domů."
"Vy mi to dovolíte?" Tomu chlapovi totálně přeskočilo. Rutlov se blížil, cesta se začala klikatit stejně jako rozum neznámého. Roman se nemohl dočkat, až zastaví a propustí tohoto pomateného muže ven ze svého autobusu.
"Vidíte? V tom je ten rozdíl. Vy si přejete, abych odešel, že ano? Abych se dostal ke své rodící ženě a nenarozenému děvčátku."
"Ano, to si vážně přeju,"
"Jste dobrej chlap," zopakoval a nandal si rádiovku. "Vy nejste jako on." Roman neodpovídal. Nevěděl co odpovědět. Netušil co se tím mužem najednou stalo. Co mohlo za jeho náhlou změnou. "Třeba mi to pomůže, jo třeba se osvobodím a konečně se s nimi setkám," drmolil.
"Hele… co kdybychom ten zbytek cesty doklepali v tichosti, co vy na to?" navrhl Roman.
"To nemůžeme, pokud nebudete mluvit, usnete a už se neprobudíte."
"Já myslim, že po rozhovoru s váma, už jen tak neusnu."
"To je dobře. Vy jste dobrej chlap."
Minuli ceduli s nápisem Rutlov. Zastávka už nebyla daleko. Zbytek cesty opravdu proběhl v tichu, které už ale nebylo trapné, nýbrž mrazivé a děsivé. Roman už od tohohle člověka nechtěl nic slyšet. Vůbec nic. Konečně vjeli do středu města a zastavili u zastávky. Neznámý si stoupl a přešel k řidiči. Nastavil ruku. Roman ucítil, jak jím projel chlad. Neochotně jeho ruku přijal. Byla studená jako ruka mrtvoly. V životě nedržel studenější dlaň a nejspíš už ani držet nebude.
"Budu si vás pamatovat, pane Roubal. Pokud tady ještě budu." Roman nevěděl co odpovědět. Místo toho raději zmáčkl knoflík a otevřel tím dveře.
"Hodně… hodně štěstí s tím miminkem," vykoktal Roman nejistě. Neznámý se usmál chladným a neveselým úsměvem. Zatáhl si rádiovku do čela a přikývl. Pak téměř neslyšně sešel schody. Když byl venku z autobusu, ještě se otočil a pohlédl na Romana. Ve tváři smířeně chladný výraz. Roman vyděšeně nahmatal knoflík a dveře zasyčely. Neznámý mezi nimi zmizel, jakoby odjížděl výtahem.
A možná že ano. Těžko říct, zda tam dolů vedou schody.

Uvadla jedna růže

2. května 2015 v 19:25 | Lili
Uvadla jedna růže,
království zemřel král.
Každý z rytířů v zemi
rád vůdcem by se stal.
.
Proběhly tucty bitev
o křeslo nejvyšší.
Však nářky duší padlých,
v nich nikdo neslyší.
.
Chtíč po moci a nenávist,
teď pustoší ten ráj.
Tohle je ta hra na závist,
co zničila náš kraj.
.
Hrdinu s čistým srdcem chcem,
co meč by tasil hned.
On pro nás novým králem,
dobrým, na to vemte jed!.