Poslední jízda

2. května 2015 v 19:39 | Karel Grundza
Drazí čtenáři, je tu první díl Hostování! Je mi velikou ctí, že mohu v Deníku představit povídku mladého autora Karla Grundzy. Osobně mi vzal její spád dech! Příjemné čtení! :)
Byla to poslední jízda. Jak by možná řekli kolegové taxikáři: poslední rito.
Slunce už dávno padlo za obzor a zanechalo tu za sebou jen rozpálené silnice plné rozleptaných asfaltových náplastí. Roman Roubal nasadil blankytně modrou vestu a před jízdou prošel svůj téměř třicet let starý autobus. Pohlédl na každou sedačku a jeho unaveným očím nedokázala uniknout jediná zmuchlaná jízdenka. Všechny sebral a pečlivě vyhodil. Už ho to ani nerozčilovalo, byl zvyklí na to, že lidé jsou líná prasata a nejsou schopni po sobě uklidit, ani tak malý kousek papíru. Větší sranda je zmuchlat ho a hodit pod sedadla.
Nerozčiloval se.
Neměl to zapotřebí, čeká ho poslední jízda a pak konečně domů za ženou. Už se nemohl dočkat, až uleví své páteři a natáhne se na gauč před televizi. Vrátil se k volantu a elegantně za něj zaplul. Odpružená sedačka se s ním humorně zhoupla nahoru a dolu. Otočil klíčkem. Převodovka zaskřípala a ohromný kolos se dal do pohybu. Hodinky hlásily půl jedenácté. Rozhodl se, že si poslední jízdu dnešního dne náležitě užije. Stejně to bude nejspíš jen on a jeho mašinka. V tuhle dobu už moc lidí autobusem nejezdí. Další naprosto nesmyslný a na hlavu postavený spoj. Přemítal, zda se někdy dočká jeho zrušení. Zabočil do středu města a v dálce, hned naproti spořitelně, spatřil zastávku.
Prázdná.
Vlastně se mu ulevilo. Opustil ospalé město a hnal se neudržovanou okreskou směrem na Játrov. Vozovku pevně svíraly řady stromů, které v noční tmě připomínaly rozrostlé přízraky střežící silnici. Občas ho předjel nějaký netrpělivý řidič a hned zmizel v dálce. Roman mohl jen pozorovat pomalu se vzdalující zadní světla jako párek ďábelsky rudých očí.
Na okamžik na silnici osaměl. Byla teplá noc a Romanovi se na zádech začal srážet pot. Zapnul klimatizaci a zaposlouchal se do hlasitého hučení, které téměř přehlušilo i zvuk pracujícího motoru. Silnice se klikatila kolem rybníka. Jeho hladina byla temná a jako přízračný závoj se nad ní vznášela mlha. Nad obzorem si všiml měsíce. Zářil jako obří kulatý reflektor jeho busu. Hučení klimatizace ho uklidňovalo, téměř kolébalo. Uvědomil si, že i přes dvaceti minutový spánek, který si dopřál před jízdou, se jeho víčka změnila v olovo. Potřásl hlavou, aby se probral. Světla jeho reflektorů přejela po značení zastávky a temném, neznámém obrysu postavy.
Došlo mu, že by měl zastavit. Na poslední chvíli dupl na brzdu a autobus zakvičel. Tahle konkrétní zastávka mu vždycky dělala problémy. Nacházela se na konci rybníka, hned za zatáčkou mezi stromy. Bůh ví, kdo ji tam postavil. Nebližší stavení široko daleko bylo asi šest domů, tři kilometry po polní cestě za rybníkem. Zastávka na konci světa a teď na ní někdo čekal. Najednou byl docela rád. Dotyčný ho aspoň ochrání před dotěrným naléháním spánku. Zmáčkl knoflík. Dveře zasyčely jako navztekaný had a odhalily muže v levném kabátu a s hnědou rádiovku pevně staženou do čela. Vystoupal po schodech k řidiči.
"Dobrý večer," pozdravil neznámý. Jeho oči se smály, ale zároveň spěchaly.
"Dobrej. Tak kam to bude," zeptal se ospale Roman.
"Rutlov, prosím."
"Třicet šest korun," Muž natáhl ruku a vysypal Romanovi peníze do rozevřené dlaně. Řidič mu na oplátku odtrhl lístek. Tiše doufal, že ho pasažér nezmuchlá a nepohodí pod sedačky. Neznámý se posadil na místo hned u dveří, téměř vedle řidiče. Stáhl si z hlavy rádiovku a opřel se lokty o zábradlí. Roman zatáhl dveře a rozjel se.
"Málem jsem vám ujel, člověče. Tady ta zastávka není vůbec vidět. Kort takhle na noc," prohodil Roman. Muž nervózně žmoulal rádiovku, ale usmál se.
"To jsem rád, že jste tak všímavej."
"Jo, máte štěstí," Roman zařadil rychlost. Hlava se mu zase nebezpečně klopila dopředu.
"Kam jedete takle na noc, jestli se teda můžu zeptat?" Roman musel mluvit. To jediné ho mohlo udržet vzhůru.
"Do nemocnice. Moje žena víte… ona… bude mít děťátko, teda budeme mít děťátko."
"Cha! Sakra, tak to gratuluju! Víte co to bude?"
"Holčička," Bylo vidět, že muž je neskutečně nesvůj. Romanovi z něčeho nic přejel mráz po zádech, jakoby teplota v autobuse klesla o několik stupňů. Ztlumil klimatizaci.
"To je krásný, to vám přeju," řekl a snažil se co nejefektivněji zamaskovat přízvuk závisti.
"Jo to je, ale… sem z toho taky pěkně nervózní."
"První dítě?" zajímal se Roman. Cesta před ním byla dokonale prázdná, jakoby všechna auta zmizela. Jakoby je všechny pohltila temnota.
"Jo, první… co vy, máte děti?"
"Já? Ne, nemám."
"Nechtěl jste?"
"To ne já… doktoři tvrdí že… střílím slepýma, jestli víte, jak to myslím." Vypadlo to z něj, ani nevěděl jak. V tu chvíli by si nejraději překousl jazyk ve dví. Ještě nikdy tak soukromou věc nikomu neřekl. Věděl o tom jen on a Alena - jeho manželka. Nikdy se s tím nikomu nesvěřil a najednou to ze sebe vyklopí, jakoby se nechumelilo. Díval se do tmy a skousl si za trest rty.
"To je mi líto," vypravil ze sebe neznámý cestující.
"No jo, co s tím nadělám," odmlčel se. Autobus se řítil nocí jako vystřelená střela; prázdné silnice k tomu přímo vybízely. "Už máte jméno?"
"Ne to… na tom jsme se ještě nedomluvili." Roman chápavě přikývl. Neznámý pozvedl hlavu. "Myslel jsem, že se nemáte za jízdy bavit s cestujícími, máte to támhle napsaný."
"Jo, taky je tam napsaný vystupujte zadními dveřmi, ale každej na to sere. Vadí vám, že se s váma bavim?"
"Ne to ne, já jenom že… většina řidičů není tak sdílná, to je všechno."
"Jo, já taky nejsem zrovna ukacanej ale… lepší než trapný ticho, ne?" podřadil a převodovka zakvílela do noci. Silnice se stočila do mírného stoupání.
"Jo to asi jo." po tomhle nastalo trapné ticho, vyplněné pouze bručením motoru. Roman se ho ale rozhodl přerušit.
"Vy bydlíte někde tam u tý zastávky?"
"Jo, v Nahý dolině,"
"To jste šel ty tři kilometry?"
"Co člověku zbývá, když nemá pojizdný auto, že jo."
"Jak se vaše žena dostala do Rutlova?"
"Ona… bydlela tam u svojí sestry. Víte… měli jsme nějaký problémy. Na pár věcech jsme se nemohli shodnout a… asi to znáte. Ona byla furt podrážděná a tak jsme si od sebe dali pauzu."
"Jo to víte. To jsou ty hormony, jak je ženská v tom, tak s ní není k vydržení." Jakoby to znal.
"To mi povídejte,"
"Není vám tady zima? Přes den bylo horko jako kráva, tak jsem zapnul klimožku a teď je tady zase zima, nezdá se vám?"
"Ne," Autobus minul další prázdnou a podle Romana naprosto zbytečnou zastávku. Do Rutlova zbývalo třicet minut cesty. Při téhle rychlosti maximálně dvacet.
"Není zvláštní, že nejezdí žádný auta? Vždyť bude teprve jedenáct," podotknul Roman a hleděl předním oknem do tmy. Světlo z čelních reflektorů se hbitě odráželo od patníků. Cesta byla nyní rovná a vyvolávala dojem nekonečnosti.
"Už se nemůžu dočkat, až ji uvidím," promluvil najednou muž.
"Vaší ženu?"
"Ne, tu malou. Hlavně na ní se těším." odpověď to byla chladná, neživotná.
"Stejně je to zázrak co myslíte, stvořit jiný život, jen tak z ničeho." Atmosféra letní noci Romana přímo vybízela k takovým myšlenkám.
"Jo, sám život je zázrak."Cestující zněl smutně. Jakoby říkal něco jiného a myslel si něco jiného.
"Zdáte se mi nějak sklíčenej, chlape, co se děje? Ještě před chvílí vám voči jen hrály."
"Nic, jen… jsem si zrovna něco uvědomil." Sáhl si pod kabát a něco pod ním nahmatal. Jakoby se chtěl ujistit.
"Co jste si uvědomil?"
"Že se dnes v noci vrátíte ke své ženě, pane Roubal." Romanovi zatrnulo. Jeho dlaně pevně sevřely volant. Risknul pohled na neznámého. Seděl vzpřímeně, v očích prázdno. Radost, která se v nich odrážela, když nastupoval, byla ta tam.
"Jak víte, jak se jmenuju?" zeptal se. Mohl si to přečíst z lístku. Napadlo ho.
"Vrátíte se ke své ženě, a já vám v tom pomůžu."
"Vo čem to sakra mluvíte, chlape? Proč bych se neměl vrátit?"
"Měl jste usnout. Usnout a vletět i s tímhle autobusem do stromů."
"No… jo byl jsem trochu ospalej ale…"
"Nebyl byste první. Pamatujete na Luboše Bartůňka?"
"Jak sakra víte o Bartůňkovi?"
"Tu noc jsem s ním byl v autobuse, stejně jako jsem tu teď s vámi."
"Cože? Vždyť to bylo asi… já nevim… před sedmi lety?"
"Před deseti lety, přesně."
"To co říkáte je blbost. Kdybyste s ním tenkrát jel, tak je taky po vás. A on jel tehdá sám to je jistý."
"Říkejte si, co chcete, ale vy jste dobrej chlap. Dovolím vám, abyste se vrátil domů."
"Vy mi to dovolíte?" Tomu chlapovi totálně přeskočilo. Rutlov se blížil, cesta se začala klikatit stejně jako rozum neznámého. Roman se nemohl dočkat, až zastaví a propustí tohoto pomateného muže ven ze svého autobusu.
"Vidíte? V tom je ten rozdíl. Vy si přejete, abych odešel, že ano? Abych se dostal ke své rodící ženě a nenarozenému děvčátku."
"Ano, to si vážně přeju,"
"Jste dobrej chlap," zopakoval a nandal si rádiovku. "Vy nejste jako on." Roman neodpovídal. Nevěděl co odpovědět. Netušil co se tím mužem najednou stalo. Co mohlo za jeho náhlou změnou. "Třeba mi to pomůže, jo třeba se osvobodím a konečně se s nimi setkám," drmolil.
"Hele… co kdybychom ten zbytek cesty doklepali v tichosti, co vy na to?" navrhl Roman.
"To nemůžeme, pokud nebudete mluvit, usnete a už se neprobudíte."
"Já myslim, že po rozhovoru s váma, už jen tak neusnu."
"To je dobře. Vy jste dobrej chlap."
Minuli ceduli s nápisem Rutlov. Zastávka už nebyla daleko. Zbytek cesty opravdu proběhl v tichu, které už ale nebylo trapné, nýbrž mrazivé a děsivé. Roman už od tohohle člověka nechtěl nic slyšet. Vůbec nic. Konečně vjeli do středu města a zastavili u zastávky. Neznámý si stoupl a přešel k řidiči. Nastavil ruku. Roman ucítil, jak jím projel chlad. Neochotně jeho ruku přijal. Byla studená jako ruka mrtvoly. V životě nedržel studenější dlaň a nejspíš už ani držet nebude.
"Budu si vás pamatovat, pane Roubal. Pokud tady ještě budu." Roman nevěděl co odpovědět. Místo toho raději zmáčkl knoflík a otevřel tím dveře.
"Hodně… hodně štěstí s tím miminkem," vykoktal Roman nejistě. Neznámý se usmál chladným a neveselým úsměvem. Zatáhl si rádiovku do čela a přikývl. Pak téměř neslyšně sešel schody. Když byl venku z autobusu, ještě se otočil a pohlédl na Romana. Ve tváři smířeně chladný výraz. Roman vyděšeně nahmatal knoflík a dveře zasyčely. Neznámý mezi nimi zmizel, jakoby odjížděl výtahem.
A možná že ano. Těžko říct, zda tam dolů vedou schody.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama