Červen 2015

Záhady

20. června 2015 v 2:35 | Lili
Říkám vám na rovinu, jsem posera. Ne, vážně, děsí mě naprosto banální a každodenní věci. Ovšem, není to moje chyba, je to chyba mého povdědomí, které si s mou maličkostí tak rádo a krutě pohrává. Faktem ale zůstává, že se velmi ráda stavím proti strachu a také proti výzvám. Asi jsem nerada, když nad sebou nemám kontrolu a s každou jednou výhrou jsem o krok napřed.
Pak jsou ale i opravdu strašidelné věci, co mě děsí. Povětšinou jsou to hlavně ty, co se nedají racionálně vysvětlit. Než dojdu ke smyslu tohoto článku, přihodím jednu takovou maličkou záhadnou příhodu.
Byl únor 2015 a my se třídou jeli na lyžák na Železnou Rudu. Měli jsme ubytování v hotelu Sirotek. Takový pěkný, čistý a tichý hotýlek. Na první pohled nic zvláštního, vážně, až dokud nepadla tma...
Hotel měl 3 patra a v každém patře chodbu, která vedla k pokojům, ovšemchodba v podkroví byla jiná: nejen, že byla uzounká, ale ještě v ní nebylo jediné okno. Není proto divu, že jakmile se setmělo, chodba získala jakýsi děsivý podtext a bylo na vlastní nebezpečí do ní vstoupit, aniž by si člověk předtím rozsvítil. Navíc, večer se člověka zmocňoval zvláštní pocit, že je někým upřeně pozorován. Pokud by šlo pouze o chodbu, bylo by to celkem v pořádku, jelikož lidská fantazie a strach umí velice dobře a podle spolupracovat, ale nebylo to jen o chodbě. Byl druhý večer a pár lidí se vypravilo do hospody. Po nějaké chvíli se s nimi dali do hovoru místní a začali se vyptávat, ovšem když naši spolužáci řekli, že bydlíme na Sirotku, atmosféra zhoustla a všichni byli najednou zaražení. Pak se zvedl nějaký pán a prohlásil: "Tak jestli bydlíte na Sirotku, tak vás upřímně lituju. Jsem zvědavej, jestli to rozdejcháte." Po tomhle se všichni sebrali a vrátili na hotel, ale to byl teprve začátek. Postupně jsme každý z nás viděli někde po hotelu, povětšinou stát za dveřmi v pokoji, muže v tmavém oblečení. Všechno se vyhrotilo, když se jedna ze spolužaček v noci vzbudila a viděla ho stát za dveřmi a upřeně ji pozorovat. Pak zařela oči a zdálo se jí, že na ni skočil a škrábl ji do oka. Mohlo se jí to všechno jen zdát, kdyby ráno neměla pod okem čerstvý škrábanec. Ještě se divíte, že jsem strašpytel?
A teď ke žluté konvičce. Jedná se o hračku, patřící mojí ségře. Obyčejná plastová konvička, až na to, že si s ní hraje i někdo jiný, než jen ségra. vždycky když večer zhasínám v koupelně, jelikož chodím spát poslední, stojí konvička na rohu vany a prázdná, ovšem když ráno přijdu a odhrnu závěs, stojí uprostřed vany a je plná studené vody. Nikdo to neudělal, tak jaktože se to děje ráno co ráno? To asi zůstane v mlze..
Ale kdo ví, třeba se jednou seberu a pokusím se zjistit, proč se konvička stěhuje nebo co se děje na Sirotku, ale teď ještě ne, teď mě ještě baví se bát...
*Lili*