Červenec 2015

Pískající cestovatel

14. července 2015 v 22:11 | Lili
Určitě tam je a pozoruje mě. Ne, samozřejmě, že netrpím stihomamem, jen mám opravdu nepříjemný pocit. Ale, proč by to někdo dělal? Proč by někdo lezl na sedmimetrovou vrbu a koukal odtud na holku na lavičce a přitom si pískal? Asi jsem opravdu paranoidní, hodně paranoidní.
A pak se to ozvalo znovu. Zvuk jako když někdo vtahuje rty a píská tak. Co to má znamenat?
Fajn, a dost, ze mě si legraci nikdo dělat nebude! Přistoupila jsem ke stromu a zvedla hlavu, abych si mohla prohlédnout celou korunu. Už jsem čekala, že odhalím toho rádoby vtipálka někde na větvi a pustím se do něho tak, že si to za rámeček nedá, ale větve byly prázdné, pískání utichlo a ozýval se jen chlácholivý šustot listí. Že bych už měla halucinace? To snad ne?!
Znovu jsem upřela svůj zrak do větví a jednu po druhé je zkoumala, ale nikde nic. Je jasné, že nejsem blázen. Na to byl ten zvuk až příliš skutečný. Co teď? Notak, Lili, přemýšlej, zjisti, odkud to jde a to rychle, než to přestane. A to se zvuk ozval znovu. Tak a dost! Blázny si ze mě nikdo dělat nebude! Ale na vrbu se vylézt nedalo, protože větve byly až moc vysoko. Ale dalo se vylézt na jabloň, rostoucí o kousek dál a odtud pak přelézt do koruny vrby. Nevím, kdy naposledy jsem si připadala takhle volná. Jistota, se kterou jsem se vyhoupla do rozsochy jabloně mě samotnou překvapila, ale přijemně a dodala mi potřebnou vůli k tomu, toho tajemného pískače vypátrat.
Další pískání tuto nabytou vůli ještě více posílilo. Než jsem se nadála a stihla si lezení po stromech pořádně vychutnat, seděla jsem čtyři metry nad zemí na větvi vrby a pískání se mi ozvalo nad hlavou. Dostala jsem vztek! Dělá si ze mě blázny? Vytáhla jsem se na větev nad sebou, ale uklouzla mi ruka a málem jsem skončila místo na větvi na zemi. Zaklela jsem, ale nevzdala snahu se na větev vyškrábat, a tak se mi to nakonec podařilo.
Najednou jsem koukala do očí nějakému klukovi, asi tak ve věku osmi let. Písknul tak jako předtím. Stačil jeho jediný pohled plný strachu a mě přešla všechna zlost. Co tu dělá? Že by se sem vyšplhal a nemohl dolů?
"Co tu provádíš?" zeptala jsem se opatrně. "Jsem Matyáš a vlastně nevím, co tu dělám. Byl jsem doma s rodiči, když se můj tatínek začal shánět po Cesťáčku," kývl na věc, kterou měl v ruce, šlo o nějaký malý ovladač," měl jsem ho den předtím v ruce, ale spadl mi a nějak se porouchal, jenže já se bál, tak jsem ho schoval a nic neřekl. Tatínek ho našel a naštval se. Vrazil mi Cesťáček do ruky a řekl, že už je k ničemu, stejně jako já. Moc mě to mrzí, já to nechtěl rozbít, jenže..." Klučinovi začaly téct po tvářích slzy, podala jsem mu kapesník z batůžku na zádech.
"Nebul, řekni mi kde bydlíš a dovedeme tě tam a tatínkovi to vysvětlíme, ano?" Kluk se rozvzlykal ještě víc. "Já nevím, kde jsem, cesťáček mi spadl na zem, já zmáčkl čudlík a pak jsem byl tady." Kývla jsem na kluka, aby mi věc podal. Na ovladači bylo kolečko, kterým se dala nastavit frekvence. šipka mířila na nápis Dimenze G-4532. Zalapala jsem po dechu. Kolečko bylo ale zaseklé. "Takže kde byla šipka, když jsi byl doma?" "Dimenze S-7645!" odpověděl Matyáš. Pak jsem si všimla drobného písečku, který bránil kolečku v pohybu. Štětečkem jsem ho očistila. Přístroj se rozsvítil. Podala jsem ho Matyášovi. "Víš, my tady u nás nic takového nemáme, teď jsi v jiném světě, ale už to funguje, můžeš se vrátit domů. Všechno dopadne dobře, uvidíš." Chlapec se rozzářil. "Děkuju ti, hrozně moc." Pak otočil šipku na nápis S-7645 a na moje zamávání ještě stačil odpovědět slabým mávnutím, než se mi před očima rozpadl na miliony částeček prachu.
Jen doufám, že dorazil v pořádku. Až zpětně si uvědomuji, co mohl tento malý uprchlík znamenat pro náš svět, ale co, byl to přece jen malý kluk, který se ztratil rodičům. A to, že tu byl, zůstane uchováno v tajnosti mých myšlenek a deníku. A ty, čtenáři, to doufám taky nikomu neprozradíš.
*Lili*