Srpen 2015

Bez koule na noze

29. srpna 2015 v 10:58 | Lili

Tak jo, lidi, je čas posunout tenhle blog zas o kus dál. Proč tak najednou? No, řekněme, že nastal určitý "zlom", jenže tak to o prázdninách většinou je (stačí si vzpomenout na srpen roku 2013). Řekněme, že tohle je fakt poprvé, kdy se úplně otevřu, fajn, už to tu párkrát bylo, ale tohle je na ostro, bez servítek! Síla, co?
Okey, stále častěji se mi stane, že mi lidi řeknou, že jsem zlá, arogantní, namyšlená, sebestředná a další hromadu blbostí, je k smíchu, že to většinou řeknou lidi, které řadím do kolonky "Náhodní kolemjdoucí", to jsou lidi, co mě neznají, lidi, které sonduju a oťukávám si je. Jo, zní to, jako bych byla fiflenka, co si nechce špinit prsty s každým, kdo projde okolo, ale tak to není. Jen mám určité typy lidi, které chci mít ve svém životě. Ten zbytek prostě nepotřebuju. Fajn, asi není moc zdvořilé každého koho poznám co nejvíc stírat, trochu ho shazovat, a podobně,
ale je to strategie poznávání lidí. Na čem to stojí? Jak prostě, Watsone, je to tím, že nepotřebuju mít kolem sebe lidi, co se neumí sami za sebe rvát, ano, možná je mezi nimi plno skvělých lidí, co jsou tím nejčistším charakterem, ale mám strach z toho, že když se obklopím někým takovým, stáhne mě to zpátky tam, kde jsem byla a já budu zas jenom ustrašené ptáče, co vypadlo z hnízda.
Jak už jsem zmínila a zmiňuje se o tom i název blogu, jsem Průšvihářka, ale jsem ráda za to, že jí jsem. Málokdo ví, jak skvělé je být konečně jestli jsem ale něco zjistila, pak to, že se vážně musíte dostat až na dno, abyste se od něho mohli dobře odrazit. A proč jsem arogantní a drzá? Zkrátka jsem se naučila mluvit jak mi zobák narostl, a ti, kterým se to nelíbí mají smůlu.
Nechala jsem si až příliš dlouho od někoho ubližovat a kecat do života na to, abych do toho spadla znovu, když už jsem byla jednou venku.
Jestli mi ty roky, které vedu blog něco daly, pak to, že jsem vážně dobrá (samochvála lvl 1000!). Myslím to ale vážně, člověk, který si dokáže jít za svým snem asi nemůže být úplná nula a víte co?
Já si ten svůj sen teď plním, možná je fakt, že pokud se mi podaří dosáhnout toho, co chci, a to jest zachytit se drápkem tam, kde se zachytila Němcová, Erben nebo Mácha, pak ten sen možná úplně ztratím, ale co na tom záleží, vždyť je přece důležité, abych byla aspoň trochu šťastná.
Možná by nebylo špatné napsat něco málo o svém vztahu ke vztahům, takže, abych pravdu řekla, pro mě není vztah vlastně nic víc, než kamarádství s výhodama (nemusím rozvádět). Ještě se mi nepovedlo přijít na to, proč mít vztah a co z toho vlastně budu mít. Je pěkný, když kluk řekne "Miluju Tě" a myslí to fakt vážně a vy mu to řeknete taky, protože to cítíte stejně, ač způsobem, který on nemůže pochopit. Jenže vždycky miluje jeden víc a tak to vždycky bude, a k mojí smůle to u mě vždycky bude můj protějšek...
Schovejte kapesníky, teď něco lehčího, napadlo mě, že bych psala povídky na přání tzn. 5 témat, ze kterých se vytvoří jedno společné, řekněme každý týden a může to být naprosto cokoli, čím
střelenější, tím lepší, pomozte zvednout náladu Průšvihářce!
*Lili*

Přání

10. srpna 2015 v 14:56 | Lili
Je srpen a opět je tu období padání Perseidů. Když vidíte padat hvězdu, měli byste si něco přát. Pozor: Skutečně se to plní... Byl další jasný večer a naše parta(já, Kačka, Eli a Adam) posedávala po lehátkách na ztemnělé pláži. Povídali jsme si, smáli se a po očku jsme hlídali, jestli náhodou neuvidíme padat hvězdu, kterých bylo zatím stále ješte k vidění pomálu. Najednou Káťa zahlásila, že vidí letět saletit. Chvíli nám trvalo pochopit jakou hloupost vlastně řekla. A už jsme se smáli. Na nebi se začla rýsovat Mléčná dráha. Nádhera. Všichni jsme na ni zírali, naprosto fascinovaně a s nepředstíraným zaujetím, stále však náš hlavní zájem představovaly ty hvězdy, které budou padat. Do ticha, které rušilo jen šplouchání vln o břeh, prohlásila, Eliška, že žádné hvězdy nevidí, ale vidí světla na konci. Tohle prohlášení vyvolalo další salvu smíchu. Tak Eliška vidí světlo na konci tunelu... Najednou oblohu proťalo jasné světlo, vrhané právě padající hvězdou. Všichni jsme vydechli. Musíme si něco přát. Určitě se to splní! A tak jsme si přáli. Adama začalo zajímat, jestli se ta přání opravdu splní. Samozřejmě. Vykulil oči a zeptal se, jestli když si přál, aby mu na hlavu spadlo piáno, jestli se to fakt splní. Znovu jsme se začli smát. Když to řekl nahlas tak se mu to nevyplní... Byla to jediná hvězda, kterou jsme ten večer viděli, ale nevadilo to, protože byla nádherná. Možná by vás, čtenáři zajímalo, co jsem si přála já. Ale ne, nebudu vám to prozrazovat, jinak se mi to nesplní...