Září 2015

Nejkrásnější loučení

23. září 2015 v 0:59 | Lili
Když někdo řekne: Půjdeme na sopku, představím si kráter se žhnoucí lávou, který děsí okolí svou nevypočitatelností, a právě tak jsem si to vybavila, když jsme vyráželi. A právě tak Zebín nevypadal. Ale něco z charakteru sopky v sobě měl. Například až nadzemsky neskutečnou strmost, darmo mluvit, ale vyfunět se nakonec, i když s menšími obtížemi, dal. Ač tu zmiňuji menší obtíže, byly pro odvyknuté plíce o dost větší, stálo to však za to, bezpochyby. Po zdolání vrcholu mě však čekalo zklamání, žádný kráter se nekonal, ba co víc, ani stopa po tom, že by tu někdy nějaký existoval. Možná je sprostým paradoxem, že tam, kde by měla být hlubina se vypíná k nebi kaplička a ještě Zebín prodlužuje. Vrchol obklopují zakrslé stromky. To by samo o sobě nebylo tak zvláštní, kdyby však nebyly mrtvé, a jsou. Šustění listů je v jejich duších jen ozvěnou minulosti a teď působí děsivě. Výhled z vrcholku stojí za to. Nádhera, zejména pak ve tmě. Tma všemu dodává určitý nádech tajemna a jakési zvláštní intimity. A člověk vidí z ptačí perspektivy to, co je mu obvykle jako bezkřídlému tvorovi zapovězeno. Nejhezčí bylo spatřit Ještěd, vzdálenost několika desítek kilometrů se stala naprosto banální, bezvýznamná a snadno zanedbatelná. Představa toho, že zrovna tady žil a budoval Valdštejn se zdá neskutečná. - Něco zachrastilo v mrtvolách stromů, zvuk připomínal prodírající se tělo. Fantazie a nervy už tak dost zcuchané, začaly pracovat na plné obrátky: Co když je to sám Albrecht, kontrolující své přenádherné dílo? Půlnoční hodina by tomu nasvědčovala. -Chrastění se ozvalo znovu, tentokrát blíž, a to už se přidal i strach. Naštěstí jsme brzy zamířili horem pádem dolů a myslím, že jsme všichni brzdili i očima, jak jen nám to tma dovolila. Cesta se nakonec obešla bez větších pádů nebo zranění a všechno dobře dopadlo. K závěru cesty nás zlákalo osamělé blikání hřibovních svíček. Abych to vysvětlila: Hřbitov je umístěn na úpatí sopky, aby ten, komu v půli cesty dojdou síly, nezabíral místo pro ostatní, deroucí se dychtivě nahoru, ale skutálel se rovnou, se závěrečným salto mortale (či jak se to píše), přes hřbitovní zeď. Jak bylo vše do detailu promyšleno, je až fascinující. Cestou k říši snů nás ještě provázel hlas Čtvrtkova knížepána, tak neodmyslitelně patřícího právě sem, do Jičína. Abych pravdu řekla, bylo to jedno z nejhezčích loučení, jaké jsem kdy zažila, a to je při mojí nenávisti k tomuto ději opravdu výkon. Ale kdyby to pokaždé probíhalo takhle nádherně, možná by se má nenávist změnila v lásku: Kdo ví? *Lili*