Únor 2016

Co se nepovede, aspoň se počítá

26. února 2016 v 19:41 | Lili
Známe to všichni. O něčem sníme, začneme to uskutečňovat a najednou: Bum- plán selže na nějaké drobnosti, kterou jsme přehlédli. A naše reakce? Většinou upadáme do deprese: Nevyšlo to, jsme neschopní, nic nemá smysl, všechno selhalo, jsme zbyteční a ve výsledku to vzdáme.
Nikoho nenapadne, že jsme se alespoň hnuli. Nic není nemožné, a pokud si něco vysníme a prvotní snahy selžou, je na čase vymyslet plán B). My, chroničtí "selhávači" máme připravený i plán C), E) a D) (já většinou i F) :D) A i když se nám nedaří 3x, nevzdáme to a zkusíme to znovu, máme přece plán a sen a nejsme padavky, abychom se ho vzdali. Ano, jsme zoufalí, naštvaní a nesnášíme celý svět- nedivte se, nicméně v momentě nejvyšší zoufalosti povětšinou nastane zlom a věc se podaří- sen se uskuteční a my jsme mimo šoku samozřejmě velmi šťastní.
Ač se to nejspíš nezdá, na náš úspěch, či neúspěch má přímý dopad naše zdravá sebereflexe. To, že se neumíme zhodnotit objektivně a pravdivě. Proč? Nikdo nás to nenaučil a většina lidí netuší, jak na to. A přitom je to prosté: Všichni máme doma zrcadlo, a není nic jednoduššího, než si před něj stoupnout a něco si vytknout a obratem se za něco pochválit, objektivně, pravdivě a nejlépe bez přemýšlení. Přinese nám to nejen zdravé sebevědomí, ale také zmizí naše myšlenky o vlastní neschopnosti a začne se nám dařit, a věci vycházet, no a když něco náhodou nevyjde, není důvod se hroutit, vždyť i snaha se počítá.
*Lili*

Něco o lásce

5. února 2016 v 22:14 | Lili
Stáli tam proti sobě, odsouzeni k věčnosti. Dva milenci s brzkou předzvěstí polibku, avšak bez naděje, že by se jejich rty mohly někdy setkat. Hleděli si do očí, tak děsivě hluboko. Vedli tichý dialog, který jen málokdo mimo nich mohl zaslechnout.
Sněžilo. Vločky dopadaly se zašutněním na zbytek peřinky, která už pokrývala vše, co se jí odvážilo postavit do cesty. Ale oni nic neviděli, ani neslyšeli, okolní svět pro ně neexistoval, a proč taky? Náznak objetí, nikdy dokončeného. Hleděla jsem na ně z povzdálí a snažila se splynout s tím běloučkým nic, jež dovádělo okolo mě. Nemám nejmenší úmysl je rušit, ale je krásné vidět tak širokou paletu citů v jediném okamžiku, dojemnost ve strašlivém smutku, nekonečnou lásku odsouzenou k věčnému zavržení, možná dokonce takové pohrdání osudu, že mezi ty dva milující, postavil neviditelnou stěnu bez možnosti překonání....
A pak- dotkli se rty, skutečně se dotkli rty, jemně, jako když chmýříčko pampelišky pohladí zem, na kratičký okamžik. Napadlo mě, že se bojí, proto se neodváží k delšímu polibku. Ale nemají se čeho bát, vločky je neprozradí...
Jejich rty se spojily. Objetí se zpevnilo. Najednou vypadali jako když svět v momentě ztichl. Čas se zastavil. Nebyl nikdo jiný, než oni dva. Vyznali si lásku. Tak jako už dříve nesčetněkrát, ale o nic menší...
...A pak všechno zhaslo. V šeru to zase byli ti dva milenci, mající strach z dotyku. Bylo mi jich líto. Ale třeba to přesně tak má být. Nicméně, nemohu si nepoložit otázku "Proč?". Proč ty dva lidi takhle sochař stvořil?
*Lili*