Březen 2016

Náraz

25. března 2016 v 22:14 | Lili
Další z desítek proplakaných nocí. Ale dobře mi tak, jsem hloupá, nepoučitelná a nepolepšitelná. Zajímalo by mě, kdy už si konečně uvědomím, že existuje realita, ne vážně, možná se chráním tím, že se v ostatních snažím nevidět chyby. Je parádní být mezi lidmi, kteří mi přijdou dokonalí, ale ta pravda... Ještě nikdy se mi nestalo, aby mě dříve nebo později nedostihlo nepříjemné rozčarování nebo náraz. A to se bebíčko pak hodně dlouho hojí.
Další chybou kterou možná dělám jsou city. Ať už v jakékoli podobě, ale vkládat do něčeho city, nedej bože ještě ty vřelé, to je jasná sebevražda. Snažím se odnaučit mít ostatní ráda, i přesto, že vím, jak jsou zlí a jak by mi podrazili nohy, kdyby mohli. Nestačím se divit, když slyším, jakou špínu na mě házejí ti, kterým jsem dala svou důvěru. Ale tak to nejspíš chodí a mně nezbyde, než si zvyknout a přizpůsobit se.
Už jsem se vzdala představy krásného prince, který by mě měl rád a asi i přestávám věřit, že existuje víc, než jen určitá imitace lásky. Je jen otázka času, než budu tak znechucená ze všeho toho, čemu musím tváří v tvář čelit, až přestanu žít, a něco se ve mně zlomí a já budu už jen existovat..... ..

Proč nemám ráda slovo RANDE

12. března 2016 v 22:29 | Lili
"Jdu na rande!" Když mi tohle řekne nějaká kamarádka nebo kamarád, tak si automaticky představím nějakou scénu z romanťáku, kde to začne večeří a končí to větou "Zavolám ti.", přičemž se dotyčný už nikdy neozve. Nevím proč vůči tomu mám takovou averzi, v podstatě na tom ani není nic špatného, ale stejně dávám přednost slovu schůzka, to je osobnější a nemá to jasný cíl tak jako rande, je to všeobecnější, ale zároveň lidštější a mnohem hezčí.
Taky to sem tam použiju, vesměs je to ale z důvodu, že chci v někom probudit žárlivost- většinou to má očekávaný výsledek...
Takže prosím, přede mnou nepoužívejte rande, randíčko, dejtíčko a tak podobně, ale prostě schůzka.... :D
Uznávám je to jeden z těch střelenějších článků, ale má věnování...
Takže: Až si to přečteš, doufám, že si to budeš pamatovat... :*
*Lili*

Věci, které se "prostě dějí"

11. března 2016 v 0:22 | Lili
Nevím proč, ale moje literárně nejplodnější denní (spíše noční) hodina je většinou v okolí půlnoci. Nejspíš proto, že okolní ruch utichne a já jsem nucena se při absenci únavy pustit do podrobné analýzy sama sebe. Abych se přiznala, to je jedna z věcí, které mi skutečně nahánějí strach. Není asi nic těžšího, než muset rozebrat svou osobnost, svoje skutky a především svoje chyby. Možná to je důvodem toho, že mi po tářích tečou slzy opožděného zármutku z rozchodu, k němuž došlo před více než rokem, nejspíš za všechna ta "co by, kdyby" může moje rozebírání...
Nejspíš není ani tak hloupé to dělat, asi právě naopak, vede to k poznání své duše, osbnosti, a kdoví čeho všeho ještě- jak by to asi řekli mnozí psychologové, nicméně je to možná až sebedestrukční, vždyť některé věci, už dávno odváté by měly zůstat pod prachem, kam patří, a ne se stále přípomínat- v tu nejméně vhodnou dobu. Co když jde ale o věci zdánlivě vyřešené, věci, které chci zapomenout a nechci se k nim vracet. Kdysi mi někdo řekl, že minulosti nikdo neunikne, a i když jí bude uhýbat, ona ho stejně jednou dostihne jako bouře a bude o to zuřivější.
Je ještě horší, když se rozhoduji, že se pokusím ty odložené věci řešit. Neschopnost soutředit se na jednu konkrétní myšlenku mě opravdu v ten moment dohání k šílenství, i když jindy se soustředěním nemám problém. Někdy si říkám, že se ty věci možná ani nemají vyřešit, že se jen snaží o to, se připomenout, nicméně vyřešeny být nemají. Je to k smíchu, když člověka zrazuje jeho vlastní podvědomí, jako by šílel, ale vlastně je při plném vědomí.
Třeba jsem šílená, třeba jen paranoidní a uměle si vytvářím pocit, že se mě snaží dohnat to, před čím utíkám, nebo se mi to nezdá a všechno je pravda....
*Lili*

O velkých soustech

4. března 2016 v 23:15 | Lili
Je mnoho věcí, kterým se musíme v průběhu života naučit. Jednou z takových věcí jsou i vlastní hranice.
Samozřejmě, velmi široký pojem, nicméně hranice bychom měli mít skoro ve všem. Tak například, do jaké míry bereme něčí připomínky jen jako rytí a odkud už je to urážka. Je to celkem podstatné, samozřejmě to ale musíme svým přátelům dát najevo, že nám něco ještě nevadí a něco nám už vadí, ne každý je janovidec a je schopný přibrzdit, neví-li kdy.
Další hranicí, o které bych se tu chtěla rozepsat je hranice sebe sama, respektive svých schopností. Spousta z nás jsou lenoši, ale to už je v lidské povaze, u něterých případně i v genech, ovšem existují oblasti, kde si tohle všechno kompenzujeme a kde to zase naopak přeháníme. Proč? Cheme si alespoň někde připadat dobří a potřební, a nebo se jen necháváme sprostě využívat od okolí a bereme na sebe jejich práci. Ale děláme to všichni, každý z nás si už někdy ukousl příliš velké sousto a poznal to většinou, až když bylo příliš pozdě. V takových chvílích už člověku zřejmě není pomoci.
A jak proti tomu jít? Každý člověk se v tom musí vykoupat sám, a i když víte o někom takovém, prostě ho v tom nechte. To je nejlepší lekcí, pro ty poučitelné. Ti nepoučitelní to budu zkoušet tak dlouho, dokud je to tempo a váha jednou nezahubí, ale ty už nezměníte, maximálně, kdybyste jim spoutali ruce a nohy a dali jim pár facek, ale, to byste jim brali jejich osobní svobodu....
*Lili*

Pokrytectví a lež nejsou souzeny, ale vyžadovány

3. března 2016 v 20:21 | Lili
Bude mír, práce pro všechny, dost peněz, všechno bude fajn, lepší, než kdy dříve. Občan, to je základ státu. Stát by se měl bát občana, ne občan státu.
Kecy. Všechno jsou to hloupá hesla, která lijeme lidem do hlavy před volbami, jen aby nás neodtrhli od kohoutku, protože manželka chce příští měsíc "ty krásný hodinky od Cartiera jen za 480 tisíc".
Jsem politik, tak lžu. Mám to v popisu práce. Nejde o to, splnit to, co lidem slíbíte, ale přesvědčit je, aby si mysleli, že to uděláte, že vás zajímají, a že jste dobrý člověk.
O tomhle jsou volby. Být politikem, znamená hrát, a pilovat to, aby vám po každé lži nenarostl nos jako Pinociovi.
"Občané, nezapomeňte, že mi na vás záleží, i na vašem hlasu, protože jen díky vám jsem víc!"... Vy mi to věřítě? Ale notak, nebuďte bláhoví...
*Lili*