Květen 2016

O tom, jak jsem vyhořela

18. května 2016 v 22:42 | Lili
Je konec... Burn out... Nic dalšího neexistuje, všechno už bude jen tma.
Jak se mi podařilo se dostat až přes hranici sil, to nevím, vím, že padám a to přímo na obličej, a že až dopadnu, tak si ošklivě natluču.. Au!
A dál? Nevím... Jediná moje energie je k tomu, abych se snažila udržet slzy. Jen ležet a zírat nikam. Není v tom žádný smysl, po pravdě řečeno nevím, co mě na tom tak bere, snad je to tím, že se na nic víc už prostě nezmůžu.
Nedokážu to všechno, co se na mě valí jako vlny, přimět se rozestoupit, nejsem Mojžíš a ani po té vší vodě nedokážu chodit jako Ježíš, v podstatě nejspíš už nedokážu nic. Vlastně jo- dokážu NIC...
Dnes jsem viděla po kolejích projíždět poloprázdný vlak, jak strašně jsem si přála sedět někde uprostřed a uhánět pryč od toho všeho. Od vší své neschopnosti, od problémů, které si dělám sama, od věcí, které jen tak nedokážu zahodit a proto si je moc beru. Neumím utéct sama od sebe.
Nezbude mi, než čekat na zázrak, paprsek světla uprostřed černého nebe, čekat na spasení. Vím, že to musím zvládnout sama, v tomhle mi nikdo nikdy nepomůže, ale poslední dobou se přestávám orientovat i sama v sobě a nevím, jak si pomoci...
Třeba se jednou zblázním, tehdy mi snad bude krásně... Ach ano, není nic, co bych potřebovala víc...
Prosím, jednu jednosměrnou jízdenku do neznáma, nejlépe s cílem v blázinci...
*Lili*