Srpen 2016

Možná to je trochu jinak

7. srpna 2016 v 23:41 | Lili
Mrzí mě to. Vždycky to takhle končí... Oba zlomení, a zdánlivý "vítěz" je na tom hůř, než poražený. A do toho ty špinavé hry. Není to výraz slabosti, ale zoufalství, projev člověka, zahnaného do kouta. A to předtím? Nic špatného, jen opatrnost někoho, koho někdo už kdysi zklamal.
Upřímně mi to není jedno, vůbec ne, ale už to nejde, nejde to dál, ani vrátit. Ale jsem zlomená, víc, než se jevím. A do toho ten stesk, hýbu se od ničeho k ničemu a stále polykám slzy. Nechci se obracet k minulosti, chci se přes to přenést, ale nejde to tak, jak bych chtěla, nechci, aby sis mě pamatoval jako hysterku, zlou a bezcitnou, tak to totiž není...
Snažila jsem se tě udělat horšího, než skutečně jsi, ale to proto, abych si ospravedlnila své chyby, nicméně ty také nejsi bez poskvrnky a aspoň sis to uvědomil. Asi to bylo to nejdrastičtější, co jsem mohla udělat, ale možná i nejlepší.
Rozhodně nešlapu po ničem, co mezi námi bylo, naopak, je to šperk, který budu opatrovat do konce dní. Možná jsem tvrdila, že budu jen další číslo a ty zas, že budeš jen další zápis v mém deníčku, ale ač jsem číslo, tak nejsem JEN číslo a ty, ač jsi zápis v deníčku, tak nejsi JEN zápis v deníčku. To, co se zdálo ideální zas tak ideální nebylo. Ale vážně, ten konec byl drastický, mnohem horší, než co se mohlo kdy stát. A mě to opravdu mrzí.
Možná, že je to moc opožděný a moc chabý dárek, ale chtěl jsi vysvětlení, takže to tak ber- Všechno nejlepší!
A omlouvám se ti.
Teď jsi můj zápis v deníčku, v tom na němž mi záleží, tak jako na tobě.
Snad si to aspoň zobrazíš...
*Lili*

Když na mě tenkrát padl smutek

1. srpna 2016 v 0:57 | Lili
Tak nějak jsem v předchozím psaní osvětlila, proč píšu, ale pak mi došlo, že takové nic moc vysvětlení nestačí, a tak, bych měla hodit pár pořádných důvodů, proč to opravdu dělám.

Grrrr, sakra. To je na pěst. Bouchla jsem do stolu. Ten stůl za to přece nemůže, že ty jsi vzteklá. No, to je fakt.
Jenže co s tím? Tužka a papír a psát a psát a psát. Píp: oznámení na ksichtoknize a na okraji reklama: přidej se i ty, piš svůj blog. A tak to začalo.

Vždy, když nějakou vidím, rozbuší se mi srdce a mám motýlky v břiše. Opatrně ji beru do rukou a otáčím. Pak ji pomalu otvírám, nasaju vůni. Nic na světě nevoní tak nádherně. Pomalu otáčím stránky a jen tak ji prohlížím, a pak se dostanu k poslední větě v knize. Přečtu ji. A prolistuji se zpět na začátek. Čtu. Začnu-li koncem, utvořím kruh. Miluju knihy a literaturu.

Dobrý. Ne, tenhle kus bych škrtla. Hele nápad dobrej, teď si pohraj se stylistikou. Ty fakt píšeš nespisovně?
Ježiš, co to je? Trochu to oživ! Perfektní.
Zpětná vazba a zdravá reflexe je důležitá.

Pro koho to bude? Tak prosím. Bravo. A cenu Magnesia litera v kategorii Objev roku získává...
Tady nakladatelství, rádi bychom s vámi navázali spolupráci. Nechcete si udělat autorské čtení? Je mami, ta paní co napsala mojí knížku dostala Nobelovku za literaturu!
Můj tajný sen je být, ani ne tak slavnou, jako dobrou spisovatelkou.

Neumřela. To přeci není možné. In nomine in patris... Prosím, jednu knihu od téhle paní. Deník průšvihářky. Rádi bychom podle této knihy udělali film.
Nechci umřít, aspoň ne v těchto oblastech. Ráda bych žila dál v srdcích čtenářů i v tom, co jsem kdy napsala.

A to jsou moje důvody a ač je jich i mnohem víc, myslím, že nejsou potřeba.
*Lili*