Říjen 2016

Pochod skrz hlavu

14. října 2016 v 13:22 | Lili
Říkám si, kolik už bylo slz? Kolik ztracených, jen tak kvůli ničemu? -nebo spíš nikomu. Vlastně, někomu, kdo za to vůbec nestojí a ani o to nestojí. Jak hrozně těžké je, sledovat toho, koho milujeme, v náruči někoho jiného, a dělat, že je nám to úplně jedno. Proč prostě není samozřejmé sebrat odvahu a říct to, co máme na srdci? Vážně je údělem některých z nás, bloudit životem s věčně zlámaným srdcem, mokrými tvářemi a těžkou hlavou? Asi je to test, jen se mi ještě nepodařilo přijít na to, co tak hrozného jsem v minulosti (možná v minulé životě), provedla, že to takhle dostávám zpět...
Tehdy, když si přijdeme nejšťastnější, vždycky přijde něco, co všechno převrátí vzhůru nohama a najednou se všechno změní v nic. Jako když člověku ujede poslední vlak domů. Přijde beznaděj. Smutek přemůže radost a teplo nahradí mramorový chlad...
Jsme všichni herci, střídáme masky a tváříme se, jak se od nás očekává, ale přiznejme si, každý má někoho, před kým masku odhodí, není potřeba ji mít. Chceme, aby nás právě tato osoba znala v naší pravé podstatě. Proto také není nic divného, když dovolíme sami sobě víc, než jen náklonnost k tomuto člověku, nicméně, je to vážně vždycky dobrý nápad? O to horší je, když masku nemá ani jeden, je těkžé začít pak toho druhého nenávidět, aby se srdce zaplevelené láskou očistilo. To dříve začneme nenávidět sami sebe...
Ale třeba, jak to říkal Michal David, Nám to vyjde...