Prosinec 2016

Tam, kam nechci jít

18. prosince 2016 v 0:58 | Lili
Často přemýšlím o tom, co bych v životě chtěla. Zanedlouho totiž budu stát na pomyslné chodbě a budu si muset zvolit dveře. Vím, že bych chtěla děti, kupu dětí, bez nich si život neumím představit. Asi bych měla mít partnera, ale myslím, že to zvládnu i sama. Nechci skončit jen maturitou, ale na vysokou nechci. Když si tohle tak pořád dokola omýlám, napadá mě, kam zmizely moje sny? Snila jsem, že budu učitelkou a pak spisovatelkou. A v srdci to tak stále cítím, ale to bych musela zahodit všechno, co teď je. Zmizela i moje představa o budoucím partnerovi, manželovi a otci mých dětí- v jedné osobě. Místo toho se dostávám mezi tužby: ten, jemuž bych zasvětila svůj život, nemá zájem, a ten, který zájem má, o toho zas nestojím já.
Sny nahradila realita a racionální myšlení. Mrzí mě to, pak totiž není čemu se divit, když jsem stále pod nátlakem okolí i sebe sama, že občas propadnu smutku.
Vážně to tak musí skončit?
*Lili*

Moje druhá tvář

14. prosince 2016 v 21:59 | Lili
Pomalu si lehla. Kov pod jejími zády zapraskal. Byla zima, ale jí to vůbec nevadilo, naopak... Upřela zrak vzhůru na nebe. Tam někde za tmavošedými mraky, jež oblizovala tma, se skrývá měsíc. Úplněk na ni působil jako magnet. Začínalo se v ní probouzet druhé já. Tak dlouho ho musela držet ukryté hluboko uvnitř sebe. Jak ji to otravovalo, denně skrývat svou pravou podstatu, své pravé JÁ. Zavřela oči a natočila tvář. Luna ji pošimrala svým světlem a jí přeběhl mráz po zádech. Konečně se narovnala a nadechla. Je čas. Pak otevřela oči. Žhnuly rudě. Tyhle oči touží po krvi. Tyhle oči už brzy budou zabíjet a krmit se lidským zoufalstvím a nekonečnou agonií, jež se bude s přibývajícími okamžiky prodlužovat. Pak bude dílo dokonáno.
Zvedla se jakoby nic a opucovala si kalhoty, zvyk jejího lidského já. Jak ho jen nenáviděla. Pomalu a měkkce seskočila ze střechy na zem na všechny čtyři. Jako kočka, pomyslela si. Pak zatřepala hlavou: Ale já jsem vlk! Uvolnila svaly a z hrdla se jí vydralo slabé vrčení- je čas! Vyšla na cestu. Na to, že byla tma, tu bylo ještě docela živo. Mladé zamilované páry, maminky s kočárky, dědečkové a babičky. Bude si muset počkat. Sedla si pod nejbližší lampu, která nesvítila, uvolnila se a vyčkávala. S přibývajícím časem lidé mizeli, až na cestě už nebyl nikdo a ticho rušil jen její dech, občasné zavrčení, které upustila a zbytky listí ve větvích okolních stromů.
Čekala desítky minut. Trpělivost, trpělivost, opakovala si neustále dokola, jako by to byla nějaká mantra. Nakonec se jí to vyplatilo. Uslyšela kroky. Zavřela oči a zavětřila. Zase zavrčení. Blížila se krev, čerstvá krev. Vyběhla na cestu, sedla si doprostřed a chytla se za kotník. Hra začala.
Za pár vteřin se objevil zdroj kroků. Muž, tak kolem pětatřicítky, zhruba vysoký jako ona. S hnědýma očima a tmavými vlasy. I na tu dálku viděla jeho oči. Uchvátil jí, škubla sebou. Páteří jí projela bolest. Vlčí pud. Ale copak může? Ty jeho oči. Muž k ní přistoupil a sklonil se k ní s otázkou, zda nepotřebuje pomoct. Otočila se na něj a usmála se. Přikývla. Pomohl jí na nohy. Udělala krok a klopýtla. Chytil ji do náruče.Teď byl tak blízko. A ty jeho oči. Cítila, jak jeho srdce bije. Neměl nejmenší tušení...
Bezděčně si olízla rty a přivřela oči. Na rtech jí přistál polibek. Škubla sebou. Vytrhla se mu a napřímila se. Začal se smát. Vůbec neměl strach. Ale to bylo jen dobře. Strach nemá dobrou chuť.
Znovu pohled do těch jeho očí. Hlavou jí probleskla otázka, co je vlastně zač. Otřásla se. Zase ta bolest v páteři. Oči jí zaplanuly rudě. Smích utichl. Udělala krok k němu. Zavrčela a vrhla se na něj. Jedním kousnutím mu protrhla krční tepnu. Vzduch prosytila vůně čerstvé krve. Je čas. Večeře. Teď už jí neuteče. Zvedla hlavu a usmála se na měsíc. Za jejími zády se ozvalo přání dobré chuti. Přikývla. Už tu byla její smečka. Tělo muže sebou přestalo škubat. Vydechl naposledy. Ozvalo se dlouhé několikahlasné zavytí. A pak začalo šílenství. Šílenství smečky, jejímž členům pronikl do žil adrenalin, se nedá uniknout. A to je teprve začátek.