Březen 2017

I když vlastně....

22. března 2017 v 13:54 | Lili
Ani nevím, jestli existuje cosi, co by se dalo nazvat hrdinstvím. Každý je svým způsobem hrdinou, někdo víc, někdo míň, ale v každodenním boji s překážkami jsme hrdiny nakonec všichni. Samozřejmě, ne každý z nás má možnost zachránit stovky životů, ale denně máme možnost zachránit a chránit alespoň jeden- ten svůj. To je přece také hrdinství, nevzdat to, i když si často sáhneme na to nejhlubší dno, a odrazit se zpět k hladině. Najít těsně před úpadkem v beznaděj tu malou, skrytou jiskřičku energie a naděje, která nás popostrčí dál.
Stokrát si člověk řekne, že chce všechno vzdát. Na všechno se vykašlat, jen tak vše pustit z rukou i z hlavy a nechat to tak, jak to je, ať si to leží- však ono to nějak dopadne. A hodněkrát se k tomu opravdu i odhodláme, vzdáme to, což také není lehké, jelikož v každém z nás před takovouto drobnou sebezradou proběhne vnitřní boj. Nemůžu říct, že není odvaha se vzdát, nikdy to totiž není úplně bez boje. Ale většina z nás, i když se stokrát vzdá, tak to po sto prvé zkusí znovu. A právě to nás činí odvážnými.
Není to jen o vnitřní či vnější síle, záleží také na stupni naší aktuální životní krize, z nichž celý náš život sestává. Věřte nebo ne, ale celý náš život se skutečně skládá z krizí: malých, velkých, obtížných, lehkých, každodenních i dlouhodobých, vnějších i vnitřních. Krizi vyvolávají konflikty. Nemusí jít nutně o žádnou světovou válku, ani o bouři v našem okolí, naopak, může jít jen o drobné rozhodnutí, jako je například, jestli ráno vstaneme s prvním nebo až s desátým zazvoněním budíku, nebo jestli si dáme kousek koláče ráno k snídani nebo až k odpolední svačině. Toto řeší každý z nás, a ač to vypadá jako drobnosti a prkotiny, často to jsou věci, které s námi nějakým způsobem pohnou, ne-li otřesou a něco v nás nechají. A i když to na první pohled není ani patrné, vyžaduje velkou odvahu řešit i tyto dennodenní konflikty a krize.
A ten, kdo to dokáže, se může s klidným svědomím, nazvat hrdinou, protože mu tento titul bude po právu náležet.
*Lili*

Impérium hřbitov, tvoje srdce

8. března 2017 v 20:42 | Lili
Ležela už v posteli, když v zámku zarachtal klíč a otevřely se dveře. Nejdříve bouchly o stěnu za nimi, a pak se s prásknutím zavřely, jak do nich "S" kopl. Přitáhla si peřinu blíž k bradě a úplně se přitiskla ke stěně, pak zavřela oči a ztlumila dech. Nechtěla, aby poznal, že ještě nespí.
Vzal za kliku. Bylo zamčeno. Zalomcoval, ale dveře nepovolily, vztekle do nich praštil, až ve futrech zapraskalo. Začal řvát a mlátit do dveří hlava nehlava. Futra vrzala, ale dveře stále nepovolovaly a on byl vzteklejší a vzteklejší.
_________________________________________________________________________________________

Bylo půl páté odpoledne. Vyzvedl ji v práci, že si zajedou na večeři, když už mají to výročí. Nebyla z toho nijak nadšená, hlavně proto, že se musela uvolnit v práci, kde to měla už tak dost nahnuté, ale "S" řekl, že v půl páté a přes to nejel vlak. Nasedla k němu do auta a opatrně zavřela dveře. "Nemlať s tim tak!" zpražil ji a protočil oči. Pomyslel si, že je tahle káča úplně neschopná. Řídil jako blázen, bála se, ale už si zvykla, že je lepší raději mlčet a tiše se modlit, aby to přežila. Vystoupili před restaurací. On šel do dveří první a on cupitala za ním. Svlékl si bundu a hodil ji na židli vedle sebe- jedinou další, co u stolu byla. Ona se také svlékla a pověsila si kabát na věšák u zdi. Vrátila se ke stolu a chtěla si sednout. "Tu bundu" houkl na ni "S". Nechápavě na něho pohlédla a pak se podívala na židli. "Pověs jí, ty náno nebo jsi tak tupá, že bys na to nepřišla?" Povzdechla si, svěsila ramena a šla bundu pověsit. "S" mezitím objednal jídlo. Ještě servírku poplácal po zadečku a strčil jí za výstřih papírek s telefonním číslem. "Schovej si to, princezno. Když se budeš nudit, tak zavolej."
Servírka odešla a ona si sedla. "Objednal jsem ti salát," řekl "S" jako by nejméně obdaroval půl světa chlebem. Kývla. "Už tak jsi dost tlustá," dodal. Ani nepípla.
Přinesli jídlo. Jí salát a jemu čtyřchodové menu. Neprotestovala. Usmála se na číšnika a poděkovala. "S" do ní pod stolem kopl a zamračil se. Bylo nepřípustné, aby se byť jen dívala na jiného muže. Po chvíli zjistila, že salát je špatně umytý, zavolala číšníka a poprosila ho, jestli by s tím šlo něco udělat. Číšník zbledl a začal se omlouvat. Odnesl salát a přinesl nový se spoustou omluv. Ona jen kývla, že to nevadí. Zato "S" byl vzteky rudý, ale ne kvůli neumytému salátu, ale kvůli tomu, že si ta "Malá nicka" dovolila vůbec pípnout něco proti jídlu, co jí objednal. Dojedli mlčky. "S" se zvedl od stolu, vzal si bundu a po ní hodil kabát. "Zatáhni to a dělej nebo jdeš pěšky." Poslechla.
Přijeli domů, ještě něž stihla zavřít dveře, ucítila ostrou bolest na tváři. "Tak ty mi budeš dělat ostudu, ty náno? Kdo si myslíš, že jsi?!" Bolest na druhé tváři. "Beze mě nejsi nic, rozumíš?! Platím ti večeři a ty si budeš ještě stěžovat?" Podívala se na něj. V očích měla vzdor. Že to neměla dělat, zjistila záhy. Bolest byla všude. Utekla před ním do ložnice a zamkla se. Chvíli bušil do dveří, ale když zjistil, že to není nic platné, odebral se do hospody.
Teď teprve ucítila na tvářich slzy. Vzala telefon a po paměti vytočila číslo. "Hálo?" První vzlyk. "Ségra, jsi to ty?" Druhý vzlyk. "Ten hajzl ti ublížil?" Neudržela to a rozbrečela se."Volám policii a jedu tam, drž se!"
Ležela už v posteli, když v zámku zarachtal klíč a otevřely se dveře. Nejdříve bouchly o stěnu za nimi, a pak se s prásknutím zavřely, jak do nich "S" kopl. Přitáhla si peřinu blíž k bradě a úplně se přitiskla ke stěně, pak zavřela oči a ztlumila dech. Nechtěla, aby poznal, že ještě nespí.
Vzal za kliku. Bylo zamčeno. Zalomcoval. Ale dveře nepovolily, vztelke do nich praštil, až ve futrech zapraskalo. Začal vztekle řvát a mlátit do dveří hlava nehlava. Futra vrzala, ale dveře stále nepovolovaly a on byl vzteklejší a vzteklejší.
Ozvalo se bouchání na dveře bytu. "S" strnul. Šel otevřít. "Policie... zatýkáme.... nevypovídat... násilí... ublížení..." to bylo vše, co zpod peřiny slyšela. Pak se ozvalo klepání na dveře ložnice. "Slečno, můžete otevřít, nemusíte se bát. Policie." Otevřela. Za dveřmi uviděla ustaraný obličej své sestry. Zhroutila se jí do náruče.
Probrala se za tři měsíce, nad ní zářilo bílé světlo a vedle hlavy jí pípal přístroj. Zívla. Cítila se nějaká lehčí. Tak to později řekla i své sestře. "To ti spadl kámen ze srdce," smála se.
Za několik měsíců její kámen zavřeli za domací násilí, brutální napadení a pokus o vraždu. To prý vykřikoval, když byl v hospodě, že až přijde domů, tak tu trosku zabije.
A tak mohla konečně začít žít život, který jí sestra té noci zachránila. A že si ho užívala plnými doušky.
*Lili*