Říjen 2017

Dej si špunty do uší a řvi!

28. října 2017 v 3:22 | Lili
Nevěřila jsem, že to bude vůbec kdy možné, ale moje prokrastinátorství, demotivace a znechucení dosáhly úplně nového rozměru. Dřív mě nebavily jen věci, co se netýkaly mé osoby, ale teď už ani mě nebaví ani moje já.
Je to děs. Probouzet se s nechutí se o sebe starat. Zběžný dennodenní pohled do zrcadla s myšlenkami "snaha byla", popřípadě "lepší to nebude". Připadám si jako exot. Proč si hrát na pěknou, když jsem škaredá. Pro koho? Pro sebe? Jsem spokojená, i když mám mastné vlasy a už druhý den se válím v posteli a moje jediná trasa je postel-toaleta. Jsem asi ráda škaredá.
Upřímně mě to unavuje. Jsem permanentně vyčerpaná. Spím osm, deset hodin, pak jednou sejdu schody a jsem zralá si spánek zopakovat. A pak je tu ta neustálá bolest hlavy. Buzení se s ní. Marné svačení všech těch prášků, aby mě opustila. A jí se zkrátka nechce. Umlčí se, to ano, ale tlačí v hlavě neustále.
Nejsem normální. A nikdy jsem nebyla. Přestávám si však být jistá tím, že jsem se nezbláznila. Jasně, dávno vím, že jsem neurotická hysterka. Ale v poslední době mě vytáčí i zašustění pytlíku nebo zvuk vypínače.
Pronásledují mě zvláštní sny. Teď naposledy se mi zdálo o tom, jak s nějakou kamarádkou (nemám tucha kdo to byl), pronásledujeme lidi na ulici v mluvící masce Samary, a pak se sázíme, kdo z nás v masce zvládne spát. Zvládly jsme to obě, ale já se vzbudila první a koukla na její postel, kde seděla Samara a pozorovala mě. Pak jsem se probrala.
Jindy se mi zdá o tmavém lese, kde se neustále ozývá hysterický křik a výstřely. V té tmě a všech těch větvích je krev. Cítím ji na rukách, ve vlasech i v puse. Ten její pach. Když se ale probudím, cítím pach krve v nose.
Budím se v noci dost často. Většinou se probouzím s leknutím. Říká se, že když se člověk v noci probudí a neví důvod, je to proto, že ho někdo pozoruje. A já se budím bez důvodu. Jo, a doma mám ducha.
To je další věc. Už jako malá jsem se doma tak trochu bála, chodila jsem s baterkou na záchod, bála se otevřené skříně a tak dále. Tento strach však přetrval až dodnes. Ba co víc, je to možná ještě horší. Denně zachumlaná až po krk se bojím vystrčit nohu zpod peřiny, aby mě něco nedraplo. Nevidím z postele na zem a představuji si, že tam něco číhá. Dívám se do zhasnutého akvária a čekám, že na druhé straně uvidím obličej. Lekám se nábytku a dekorací v pokoji.
Asi si spoustu z těch věcí jen vsugerovávám a děsím sama sebe, abych byla upřímná, baví mě se zkoumat, ale trochu se tím doháním k šílenství.
Někdy si jen tak lehnu a zpívám si uvnitř hlavy a nahlas broukám melodii nebo se směju nahlas, když doma nikdo není, občas jen tak dělám zvuky do polštáře nebo si cvakám nehty o zrcadlo, a čekám, jestli tím vyvolám nějakého démona.
A zrovna teď, ve tři ráno, sedím na posteli, ve tmě a mám špunty v uších. A mám chuť nahlas řvát! Asi jsem se už dočista zcvokla.
*Lili*

Šrám

13. října 2017 v 0:13 | Lili
Trpím. Tak šíleně moc, že se to slovy nedá ani popsat. Občas si připadám jako blázen, když se rozpláču nad tím, čemu se ostatní smějí nebo když všichni ostatní vyráží ven, aby si užili sluníčka a já raději zatáhnu závěsy, aby nepronikl ani paprsek.
Jestli si někdo myslí, že smutek je jen nálada, pak není. Smutek je nemoc. Nemoc, do níž nás dostává zlomené, nehojící se srdce. Jasně, kdo někdy neměl zlomené srdce? Ale jsou rány které jen tak samy nesrostou. Prostě se nezacelí a dokola a dokola krvácí. Je to nesnesitelná bolest. O to horší to je, když víte, že lék je v nedohlednu.
Občas jen tak zavřu oči a přeju si zmizet. Jak dlouho to bude ještě trvat? Jak šílená vždy třeštím oči do prázdna a tmy, jako by se tam snad mohla někdy objevit jiskřička naděje. Je to ale marné.
Člověk by neměl dopustit, aby jeho svět zčernal. Aby jen přežíval a nežil. Tolik se nenávidím za to, že se smutkem nechávám ochromovat.
Existují dny, kdy jen tak ležím v posteli. Celý den. V šeru stažených žaluzií hypnotizuji strop. Už si ani do hlavy nepouštím myšlenky, a přesto mě pak hlava bolí jako po logické olympiádě na levelu génia. Nejhorší na tom všem přežívání je ta obrovská bezmoc. Jak ráda bych vstala z postele a vyběhla před dům, abych nachytala ještě ty zbylé podzimní paprsky. Ale nemůžu. Prostě to nejde. Nemám ani špetku síly na to, abych se na posteli posadila, natož vstala. Jen si po milionté otřu stékající slzu a otočím se obličejem ke zdi.
Je těžké se před všemi tvářit, že je všechno v pohodě a nutit usměvy na obličeji, jež se neustále chce stahovat bolestí. Neexistuje pochopení. Neexistuje útěcha. Není cesty ven. Je to nekonečné zamotané bludiště plné stínu a rutiny. A já stojím někde uprostřed a točím se neustále dokola.
Poslední dobou mám v sobě hrozný zmatek. Vždycky jsem věřila v sebe samu, vždycky! A teď se vůbec nepoznávám. Kdo je ta osoba, co se na mě ráno co ráno dívá ze zrcadla se zarudlýma očima, jak se po nocích trápí? Neznám ji. Nepamatuji si, že bych si kdy někoho takového zvala do života nebo do hlavy. A přesto tu je stále přítomna. S vyhaslýma očima a hlubokými kruhy pod nimi. Se strhaným obličejem a vráskami způsobenými bolestí. Nechci ji tu. Jen všechno hezké zpacká. Najde se někdo, kdo by mi pomohl ji vyhnat? Kdokoli!
Prosím...
*Lili*

Poslední strom

7. října 2017 v 19:51 | Lili
Vítr, hrající si s posledními zbytky listí, které má ještě aspoň trochu síly, aby se udrželo na domovském stromě. Všude okolo- les: tmavý, hluboký a věčný kamenný les. Nezačíná, ani nekončí, jen se táhne, kam až mlha dovolí pohlédnout. A věčně mlčí. Do jeho ticha však někdy promluví poslové na věčnost z nedalekého kostela, tak jako právě teď, umíráček. A tu, vida je: smuteční hosté, kráčející po mrtvolkách listů za rakví. Černí všichni, jak havraní peruťky, těla skoro jak bez duší, se zármutkem prosycujícím vše okolo.
Jak kdyby jim neviditelný generál rozkázal, rozestavěli se okolo zlověstně vyhlížejícího chřtánu vykopaného v hlíně, jenž řve z věčnosti do světa života. Podledy vyvrácené, hlavy sklopené. V poslechu svatá slova. Chřtán rozšklebený vprostřed kamenného věčna, teší se, že bude nakrmen vyhaslou duší.
Mlha oblizuje černotu všech těch plášťů a dovoluje jim na okamžik zmizet. Kameny pláčou a tiše se modlí. Vzduchoprázdnem proniká ticho jejich zármutku. Ne. Nevrátí se, byť za něj samy náhrobky prosí. Je navždy bez naděje.
Vrzání ebenové truhly, v níž tělo zetlí, pročesává vzduch. Provazy drásají černočerné tělo ebenu. Copak ani rakev už není netknutelná? Maličký obláček hlíny vznesl se, jak chřtán polkl. Brzy už rakev těžkne, jak se země nad ní na věčnost zavírá. A tam, kde ještě před okamžikem zela díra, je už jen v památku vztyčen kamenný strom. Ztrácí se v záplavě ostatních a tiše s nimi truchlí.
Naposledy zacinkal umíráček. Havraní peří se rozletělo po všech směrech. Jen některá peříčka s občas vrátí... Většina však v papouščích barvách.

*Lili*

Filozofie šílence

5. října 2017 v 22:50 | Lili
Já vlastně ani kolikrát nevím, proč dělám to, co dělám. A přesto: To, co nevím proč dělám, dělám vytrvale a odhodlaně. Přemýšlet pro koho, to by bylo ještě nesmysluplnější. Avšak, hluboké úvahy nad smyslem života a smrtí, to v mém věku také není uplně to pravé ořechové. A že mi to kazí každou radost, už nějaký ten pátek.
Vždy jsem si život představovala jako takovou časovou osu s určitými milníky. Narození- deset-třináct-patnáct-osmnáct-dvacet... Na té ose přibývaly jako zářezy životní události, a vždy, když jsem něco plánovala, přišlo slovíčko 'až': Až mi bude patnáct, až mi bude osmnáct, až odmaturuju... Bla, bla, bla... A teď si najednou uvědomuji, že všechna moje dosavadní 'až' už dávno sežral čas a změnila se v 'kdysi'... Týdny a týdny nyní věnuji úvahám o tom, jestli je dobré si stanovovat taková 'až'. Vždyť začínám stárnout, a už za nedlouho mi bude čtvrt století, a tímto vytyčováním si cílů, si čas jen zrychluji a zkracuji.
Vidím to celé jako frčící vlak. A já, já jsem pasažer, který si vykloněn drásá ruce o koleje, jak se snaží vlak aspoň o malinko zbrzdit. Ale je to celé marné.
Jak si člověk má vychutnávat každou vteřinu, když ví, že mu uteče a nevrátí se, a zbyde z ní, jen hořkost, byť by byla sebekrásnější?!
A tak, zajata svou depresí z nemožnosti utnutí běhu času, s minimem inspirace- protože ta si už dávno sbalila kufry a bez rozloučení, či varování, prchla neznámo kam, aniž by zanechala svou novou adresu a já ji mohla bombardovat srdceryvnými vzkazy s prosbami o návrat- ležím dlouhé hodiny na posteli a mučím sebe sama myšlenkami na smrt.
Čím dál víc, teď uvažuji o tom, že z hodin, které mi tikají kousek nad hlavou, vyndám baterii a upokojím tak aspoň částečně svoji mysl, která tak hrozně moc touží po tom, aby se zastavil čas.
*Lili*

Smrt

1. října 2017 v 0:41 | Lili
Širá tma objímá všechno kol.
A chudý pocestný tou tmou se v kroku vznáší.
Řve bolestí, co cítí dík chodidlům rozdrásaným,
z těch tisíců kroků po cestách plných skal.
Utíká, běží, však neuniká.
Před kým se to snaží prchnout?
Nikoho nevidno poutníka následovat.
Šedý vlas točí se kol vrásčitých jeho skrání.
Strhaná tvář povídá o strachu.
Srdce kořisti tlukoucí mu v hrdi
nedovolí zpomalit, ni na okamžik.
Prchá tisíce dnů, bez ustání.
Lítostivé oko, co spatří jeho,
slzu upustí, byť by bylo jako poušť.
A pojednou chudák: Padá.
Zříš to, před čím tak pospíchal.
JI, samotnou, velikou a temnou.
Tmoucí s jiskrným pohledem
v podobě mlhy.
Samotnou smrt.

*Lili*