Dej si špunty do uší a řvi!

28. října 2017 v 3:22 | Lili
Nevěřila jsem, že to bude vůbec kdy možné, ale moje prokrastinátorství, demotivace a znechucení dosáhly úplně nového rozměru. Dřív mě nebavily jen věci, co se netýkaly mé osoby, ale teď už ani mě nebaví ani moje já.
Je to děs. Probouzet se s nechutí se o sebe starat. Zběžný dennodenní pohled do zrcadla s myšlenkami "snaha byla", popřípadě "lepší to nebude". Připadám si jako exot. Proč si hrát na pěknou, když jsem škaredá. Pro koho? Pro sebe? Jsem spokojená, i když mám mastné vlasy a už druhý den se válím v posteli a moje jediná trasa je postel-toaleta. Jsem asi ráda škaredá.
Upřímně mě to unavuje. Jsem permanentně vyčerpaná. Spím osm, deset hodin, pak jednou sejdu schody a jsem zralá si spánek zopakovat. A pak je tu ta neustálá bolest hlavy. Buzení se s ní. Marné svačení všech těch prášků, aby mě opustila. A jí se zkrátka nechce. Umlčí se, to ano, ale tlačí v hlavě neustále.
Nejsem normální. A nikdy jsem nebyla. Přestávám si však být jistá tím, že jsem se nezbláznila. Jasně, dávno vím, že jsem neurotická hysterka. Ale v poslední době mě vytáčí i zašustění pytlíku nebo zvuk vypínače.
Pronásledují mě zvláštní sny. Teď naposledy se mi zdálo o tom, jak s nějakou kamarádkou (nemám tucha kdo to byl), pronásledujeme lidi na ulici v mluvící masce Samary, a pak se sázíme, kdo z nás v masce zvládne spát. Zvládly jsme to obě, ale já se vzbudila první a koukla na její postel, kde seděla Samara a pozorovala mě. Pak jsem se probrala.
Jindy se mi zdá o tmavém lese, kde se neustále ozývá hysterický křik a výstřely. V té tmě a všech těch větvích je krev. Cítím ji na rukách, ve vlasech i v puse. Ten její pach. Když se ale probudím, cítím pach krve v nose.
Budím se v noci dost často. Většinou se probouzím s leknutím. Říká se, že když se člověk v noci probudí a neví důvod, je to proto, že ho někdo pozoruje. A já se budím bez důvodu. Jo, a doma mám ducha.
To je další věc. Už jako malá jsem se doma tak trochu bála, chodila jsem s baterkou na záchod, bála se otevřené skříně a tak dále. Tento strach však přetrval až dodnes. Ba co víc, je to možná ještě horší. Denně zachumlaná až po krk se bojím vystrčit nohu zpod peřiny, aby mě něco nedraplo. Nevidím z postele na zem a představuji si, že tam něco číhá. Dívám se do zhasnutého akvária a čekám, že na druhé straně uvidím obličej. Lekám se nábytku a dekorací v pokoji.
Asi si spoustu z těch věcí jen vsugerovávám a děsím sama sebe, abych byla upřímná, baví mě se zkoumat, ale trochu se tím doháním k šílenství.
Někdy si jen tak lehnu a zpívám si uvnitř hlavy a nahlas broukám melodii nebo se směju nahlas, když doma nikdo není, občas jen tak dělám zvuky do polštáře nebo si cvakám nehty o zrcadlo, a čekám, jestli tím vyvolám nějakého démona.
A zrovna teď, ve tři ráno, sedím na posteli, ve tmě a mám špunty v uších. A mám chuť nahlas řvát! Asi jsem se už dočista zcvokla.
*Lili*
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 nudistka nudistka | Web | 28. října 2017 v 8:11 | Reagovat

Jak můžeš chtít, aby ses líbila druhým, když se podle všeho nelíbíš sama sobě? Nemůžeš chtít od druhých něco, čeho nejsi vlastně schopna ani ty sama. Člověk vždy začíná sám od sebe. Cokoliv hledá venku, nenajde. Občas se namaluju,občas ne na tom není nic špatného. Občas je člověk neviditelný pro druhé, ale to nemusí být na škodu, protože pak přijdou chvíle, kdy zazáří a nelze jej přehlédnout.

2 Eliss Eliss | Web | 28. října 2017 v 8:42 | Reagovat

Chce to najít si i jiného koníčka než hledání duchů po domě :)

3 Lili Lili | 28. října 2017 v 13:07 | Reagovat

[1]: Ja se ale libit nepotrebuji :)

4 Lili Lili | 28. října 2017 v 13:08 | Reagovat

[2]: Byt na to cas, tak mam konicky, ale moje volno zacina okolo 7-8 vecer :D

5 hrachajdice hrachajdice | Web | 28. října 2017 v 18:49 | Reagovat

jako z hororu

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama