Filozofie šílence

5. října 2017 v 22:50 | Lili
Já vlastně ani kolikrát nevím, proč dělám to, co dělám. A přesto: To, co nevím proč dělám, dělám vytrvale a odhodlaně. Přemýšlet pro koho, to by bylo ještě nesmysluplnější. Avšak, hluboké úvahy nad smyslem života a smrtí, to v mém věku také není uplně to pravé ořechové. A že mi to kazí každou radost, už nějaký ten pátek.
Vždy jsem si život představovala jako takovou časovou osu s určitými milníky. Narození- deset-třináct-patnáct-osmnáct-dvacet... Na té ose přibývaly jako zářezy životní události, a vždy, když jsem něco plánovala, přišlo slovíčko 'až': Až mi bude patnáct, až mi bude osmnáct, až odmaturuju... Bla, bla, bla... A teď si najednou uvědomuji, že všechna moje dosavadní 'až' už dávno sežral čas a změnila se v 'kdysi'... Týdny a týdny nyní věnuji úvahám o tom, jestli je dobré si stanovovat taková 'až'. Vždyť začínám stárnout, a už za nedlouho mi bude čtvrt století, a tímto vytyčováním si cílů, si čas jen zrychluji a zkracuji.
Vidím to celé jako frčící vlak. A já, já jsem pasažer, který si vykloněn drásá ruce o koleje, jak se snaží vlak aspoň o malinko zbrzdit. Ale je to celé marné.
Jak si člověk má vychutnávat každou vteřinu, když ví, že mu uteče a nevrátí se, a zbyde z ní, jen hořkost, byť by byla sebekrásnější?!
A tak, zajata svou depresí z nemožnosti utnutí běhu času, s minimem inspirace- protože ta si už dávno sbalila kufry a bez rozloučení, či varování, prchla neznámo kam, aniž by zanechala svou novou adresu a já ji mohla bombardovat srdceryvnými vzkazy s prosbami o návrat- ležím dlouhé hodiny na posteli a mučím sebe sama myšlenkami na smrt.
Čím dál víc, teď uvažuji o tom, že z hodin, které mi tikají kousek nad hlavou, vyndám baterii a upokojím tak aspoň částečně svoji mysl, která tak hrozně moc touží po tom, aby se zastavil čas.
*Lili*
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 ValarMorghulis ValarMorghulis | 5. října 2017 v 23:26 | Reagovat

Já se někdy cítím velmi podobně. A to mám pár let náskok. Navíc jako muž statisticky mám ještě méně času než Ty. Mě to nikdy moc nedocházelo než mi odešli rodiče. Pak už mi to dochází každý den. A hodiny v pokoji jsem si už sundal. To tikání mě štvalo. Ale možná to mělo hlubší psychologický důvod... Snažím se věci neposouvat co chci udělat a zažít. Je to slušná motivace. :)

2 secondme secondme | 6. října 2017 v 7:03 | Reagovat

Čas je můj nepřítel. Utíká hrozně rychle a já si pomalu ani už neuvedomuju, ze za chvíli budu mít 18. Nedavno jsem nastoupila na střední a za rok maturuju. Divný :D
Každopádně, ten tvůj článek se mi moc líbí :) Mám na to podobny pohled.

3 Lili Lili | 6. října 2017 v 8:25 | Reagovat

[1]: Vubec si nechci predstavovat, jake to bude, az moji rodice odejdou... O to horsi je to, ze mam malickou segru, a ta tu jednou zustane uplne sama :( Kdyz vyndam baterku z hodin, zastavim tak cas... Aspon mala utecha, takove osobni vitezstvi :)

4 Lili Lili | 6. října 2017 v 8:28 | Reagovat

[2]: Mam to stejne, vsechno se zlomilo, kdyz jsem letos odmaturovala a muj nejvetsi milnik a nejvetsi nocni mura je najednou pryc. Je uspesne za mnou... Bez moznosti opakovani... Samotne mi neni jeste ani dvacet a takto uvazuji :X

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama