Šrám

13. října 2017 v 0:13 | Lili
Trpím. Tak šíleně moc, že se to slovy nedá ani popsat. Občas si připadám jako blázen, když se rozpláču nad tím, čemu se ostatní smějí nebo když všichni ostatní vyráží ven, aby si užili sluníčka a já raději zatáhnu závěsy, aby nepronikl ani paprsek.
Jestli si někdo myslí, že smutek je jen nálada, pak není. Smutek je nemoc. Nemoc, do níž nás dostává zlomené, nehojící se srdce. Jasně, kdo někdy neměl zlomené srdce? Ale jsou rány které jen tak samy nesrostou. Prostě se nezacelí a dokola a dokola krvácí. Je to nesnesitelná bolest. O to horší to je, když víte, že lék je v nedohlednu.
Občas jen tak zavřu oči a přeju si zmizet. Jak dlouho to bude ještě trvat? Jak šílená vždy třeštím oči do prázdna a tmy, jako by se tam snad mohla někdy objevit jiskřička naděje. Je to ale marné.
Člověk by neměl dopustit, aby jeho svět zčernal. Aby jen přežíval a nežil. Tolik se nenávidím za to, že se smutkem nechávám ochromovat.
Existují dny, kdy jen tak ležím v posteli. Celý den. V šeru stažených žaluzií hypnotizuji strop. Už si ani do hlavy nepouštím myšlenky, a přesto mě pak hlava bolí jako po logické olympiádě na levelu génia. Nejhorší na tom všem přežívání je ta obrovská bezmoc. Jak ráda bych vstala z postele a vyběhla před dům, abych nachytala ještě ty zbylé podzimní paprsky. Ale nemůžu. Prostě to nejde. Nemám ani špetku síly na to, abych se na posteli posadila, natož vstala. Jen si po milionté otřu stékající slzu a otočím se obličejem ke zdi.
Je těžké se před všemi tvářit, že je všechno v pohodě a nutit usměvy na obličeji, jež se neustále chce stahovat bolestí. Neexistuje pochopení. Neexistuje útěcha. Není cesty ven. Je to nekonečné zamotané bludiště plné stínu a rutiny. A já stojím někde uprostřed a točím se neustále dokola.
Poslední dobou mám v sobě hrozný zmatek. Vždycky jsem věřila v sebe samu, vždycky! A teď se vůbec nepoznávám. Kdo je ta osoba, co se na mě ráno co ráno dívá ze zrcadla se zarudlýma očima, jak se po nocích trápí? Neznám ji. Nepamatuji si, že bych si kdy někoho takového zvala do života nebo do hlavy. A přesto tu je stále přítomna. S vyhaslýma očima a hlubokými kruhy pod nimi. Se strhaným obličejem a vráskami způsobenými bolestí. Nechci ji tu. Jen všechno hezké zpacká. Najde se někdo, kdo by mi pomohl ji vyhnat? Kdokoli!
Prosím...
*Lili*
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 13. října 2017 v 13:46 | Reagovat

Bojuj a nenech smutek aby tě ovládl :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama