Listopad 2017

Bylo, nebylo a stále ještě je

25. listopadu 2017 v 0:35 | Lili
Na základní škole jsem milovala recitační soutěže. Účastnila jsem se jich každý rok, už od první třídy. Ale nikdy mi žádné básničky nesedly tolik jako ty z knihy Slepičí polévka pro duši teenagera. To je velice zvláštní kniha. Narazila jsem na ni náhodou v knihovně. Byla zastrčena za všemi ostatními, takže prakticky nebyla vůbec vidět. To se pak stalo už jen s jednou knihou, kterou byl Cyrano de Bergerac, což je mimochodem taky úžasné čtení.
Báseň, díky níž jsem vybojovala postup do okresního kola se jmenovala Úsměv, a napsala ho tehdy 13 letá Barbara Hauck:

Usmála se na cizího ubožáka,
a on byl pro ten úsměv veselý,
vzpomněl si na laskavost dávnou
a napsal: Díky, díky, příteli.
Přítel z té radosti byl štědrý
k servírce, co mu kávu nosila.
A tu to zase tolik potešilo,
že na koně to všechno vsadila.
Nazítří vyzvedla si výhru,
a žebrákovi, kdesi před domem,
z ní pár bankovek oddělila.
Byl vděčný, nejedl už druhý den.
Jen, co muž utišil svůj hlad,
vracel se mezi čtyří bídné stěny,
netušil, že potkává svůj osud:
pejska, byl zkřehlý, opuštěný.
Vzal štěně domů, že je zahřeje.
Pejsek se radoval, dojemný, nadšený,
do tlapek nestudil ho sníh.
V noci však zpod střechy vyšlehly plameny.
Štěňátko štěkalo na celé kolo,
vyvádělo a vylo na celý dům,
a tak se všichni lidé zachránili,
i jeden kluk, snad právě sousedův.
A z něj se později stal prezident,
a to vše za jeden úsměv,
který vážně, nikoho nestál ani cent.

Tuto báseň jsem si moc oblíbila, připomíná mi, že dobro zas jen dobro plodí...
Druhá báseň, v níž jsem se naprosto našla, a která mi zajistila postup do krajského kola, se jmenuje Štětec a její autorkou je Bettie B. Youngs:

Stále s sebou nosívám svůj štětec,
mám ho, ať mířím kamkoli.
To kdybych potřebovala zakrýt
své pravé já, pak to tak nebolí.
Tolik se bojím ukázat je,
kdo ví, co všechno mohlo by se stát?
Možná, že mohla bych tě ztratit,
můžeš být zlý, můžeš se začít smát.

Ráda bych svlékla ten malířský plášť,
abych se ukázala v pravé podobě,
nejdřív však chci, abych mě chápal,
a bral mě jaká jsem, já, sama o sobě.
A tak, když budeš trpěliv a zavřeš oči,
Začnu svůj plášť pomalu vysvlékat,
prosímtě ale, pochop, moc to bolí,
ukázat svoje já a jako nahá stát.

Konečně jsem svůj plášť odložila,
jsem prochladlá a bosá, i sobě náhle cizí,
máš-li mne ale i přesto rád,
pak jsi můj přítel, zlato ryzí.
Štětec si ale musím uschovat,
držet jej v ruce, stůj, co stůj.
Mít ho, kdyby mě zase nechápali.
Tak prosím, chraň mě, příteli můj.

Díky ti, že mě máš vskutku rád,
ale můj štětec ještě mi neber,
dovol, ať si ho můžu ponechat,
dokud i já nebudu mít ráda sebe.

Dodnes vlastně nevím, co na porotu zapůsobilo, jestli samotná báseň a její výběr a nebo moje emoce. Tohle bylo totiž poprvé, po všech těch letech šikany, kdy jsem to byla já. Jako by mi Bettie psala přednes na míru. Po všech těch letech jsem pustila uzdu emocím, po všech těch letech, jsem vložila do toho, co jsem dělala, všechno. Strach, nedůvěru, veškeré svoje masky, jimiž se chráním, smutek, bezmoc a nakonec i nenávist, kterou jsem mnohdy pociťovala ke své osobě. Žádný div, že jsem po posledním slově měla tváře mokré od slz. Tehdy jsem konečně vyhrála celou válku se šikanou, a hlavně sama se sebou. Slzy mám však v očích pokaždé, když si báseň znovu připomínám...
Je to skoro pět let, a já svůj štětec stále mám. Nenechám si ho sebrat. Kryju s ním své pravé já, i když už ne tak často. Doufám však, že budu mít možnost ho někdy odložit, jednou a napořád...
*Lili*

Naboso po skalách

11. listopadu 2017 v 1:16 | Lili
Konečně je ta hnusná podzimní deprese pryč. Stavy melancholie a beznaděje se sbalily a byly odejity, a vrátila se stará dobrá tetička inspirace.
Dnes bych ráda věnovala tyto řádky něčemu, co jsem odsouvala dlouhou dobu do pozadí. Jsou to moje sny. Jak v podzimních stavech člověk na tyto krásné fantazie zapomíná, a jak moc mu to škodí...
Sama nějak nevím, kde začít, ale nejlepší by nejspíš bylo, věnovat se snům, kterých mohu dosáhnout. Jeden z nich je to, že se stanu spisovatelkou.
Vždycky jsem si to přála, a je vlastně hloupost s myslet, že na to nemám. Mám kolem sebe lidi, kteří mi konekrétně v tomhle opravdu fandí, a vždycky fandili. Jasně, po světě běhá spousta nadaných lidí, ale také spousta jich prorazí, tak proč ne já?
Dalším takovým mým snem, je koupit si knihovnu: masivní, dřevěnou a obrovskou knihovnu, kam se mi při troše štěstí podaří dát všechny knižní poklady, které plánuji v budoucnu nashromáždit.
A teď je tu láska. Proč se tomuto citu bránit a bát se zklamání... Život si člověk nesmí nechat zkazit jedním idiotem, který mu ublížil. Vždycky jsem snila o hrdinovi z červené knihovny, a jednou ho budu mít. Někoho, kdo si mě bude vážit, a koho si budu moct vážit já. Někoho, do koho se při každém pohledu znova a znova zamiluju. Někoho, kdo mi jednou zatlačí oči a na hrob donese bílou růži.
Konečně, jsou tu i ty nesplnitelné sny, jako to, že se vrátím strojem času, a nedovolím si uděla pár životních kravin. Nebo to, že jednou budu pít elixír mládí a žít věčně, nebo to, že si budu jezdit na svém vznášedle směr práce.
I když vlastně, kdo ví, vždyť vše, co s člověk dovede představit, se může uskutečnit. A já ty své sny uskutečním, i kdybych měla šplhat naboso po skalách!
*Lili*

Píseň beze slov

3. listopadu 2017 v 23:14 | Lili
Kol kolem je ticho,
zem sežírá sníh.
Překročený rubikon,
tam v krvi, tělo.

Tvář sněhurky,
vyvrácená v nebe.
Prázdné oči,
pochoutkou byly vran.

Nohy zdrásané,
skalami hltajícími.
Kámen saje život,
který mizí.

Žíly zšedivělé
dotepanou krví.
Z kůže sálá
nekonečný chlad.

Záblesk zlomil
tu nicotu zimy.
To jak duše utekla
na věčný klid.

Do kruhů pekla
a předpeklí.
To je ten ráj,
jenž čeká sebevraha.