Prosinec 2017

A tak se svět zase jednou točí dál

31. prosince 2017 v 22:23 | Lili
A tak svět odepsal rok 2017, ačkoli tu stále ještě je. Je mi ho líto, mrzí mě to.
Představme si, že rok 2017 je člověk, kterého rok hostíme, umožňuje nám zažívat štěstí, radosti i pohromy a počítá každou jedinou vteřinu, v každém z 365 dní. Spousta z nás mu nejspíš za hodně věcí vděčí. Za nové lidi, zkušenosti, dobré i zlé zážitky a životní lekce.
Proč je teď, v posledních dvou hodinách před svým odchodem tento host najednou už nechtěný? Proč se tak vehementně slaví příchod dalšího, ale po starém neštěkne pes? Mrzí mě toto nefér chování, a proto se aspoň já rozloučím, jak se sluší a patří.
Milý Roku 2017, chtěla bych ti moc a moc poděkovat, žes mi umožnil, abych s tebou prožila všech těch 365 dní.
Asi to občas dost skřípalo, proklínala jsem tě až do kdovíkolkátého kolene, ale za dost věcí jsem ti vděčná. Ano, stalo se toho spoustu, ale dovolím si říct, žes měl tu čest, být při mém životním zlomu- zkoušce dospělosti. A nejen této zkoušce. Letos jsem dospěla opravdu asi nejvíc. Ujasnila si, co chci v životě, a hlavně, koho tam chci.
Rok co rok si na svůj osobní facebookový profil dávám výzvu, že chce-li mi někdo něco sdělit, k čemu neměl odvahu v průběhu roku, je ten pravý čas. Bude-li chtít, zůstane to pouze tajemstvím, které si na věčnost odnese uplynulý rok. Občas jsem překvapena, co se najednou dozvím, a přitom je tak hrozná škoda, že jsem to nevěděla dřív.
Díky, díky a díky, budu na tebe vzpomínat s tím nejlepším vědomím a svědomím. Je mi líto, že se musíme rozloučit, ale tak to chodí...
Tak tedy: Sbohem, drahý příteli, drahý Roku 2017. Doufám, že tvůj mladší bratr, který přijde po tobě, bude aspoň stejně tak dobrý, jako jsi byl ty!
Sbohem, 2017....
Vítej, vítej nám, drahý, zatím neznámý, Roku 2018!
*Lili*

A všechny se smějí

26. prosince 2017 v 4:27 | Lili
Jak už jsem kdysi zmínila, mou největší a nejpevnější životní láskou je literatura. Za svůj nedlouhý život jsem se už seznámila se spoustou knih: Některé byly lepší, některé horší, některé se čtou samy a jiné jsem odložila po první stránce (například knihu, kde se vévoda ptá Karla IV., jestli už je fit, na což mu král odpovídá, že jo, že je v pohodě- ehm, historický román? To jako fakt...).
Ale do života mi vstoupila má osobní Bible. Je zbytečné vypisovat všechny skvělé pasáže, či snad čtenáře urážet tím, že ho s knihou budu dlouze seznamovat. Je to ta nejkrásnější kniha a příběh, který kdy byl a bude napsán.
"Byl jednou jeden malý princ. Bydlil na planetě, která byla jen o málo větší, než byl on sám. A malý princ potřeboval přítele."
Poprvé mi princ spadl do života, když mi bylo asi pět. Tou obou letěly audioknihy (ještě na kazetkách, které se musely otáčet). A my každý večer poslouchali nějakou pohádku. A jednou z nich byl právě Malý princ.
Pokud si dobře vzpomínám, tak mě nikdy moc nebavil a ani jsem ho nikdy nedoposlouchala do konce. A pak mi najednou bylo šestnáct a začalo se o knize mluvit, a tak jsem si ji půjčila v knihovně a rozhodla se, že si to taky konečně přečtu, když je to "takovej děsnej boom".
V životě jsou okamžiky, v nichž činíme rozhodnutí, která mají nedozírný dopad na náš budoucí život. A tohle byl jeden z těch všech okamžiků.
Netrvalo dlouho a pořídila jsem si vlastní výtisk. A jsem schopna ho číst dokola a dokola.
Fascinuje mě ta dokonalá filozofie. To přemýšlení. Celá ta smutná a krutá pravda, která je nám podávána formou nevinné filozofické pohádky.
Díky Malému princi jsem si uvědomila, že stárnu. Ale že stárnout neznamená zapomenout na dětství, neznamená to, že se musím začít chovat dospěle, neznamená to, že se musím bát dospělosti. Dospět přece nevadí, vadí zapomenout. A my dospělí máme možná až moc častou tendenci zapomínat: Zapomínáme, že se život nedá brát příliš vážně. Zapomínáme, že ani my nejsme dokonalí, ale jsou to právě naše chyby, které nás tvoří. Zapomínáme na to, že i my jsme byli dětmi. A v neposlední řadě, zapomínáme na to, co je důležité. Protože to důležité, je očím neviditelné a spatřit to lze, pouze pokud se díváme srdcem.
*Lili*

Z kola ven

4. prosince 2017 v 5:04 | Lili
Démon, který ve mně dřímá, se chce mstít. Nedokážu odhadnout, jak moc chce být krvelačný, a proto se mu snažím odstranit z cesty všechny překážky, na které by mohl narazit. Nevím, jak dlouho ho ještě budu schopna držet, ale docházejí mi síly s každou uplynulou vteřinou. Jen, ať se nedostane ven, jinak nastane peklo.
Ten démon, sídlí kdesi v hloubi každého z nás, někdo se o něm nedozví za celý svůj život, avšak někteří ho budí den, co den. Objevuje se v momentě, kdy se roztříští už tak zlomené a bolavé srdce na tisíce kousků, a odhalí tak křehkou hranici pudu sebezáchovy. Jakmile je hranice, byť jen trošku narušena, probudí se démon. Je strážcem naší sebezáchovy. Hlídá nás, abychom v návalu smutku neudělali nějakou pitomost. A když nám dokola a dokola někdo ubližuje a třští střepinky srdce na menší a menší drobky, rozzuří se. Neexistují pro něho nezničitelné překážky. Proto,
máte-li zdravý rozum, odstraníte vše, co by mohl zničit, zavčasu z cesty. A pak už budete jen vyčkávat, až se poskládají všechny částečky srdce zase v celek, který je schopen ušlechtilejších pocitů, než jsou smutek, beznaděj, zoufalství nebo hněv. Vrátí se radost, naděje, láska, něha
a pochopení. Možná nám nepřidává ani to, že jsme na sebe tvrdí, ba právě naopak, možná, že své srdce tříštíme sami.
Bude to trvat dny, týdny a možná roky, než posbírám všechny své střípky. A kdo by to byl řekl, že ten nejhezčí a nejryzejší cit může roztříštit milující srdce. Kdo by řekl, že může ničit a ubližovat,
a tak strašně moc bolet. Ach, ten kdo tvrdí, že lásku si lze zakázat, ji buď nikdy nezažil nebo lže do očí sám sobě. Láska se nedá zabít pouhopouhým "chtěním". Láska, je-li spíše nepřítelem, než aby byla spojencem, se musí nemilosrdně zabít, a to všemi dostupnými prostředky. Dokud v ní neudusíme i tu nejmenší jiskřičku, můžeme si tisíckrát tleskat, že jsme z toho venku, ale nebudeme. Ta jiskřička se rozhoří, jakmile se k ní dostane špetička závanu paliva toho, co (nebo koho) tak moc milujeme.
Je hloupost doufat, že čas všechno sám spraví. Vždyť, jsme-li nemocní, také musíme, pro úplné
a trvalé vyléčení, odstranit všechny příčiny, nejen důsledky. A tak je to i s láskou, která je neopětovaná, bolestivá, drásající, a která pomalu zabíjí toho, jenž si ji pěstuje v srdci. A pokud sami nejsme schopni odstranit příčinu, tohoto trápení, náš dobrý démon to udělá sám.
Na to vemte jed!
*Lili*