A všechny se smějí

26. prosince 2017 v 4:27 | Lili
Jak už jsem kdysi zmínila, mou největší a nejpevnější životní láskou je literatura. Za svůj nedlouhý život jsem se už seznámila se spoustou knih: Některé byly lepší, některé horší, některé se čtou samy a jiné jsem odložila po první stránce (například knihu, kde se vévoda ptá Karla IV., jestli už je fit, na což mu král odpovídá, že jo, že je v pohodě- ehm, historický román? To jako fakt...).
Ale do života mi vstoupila má osobní Bible. Je zbytečné vypisovat všechny skvělé pasáže, či snad čtenáře urážet tím, že ho s knihou budu dlouze seznamovat. Je to ta nejkrásnější kniha a příběh, který kdy byl a bude napsán.
"Byl jednou jeden malý princ. Bydlil na planetě, která byla jen o málo větší, než byl on sám. A malý princ potřeboval přítele."
Poprvé mi princ spadl do života, když mi bylo asi pět. Tou obou letěly audioknihy (ještě na kazetkách, které se musely otáčet). A my každý večer poslouchali nějakou pohádku. A jednou z nich byl právě Malý princ.
Pokud si dobře vzpomínám, tak mě nikdy moc nebavil a ani jsem ho nikdy nedoposlouchala do konce. A pak mi najednou bylo šestnáct a začalo se o knize mluvit, a tak jsem si ji půjčila v knihovně a rozhodla se, že si to taky konečně přečtu, když je to "takovej děsnej boom".
V životě jsou okamžiky, v nichž činíme rozhodnutí, která mají nedozírný dopad na náš budoucí život. A tohle byl jeden z těch všech okamžiků.
Netrvalo dlouho a pořídila jsem si vlastní výtisk. A jsem schopna ho číst dokola a dokola.
Fascinuje mě ta dokonalá filozofie. To přemýšlení. Celá ta smutná a krutá pravda, která je nám podávána formou nevinné filozofické pohádky.
Díky Malému princi jsem si uvědomila, že stárnu. Ale že stárnout neznamená zapomenout na dětství, neznamená to, že se musím začít chovat dospěle, neznamená to, že se musím bát dospělosti. Dospět přece nevadí, vadí zapomenout. A my dospělí máme možná až moc častou tendenci zapomínat: Zapomínáme, že se život nedá brát příliš vážně. Zapomínáme, že ani my nejsme dokonalí, ale jsou to právě naše chyby, které nás tvoří. Zapomínáme na to, že i my jsme byli dětmi. A v neposlední řadě, zapomínáme na to, co je důležité. Protože to důležité, je očím neviditelné a spatřit to lze, pouze pokud se díváme srdcem.
*Lili*
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 26. prosince 2017 v 8:26 | Reagovat

Malý princ je krásná knížka, četla jsem ji poprvé když mi bylo dvacet :)

2 hrachajdice hrachajdice | Web | 26. prosince 2017 v 10:30 | Reagovat

Upřímně mě nikdy neoslvila  ,ale proti gustu .. :)

3 bluesovka bluesovka | 26. prosince 2017 v 10:43 | Reagovat

A já si zrovna Malýho prince přinesla znovu od dcery na přečtení - už se těším, to je náhoda!

4 Lili Lili | 27. prosince 2017 v 11:24 | Reagovat

[3]:Já včera od tety dostala přívěsek malého prince. A k narozeninám samolepku na zeď a minulé Vánoce čokoládovou knihovnu Malého prince. Byly to jedny z nejhezčích dárků. :)

5 Lili Lili | 27. prosince 2017 v 11:26 | Reagovat

[2]: Malý princ je zvláštní kniha. Jsou lidé, kterým neřekne nic celý život, pak ti, kteří si k ní najdou cestu spolu s věkem (viz já :D), a pak jsou lidé, kteří se do ní zamilují po prvním přečtení. Zkrátka spadáte do té první skupiny, třeba se časem dostanete do druhé. A pokud ne, není na světě plno dalších krásných knih, které si zaslouží být přečteny a milovány? :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama