Září 2018

Tak teda promiň, no.

15. září 2018 v 11:34 | Lili
Jak lehké je ublížit nejen sobě, ale i těm, na nichž nám záleží. A to jen díky tomu, že nejsme schopni ovládnout své emoce a necháme se unést.
Přetrhneme tenké vlákno důvěry jen proto, že my sami nevěříme. Ale, přiznejme si to, můžeme si za to sami. A stejně tak i za následky. Nikdo jiný je za nás neponese.
Zapomínáme domýšlet své vlastní chyby a svá pochybení, a pak kopeme kolem sebe, pokud nás na ně někdo upozorní, aniž bychom si byli ochotni připustit, že má pravdu.
A kolik škody za život napácháme něčím takovým...
Pokud už si chybu uvědomíme, měli bychom se omluvit. Ovšem slovíčko ,,promiň" už dávno ztratilo opravdový význam. Vypouštíme ho z pusy, aniž bychom ho mysleli vážně. Kolikrát se omlouváme jen proto, abychom umlčeli druhého, který se na nás po právu zlobí. Nemůžeme se divit, že omluva, s níž není ztotožněno naše vlastní já, často nebývá brána vážně a nebývá přijata.
A proto, naučme se myslet před tím, než začneme jednat, a pokud už něco zkazíme, omlouvejme se vážně. Pak nám odpustí naše pochybení nejen ti druzí, ale můžeme ho dopustit i my sami sobě.
*Lili*

Neběhej tam, kam tě ani vítr nechce nést

3. září 2018 v 22:13 | Lili
To, že nejsem ta, za kterou jsem se až donedávna měla, zjišťuji až příliš prudce.
Ztráta všech ideálů a cílů? Říct mi to někdo před pár lety, pošlu ho do háje. Znám se. Vím přece, jaká jsem. Já jsem já. Kdo jiný by to měl vědět lépe? Chyba lávky, kámoško!
Je nebezpečné pustit sama sebe kamsi do neprozkoumaných hlubin podvědomí a nechat tam samu sebe, zmatenou a nejistou, běhat a pátrat.
Je to jedna z velkých chyb, jichž jsem se dopustila sama na sobě. Není tak snadné stát sama proti sobě. Snažit se držet na uzdě kohosi, kdo se vydává za mé vlastní já, ale přitom je cizí. Ten někdo se vrhá daleko od cesty, po níž je nutné kráčet.
Ten kdosi chce snít. Ten kdosi chce objevovat. Ten kdosi chce žít.
Všechno je to pryč. To, co chce ten kdosi, ten střípek mého kdysi tak nadšeného a nezkaženého já. A já ho k sobě poutám. Nasazuji mu kouli na nohu, místo, abych byla ráda, že mi dává naději.
Občas si připadám, že jsem tak o šedesát let starší. Jako by mi už nezbýval čas. Jako by už ty dny, které byly zalité sluncem, pomalu zdravily západ přátelským stisknutím ruky...
Proč? Proč se tak moc ženu k západu, když jsem sotva na východě? Proč sama sobě bráním koupat se v praprscích Slunce?
Čas tady je krátký. A není to jen na zkoušku. Každý den je na ostro. Premiéra a zároveň derniéra.
Asi je čas, abych přestala poutat toho svého kohosi, který mě nutí to nevzdávat. Přestřihat všechna ta lana a zničit pouta a začít konečně žít.
Už je čas...
*Lili*